65 let od procesu „proti velení výsadkového vojska“

V rámci monstrprocesů zaměřených na špičky určitých profesních skupin bychom mohli najít i proces s vedením výsadkového vojska. V dějinách komunistické soudní represe není svým rozsahem (bylo v něm souzeno „jenom“ pět obžalovaných) a propagandistickým využitím (byl tajný) srovnatelný např. s procesy s vedením mužských řeholních řádů, Miladou Horákovou či generálem Píkou. Jeho význam je však v chronologii perzekuce elit předúnorové čs. armády zcela zásadní.

 

V osobě generála Karla Palečka a podplukovníka generálního štábu Rudolfa Krzáka totiž smetl nejen v podstatě celé velení výsadkového vojska, ale také koncepci, podle níž bylo od podzimu 1947 jako celek budováno.

Před porotou Státního soudu se vedle generála Palečka, který stál od roku 1942 až do konce války v čele Zvláštní skupiny D II. odboru MNO, resp. 2. oddělení Hlavního velitelství v Londýně a Košicích, „sešli“ celkem tři příslušníci výsadků z Velké Británie – kromě výše zmíněného pplk. gšt. Rudolfa Krzáka, bývalého účastníka operace SILICA-JIH, šlo o štábního kapitána v záloze Jana Bartejse, velitele výsadku POTASH a nadporučíka Jaroslava Klemeše z výsadku PLATINUM-PEWTER.

Zatímco Krzák a Klemeš se po válce stali důstojníky z povolání, Jan Bartejs se od svého propuštění z armády na podzim 1946 zcela stáhl do ústraní. Žil u své rodiny v Třebíči a stýkal se pouze s místními lidmi. Pracoval v hospodářství a v obchodě svého švagra Leopolda Dvořáka. Nebyl členem Sdružení výkonných parašutistů a neangažoval se ani v žádné politické straně.

Jako první byl 2. září 1949 zatčen npor. Jaroslav Klemeš, který tehdy sloužil v Podbořanech. Po něm 6. října 1949 v Třebíči Jan Bartejs a 19. listopadu 1949 pak v Praze generál Paleček a pplk. gšt. Krzák. V hradčanském „Domečku“ je vyslýchali vyšetřovatelé OBZ.

Dne 13. června 1950 odeslal brigádní generál Josef Musil vojenskému oddělení Státní prokuratury v Praze na čtveřici důstojníků trestní oznámení. Současně s tím byli převezeni do vazby Státního soudu v Praze na Pankráci. Hlavní líčení mělo být tajné. „Současně upozorňuji na tu okolnost, že jmenovaní mají absolvovány různé speciální výcviky a jest proto nutné ve vazbě zařídit jejich dokonalou izolaci, aby se navzájem nemohli dorozumívati“, varoval generál Musil.

Trestné činy, kterých se měli dopustit, byly velmi svérázné: všichni čtyři se měli v době od května do října 1945 ještě s jinými parašutisty z Velké Británie během své služby v tzv. Likvidační skupině na hlavním štábu MNO (mající za úkol formálně uzavřít a vyhodnotit činnost výsadkových skupin) spolčit v úmyslu zvrátit stávající poměry a znovu nastolit politický režim předmnichovské republiky, „ […] při čemž část těchto osob za účelem splnění svých úkolů odešla po únoru 1948 ilegálně do zahraničí, další část založila na zdejším území různé ilegální organizace a podezřelí vyčkávali s provedením svých úkolů na příhodnou dobu“.

Na podzim 1949 represe proti bývalým západním parašutistům kulminovala – kromě Krzáka, Klemeše a Bartejse byli zatčeni mjr. Nechanský a František Široký. Ve vazbě nebo výkonu trestu se již nacházeli kpt. Pojar, mjr. Pernický, kpt. Šikola a Jan Štursa, další byli v zahraničí. Nicméně, na svobodě bylo ještě poměrně dost bývalých výsadkářů, kteří po válce prošli službou u Likvidační skupiny a dopustili se tak stejného „provinění“ jako čtyři zatčení.

Není jasné, na základě čeho byli k „doplnění“ velení výsadkového vojska vybráni právě Bartejs s Klemešem. Další „trestné činy“ se pak týkaly již jen Krzáka a Palečka. Z pohledu OBZ bylo trestné např. to, že: „[…] prováděli záměrně výcvik svěřených jednotek pouze po linii odborné, a to až do svého zatčení […] při čemž stavěli na západní buržoazní doktríně, ačkoliv jim bylo známo, a to zejména po únoru 1948, že armáda musí být na výši i po linii politické, čímž sabotovali provádění výcviku. […] Důsledek jejich odbornosti se projevuje ještě i dnes, neboť ze sovětské vojenské vědy nepřevzali do výcviku výsadkových jednotek ani jediný prvek a sovětský vojenský předpis, který jim byl k dispozici zavřeli záměrně do trezoru.“

Dále byli viněni z toho, že OBZ neodevzdali veškerý písemný materiál po Likvidační skupině. U obou se pak při domovních prohlídkách (jako u většiny zatčených důstojníků) našly soukromé zbraně.

Zajímavá je také interpretace výcviku a operačního zasazení západních paraskupin, která předznamenávala také budoucí interpretaci těchto událostí režimními historiky: „Výběr do těchto kurzů byl velmi přísný a byli vybíráni pouze ti uchazeči, kteří buď svou apolitičností, nebo pravicovým smýšlením a přesvědčením vyhovovali požadavkům tehdejší londýnské kliky.“ Jako jejich úkoly v obsazení vlasti bylo pak uváděno především „vniknutí“ do komunistických odbojových organizací.

Tyto plány ovšem bdělí a ostražití komunističtí odbojáři zhatili. Po osvobození byli bývalí parašutisté zklamáni, že se nepodařilo obnovit předmnichovské politické poměry. „Za tímto účelem se dohodli, že nepřistoupí k likvidaci svých skupin, jejichž existence se stala zbytečnou, ale že naopak zvýší jejich pohotovost.“ Násilnému převratu v republice tak zabránilo jen rozpuštění Likvidační skupiny hlavního štábu MNO koncem října 1945! Tak radikální tvrzení se i v této i pozdější době ve spojení s výsadkovými skupinami již prakticky neobjevuje. Hlavní náplní této teze měl být projev, který přednesl plk. Paleček u příležitosti rozpuštění Likvidační skupiny. V něm bilancoval společnou válečnou minulost a především nenaplněná očekávání západních parašutistů, co se týče ohodnocení jejich zásluh.

Pod vlivem vzedmutých vášní měl prohlásit, že spolu se svými spolupracovníky z domácího odboje představují členové výsadků sílu, která si své požadavky dokáže prosadit i jinak. Stejný pocit sdílela také většina přítomných, kteří byli denně konfrontováni především s upřednostňováním příslušníků východních jednotek (ale i partyzánů a těch, kteří zůstali „doma“), z nichž zásluhy mnohých takto ohodnocených osobností by bylo možné označit při nejmenším za sporné.

Palečkův projev byl možné poněkud emotivnější, nicméně byl pochopitelnou reakcí na vynucené rozpuštění skupiny, které bylo (konec konců zcela správně) vnímáno jako výsledek politických tlaků OBZ. Byl také jejich „labutí písní“ – bývalí parašutisté se zcela podle představ OBZ rozešli k různým útvarům, resp. do civilních profesí.

Zatčený a později popravený podplukovník Skokan měl pak mimo jiné vypovědět (jak se později ukázalo, jeho výpovědi byly buď vynucené, nebo zfalšované), že se z titulu svého zařazení na hlavním štábu snažil vyjít vstříc všem Palečkovým požadavkům na zabezpečení výsadkových jednotek, vzhledem k tomu, že z rozhovorů s ním věděl, že by s nimi v případě protikomunistického převratu „mohl počítat“.

Nový velitel výsadkového vojska pplk. Alexander Kováč, který byl do Krzákova štábu dosazen teprve 10. července 1949 jako vedoucí politicko-výchovné skupiny štábu, vypracoval na oba své bývalé nadřízené „znalecký posudek“, v němž konstatoval, že veškerý dosavadní výcvik se odehrával především podle zkušeností britských jednotek Commandos, doplněných o některé zkušenosti získané z překladů německých a francouzských příruček. To ovšem nebyla jejich vina – již před únorem 1948 se Krzák s Palečkem snažili získat také některé sovětské předpisy a příručky. Přes neustále opakované sliby, které ze zodpovědných míst dostávali, však měli k dispozici pouze materiály z let 1941–1942, které samozřejmě nereflektovaly komplexní zkušenosti sovětských výsadkových jednotek získané v letech 2. světové války a z pohledu poválečného nebyly k ničemu.

Kováčův účelově sepsaný posudek pak konstatoval, že použití „našich výsadkových jednotek s naším materiálem v rámci sovětských jednotek“ (!) by nebylo možné dříve než za dva až čtyři týdny nutné na přeškolení od zahájení konfliktu, v němž by čs. vojáci bojovali po boku sovětské armády.

Po odstranění Krzáka a Palečka tak Kováč okamžitě stávající systém výcviku zrušil a jako jediný přípustný podklad zavedl doslovně přeloženou „Směrnici pro bojové použití leteckých desantních jednotek“ Rudé armády z roku 1942! Na podzim 1949 tak čs. výsadkové jednotky udělaly významný krok zpět a od roku 1950 nastoupily důslednou cestu ke slepé unifikaci podle sovětského (navíc beznadějně zastaralého) vzoru, zakončenou na jaře 1951 symbolicky propuštěním posledních západních výsadkářů z míst instruktorů.

Státní prokurátor podal na čtyři obviněné žalobu Státnímu soudu dne 30. června 1950. Ta, až na drobné změny, zcela akceptovala šíři trestního oznámení vypracovaného OBZ. Současně s tím byli všichni předáni z vojenské věznice na Hradčanech do vazby Státního soudu na Pankrác.

Proces se konal ve dnech 14. – 15. prosince 1950 před senátem Státního soudu v Praze. Ke skupině byl na poslední chvíli přičleněn také starší bratr Rudolfa Krzáka, Bohumil, bývalý praporčík SNB, u něhož si Rudolf po únorovém převratu schoval pušku a samopal. Proces byl neveřejný. Neprobíhal také ostatně zcela v režii svých tvůrců – Rudolf Krzák např. zcela otevřeně prohlásil, že do administrativních protokolů si psal vyšetřovatel mjr. Ludvík Turek to, co sám chtěl. Zbraně, kterými se „nedovoleně vyzbrojil“ označil za trofejní. Znění administrativní výpovědi zpochybňovali i generál Paleček a Jan Bartejs. Jejich obhajoba však samozřejmě neměla žádný konkrétní výsledek.

Objednané posudky soudních znalců vyzněly samozřejmě v neprospěch obviněných – Likvidační skupina byla představena jako pučistický spolek a zpochybněny byly i odbojové zásluhy parašutistů: „Jednotliví parašutisté – příslušníci Zvláštní skupiny, kteří sami prodělali většinou 2. světovou válku ve výcvikových táborech v Anglii a většina z nich byla ve skutečných bojích zasazena těsně před ukončením 2. světové války, chtěla i po roce 1945 uplatňovati i u nás politicky zejména v armádě aplikaci politických poměrů na Západě a jen těžko se smiřovala s politickou perspektivou a dalším vývojem našeho státu podle bodů, vytýčených Košickým vládním programem.“

Druhého dne jednání vynesl soud verdikt. Karel Paleček byl uznán vinným ze zločinů přípravy úkladů, sabotáže a nepřekážení a neoznámení trestného činu, Rudolf Krzák ze zločinů přípravy úkladů, sabotáže a se svým bratrem přečinu nedovoleného ozbrojování, Jan Bartejs a Jaroslav Klemeš pak ze zločinů nepřekážení a neoznámení trestného podniku. Za to jim byly vyměřeny následující tresty:

 

- Karel Paleček – devět let odnětí svobody,

- Rudolf Krzák – devět let o. s.,

- Jan Bartejs – tři roky o. s.,

- Jaroslav Klemeš – dva roky o. s. a

- Bohumil Krzák – rok a půl o. s.

 

Kromě toho soud uložil, tak jak bylo jeho praxí, všem odsouzeným také řadu vedlejších trestů: peněžní pokuty ve výši 50.000 Kčs nebo pěti měsíců vězení navíc generálu Palečkovi, po 10.000 Kčs (nebo jeden měsíc o. s.) bratrům Krzákovým a Klemešovi s Bartejsem 5.000 Kčs (14 dní vězení). Palečkovi a Rudolfu Krzákovi bylo zkonfiskováno 9/10 jejich majetku a všichni, kromě Bohumila Krzáka, byli odsouzeni ke ztrátě čestných práv občanských (Paleček a Krzák na deset let, Bartejs na pět let a Klemeš na tři roky). Soud v odůvodnění rozsudku opět v podstatě jen trochu pozměněnými slovy opakoval obsah trestního oznámení.

Všichni odsouzení byli v posledních prosincových dnech roku 1950 eskortováni do věznice v Plzni na Borech. Jan Bartejs byl koncem srpna 1951 převezen do některého z uranových lágrů na Jáchymovsku, generál Paleček 13. prosince 1951 do věznice v Leopoldově. Jaroslav Klemeš byl z borské věznice propuštěn po odpykání trestu dne 2. září 1951. Po propuštění byl však znovu zadržen a převezen do Tábora nucené práce ve Všebořicích (dnes součást Ústí nad Labem). Odtud jej propustili až po tři čtvrtě roce, 3. června 1952.

Po vynesení rozsudku podali generál Paleček a pplk. Krzák odvolání. Nejvyšší soud v Praze však o něm rozhodl teprve po roce a půl – 20. května 1952, což bylo značně neobvyklé. Svou roli v tom sehrály události, k nimž mezi tím došlo v řadách OBZ. Dne 8. února 1951 byl zatčen generál Bedřich Reicin a 18. března téhož roku i generál Josef Musil. Oba pak skončili na popravišti – Reicin byl odsouzen v rámci Slánského procesu, Musil o několik měsíců později. Ve snaze získat co nejvíce usvědčujících materiálů proti Reicinovi a jeho lidem, bylo rozhodnuto poukázat na některé nezákonné praktiky, kterých za jeho, resp. Musilova, vedení používala OBZ.

Jedním z případů, na nichž to mělo být demonstrováno, byla i kauza „Paleček a spol.“. MNO sdělilo 21. září 1951 Nejvyššímu soudu, že: „[…] administrativní protokoly sepsané s obviněnými nebyly sepsány objektivně, takže je pravděpodobné, že jejich obsah je zkreslen.“ Dne 19. listopadu 1951 pak bylo Nejvyššímu soudu zasláno ještě otevřenější vyjádření: „[…] administrativní protokoly sepsané s býv. gen. Karlem Palečkem, byly zpracovány tak, že jim nelze věřit a skutečnosti, pro které byl jmenovaný odsouzen, nebyly řádně prokázány.“ Vyšetřovatel, mjr. Ludvík Turek, se v té době sám nacházel ve vazbě a později byl odsouzen. V doplnění tohoto sdělení z 24. listopadu pak bylo uvedeno, že za stejně nevěrohodné lze považovat protokoly Jana Bartejse a Rudolfa Krzáka (Jaroslav Klemeš a Bohumil Krzák již mezi tím byli po odpykání tresu propuštěni na svobodu).

Přesto např. ještě v té době, 4. srpna 1951, zamítl Krajský soud v Plzni Bartejsovu žádost o podmínečné propuštění s tím, že: „Povaha činu po názoru komise svědčí o takovém stupni zaujetí proti lidově demokratickému řádu, že dosavadní výkon trestu nemohl splniti svůj účel výchovný.“

Nejvyšší soud tedy Palečkově a Krzákově odvolání vyhověl téměř v plném rozsahu. Zatímco generál Paleček byl obvinění zcela zproštěn, Rudolfu Krzákovi „zůstal“ trestný čin nedovoleného ozbrojování (zúžený na jeden samopal), za nějž mu soud vyměřil nový trest ve výši 18 měsíců odnětí svobody a vedlejší peněžitý trest 5.000 Kčs (případně jeden měsíc vězení), které si již odpykal dosavadní vazbou. Soud šel dokonce nad rámec podaného odvolání a rozšířil jej i na Jana Bartejse, jenž byl, stejně jako generál Paleček, zproštěn obvinění v plném rozsahu.

Rudolfa Krzáka propustili na svobodu současně s generálem Palečkem 22. května 1952 – podle nového znění rozsudku už téměř rok „přesluhoval“. Jan Bartejs prošel bránou uranového lágru s nepůvodním nápisem „Práce osvobozuje“ o čtyři dny později.

Jiří Plachý

Příspěvek je zkrácenou verzí kapitoly z knihy: Jiří PLACHÝ, Horší než doba války. Osudy parašutistů z Velké Británie v poúnorovém Československu. Svět křídel, Cheb 2014.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha