400 let od bitvy na Bílé hoře, první kapitola: spor domu habsburského a české ambice

V neděli 8. listopadu 2020 uplynulo rovných 400 let od jedné z klíčových událostí českých dějin: bitvy na Bílé hoře. Přinášíme vám tři části rozsáhlého textu, jehož autorem je vedoucí Oddělení vojenských knihoven VHÚ Praha, Mgr. Zdeněk Munzar, BBus(Hons), DiS. Autor zde zevrubným způsobem shrnuje celkovou politickou a společenskou situaci, která vedla až vojenskému střetnutí na pláni poblíž Prahy, a samozřejmě se věnuje také průběhu samotné bitvy.

+12

Málokterý vojenský střet v našich dějinách je opředen tolika mýty jako bitva na Bílé hoře. Snad jen střetnutí umírněných kališníků a panské jednoty s radikály polních bratrstev u Lipan lze zařadit do stejné kategorie, kterou fiktivní klasik Jára Cimrman označil termínem „naše slavné prohry“. Bitva na Bílé hoře možná i právě proto dodnes dominuje v povědomí širší veřejnosti jako národní tragédie. Tato interpretace událostí, která má svůj původ v české obrozenecké historiografii 19. století, dnes ale vyžaduje přece jen poněkud kritičtější přístup. Pokusme se tedy o objektivní shrnutí událostí, jejich příčin a důsledků. 

Ukvapené povstání

Když se 23. května roku 1618 poroučeli z oken pražského hradu do příkopu dva z královských místodržících spolu s jejich písařem, asi málo kdo tušil, jak obrovský kolotoč válečných událostí tento čin rozpoutá. V každém případě tato takzvaná druhá (prakticky třetí) pražská defenestrace odstartovala české stavovské povstání a tím i třicetiletou válku, tedy konflikt rozsahu, jaký do té doby Evropa nepoznala.

Příčiny sporu mezi stavy a císařem spočívaly primárně v náboženské rovině, neboť v zemích Koruny české neplatilo jinak celoevropsky uznávané pravidlo – koho vláda, toho víra. Stavové se obdobným způsobem střetli se svým vládcem v předchozích letech několikrát, přičemž vždy těžili z probíhajícího sporu domu habsburského.

Spor domu habsburského 1606-1611

Během vlády psychicky labilního císaře Rudolfa II. se totiž od roku 1606 velmi vyostřil spor mezi císařem a jeho bratrem arcivévodou Matyášem, který byl jeho určeným nástupcem. Ten toho roku vyjednal ukončení dlouhé turecké války a Bočkajova povstání podepsáním žitvatorockého a vídeňského míru. Právě jejich podpisem započal spor domu habsburského, který podunajskou monarchii silně destabilizoval, vedl k faktickému dvojvládí a nejednou hrozil propuknutím otevřené občanské války.

Rudolfův zdravotní stav se po roce 1600 zhoršil natolik, že ztrácel kontakt s realitou. Ačkoliv Matyáše sám pověřil vedením mírových jednání, nyní se cítil okraden o aureolu vítěze nad pohany. V ambiciózním bratrovi, který byl s ohledem na absenci Rudolfových legitimních potomků v pořadí následnictví na prvním místě, spatřoval hrozbu.

Rozhodl se proto, že bratra, který se rodinnou smlouvou uzavřenou 25. dubna roku 1606 stal hlavou rodu a designovaným Rudolfovým nástupcem, potupí a uzavřené mírové smlouvy odmítl ratifikovat. Matyáš skutečně pro Rudolfa hrozbu představoval. O jeho ambicích a touze po císařské koruně není sporu, nicméně málokdy bývá dostatečně zohledňován fakt, že Matyáš si byl dost dobře vědom reality a neutěšené situace v Uhrách. Působil zde v roli vrchního velitele v letech 1594-1595 a 1598-1601 a roku 1606 vyjednal mírové smlouvy. Právě jemu svěřené Rakousy byly hned po Uhrách nejvíce ohrožené Turky. Dobře si také uvědomoval vyčerpanost zemí, které po 13 let zatěžovaly nemalé ztráty finanční, materiální i lidské na vedení války.

První Matyášovo tažení na Prahu roku 1608

Celý rok 1607 probíhala podivná hra o ratifikaci mírových smluv, kterou Rudolf v jednu chvíli přislíbil a vzápětí bojkotoval. Válečné reparace Osmanské říši císař také nezaplatil a počátkem roku 1608 reálně hrozilo obnovení bojů s Turky, neboť císař neplnil podmínky mírové smlouvy. I stavovská opozice proti Rudolfovi sílila, zejména v Rakousích, Uhrách a na Moravě, tedy v zemích, které byly poslední tureckou válkou přímo postiženy.

V lednu 1608 se v Prešpurku (Bratislavě) sešel uherský zemský sněm, na který dorazili i zástupci rakouských stavů. Na něm se podařilo Matyášovi s podporou stavovské opozice vytvořit rakousko-uherskou stavovskou konfederaci určenou k obraně mírových smluv. Poté Matyáš vyzval stavy ostatních zemí monarchie, aby se ke konfederaci připojily. Vůdci moravské opozice, Karel starší ze Žerotína a Karel z Liechtensteina, se zasloužili o to, že se 19. dubna připojila ke konfederaci i Morava. Již od února verboval Matyáš v Rakousích vojsko. V březnu se podařilo Matyášovi sjednat s budínským pašou dodatek k Žitvatorocké smlouvě, zavazující obě strany k jejímu respektování, a Matyáš se zavázal z vlastních prostředků uhradit 200.000 zlatých válečných reparací.

Počátkem dubna bylo na moravských hranicích připraveno k pochodu na 20.000 mužů, kteří po připojení Moravy ke konfederaci dorazili do Znojma, a následně pokračovalo vojsko v pochodu do Čech a na Prahu. Matyášovým cílem bylo přimět Rudolfa k abdikaci, neboť svojí politikou ohrožoval samotnou existenci státu. Proto také svolal zemský sněm do Čáslavi, kde chtěl na české stavy apelovat, aby jej podpořily. Čeští stavové oportunisticky vytušili příležitost a sněm zasedl v Praze na podporu Rudolfa, který byl ve své situaci ochotný k všemožným ústupkům. Země se ocitla na pokraji občanské války.

Císařští vojáci pod velením Johanna T’Serclaese hraběte Tillyho se zatím soustředili na Bílé hoře. Bylo jich málo, Rudolf jim dlužil žold a do boje se nehrnuli. Matyášovo vojsko složené z Uhrů, Rakušanů a Moravanů zatím postupovalo Čechami a živilo se na úkor země. Rabování a plenění v té době patřilo k průvodním jevům prakticky každého vojenského tažení. Čeští stavové svolali císařovým jménem zemskou hotovost k obraně země a ta se koncem května začala scházet. V první polovině června Matyáš postoupil před Prahu a jeho vojsko se usadilo v opevněném polním táboře mezi Malešicemi, Štěrboholy a Dolními Měcholupy. Císařská armáda se zemskou hotovostí ležely na druhé straně metropole a mezi vojáky docházelo k drobným šarvátkám a potyčkám. Hlavní slovo ale měli vyjednávači. Hrozba vojenského střetu byla zatím příliš děsivá. Čeští stavové zachránili Rudolfovi trůn za slib ústupků a náboženské svobody.

Libeňský mír roku 1608 a Rudolfův majestát roku 1609

Nakonec došlo k dohodě, která byla stvrzena podepsáním takzvaného libeňského míru. Podle něho byla monarchie rozdělena na dvě části. Uhry, Rakousy a Morava připadly pod Matyášovu vládu, který získal svatoštěpánskou korunu a královský titul. Ten byl také designován jako budoucí český král a Rudolfův nástupce. Čechy, Lužice a Slezsko zůstaly pod vládou císaře Rudolfa a stavové doufali, že císař dostojí svým slibům. Došlo tak tedy i k roztržení zemí Koruny české (jak svazek českých zemí ustanovil Karel IV. roku 1348) do dvou státních útvarů.

Matyáš musel za podporu uherským, rakouským i moravským stavům tvrdě zaplatit privilegii a Uhři i Rakušané si na něm dokázali vymoci ústupky i v oblasti náboženství. Moravané nebyli tak houževnatí jako jejich uherští a rakouští kolegové, a tak se nakonec jakýchkoliv písemných záruk nedočkali.

Stejně jako Matyáš i Rudolf musel platit. Český sněm se sešel v lednu 1609 a předložil císaři své požadavky na zrušení pronásledování Jednoty bratrské a uzákonění takzvané České konfese. Také požadovali pod správu protestantů pražskou univerzitu. To vyvolalo zděšení mezi dvorskou katolickou stranou, která uvažovala i o naverbování vojska. Hrozba náboženské občanské války se znovu vynořila. Sněm byl 1. dubna rozpuštěn, aniž by něčeho dosáhl. Stavové ale ihned svolali nový sněm na květen, začali zbrojit a vyslali poselstva k říšským protestantským knížatům a k Matyášovi. V Praze začalo docházet ke srocování ozbrojeného lidu a ohroženy byly především katolické kláštery. Koncem června stavové zahájili verbování žoldnéřského vojska a 9. července Rudolf podlehl tlaku stavů a podepsal svůj manifest o náboženské svobodě. Cítil se tím ale podveden a zrazen a toužil zlomit moc stavovské opozice silou.

Spor o následnictví v knížectví Jülich-Kleve 1609-1614

Mezitím se ale prostřednictvím svého mladého bratrance arcivévody Leopolda arcibiskupa Pasovského zapletl do války o jülišské dědictví. Knížectví Jülich-Kleve se nacházelo v sousedství se Španělským Nizozemím i s Francií a bylo důležitým strategickým bodem. Rudolf II. proto v červnu 1610 ustanovil císařským komisařem v knížectví právě Leopolda Pasovského. Ten sice získal jülišskou pevnost, ale díky diplomatickým neúspěchům vyvstala hrozba války s Francií, neboť strategicky důležité knížectví nechtěl francouzský král Jindřich IV. Navarský ponechat v rukách Habsburků. Stejně tak zbrojila Protestantská unie v říši.

Počátkem roku 1610 nevypadala situace pro Rudolfa příliš dobře. Španělští Habsburkové uzavřeli v předchozím roce dvanáctileté příměří s nizozemskými generálními stavy a nechtěli se nechat zatáhnout do nové války. Jindřich jednal s protestantskými knížaty i s generálními stavy o utvoření koalice a Leopold za své skromné prostředky začal v lednu verbovat vojsko v Jülichu, ale především v Pasově. Neboť Leopold knížectví opustil již v červnu, jeho postavení bylo proti koalici nepřátel neudržitelné. Konflikt ale zůstal v lokálním rozměru, neboť velkou válku s Francií zažehnalo zavraždění francouzského krále Jindřicha Navarského. Jülich padl počátkem září po měsíčním obléhání do rukou protestantů.

Po Leopoldově fiasku v Jülichu se Rudolf II. zbavil ožehavé otázky tím, že veškeré nároky na knížectví převedl již v červenci 1610 na saského kurfiřta Kristiána II. Dobytí Jülichu protestanty tak jeho pověst nepoškodilo. Císař se mezitím zabýval spřádáním nereálných plánů na odčinění pohany, jíž mu připravil Matyáš, a snažil se ustanovit Leopolda Pasovského svým nástupcem, o čemž jednal i s kurfiřty.

Vpád Pasovských 1611

Pasovské vojsko ale zůstalo ve svých táborech a již v dubnu 1610 vyvstal problém, jak je živit. Leopold se již z peněz vydal a vojsko, jemuž byl dlužen žold, nebylo možné rozpustit. Nabízela se možnost jeho použití proti vnitřní stavovské opozici. Císař začal hrozit českým stavům přesunem vojska do Čech, neboť ve vyjedeném Pasově zůstat nemohlo. Přestože se čeští stavové snažili o složení peněz k vyplacení pasovských žoldnéřů, na což apeloval i uherský král Matyáš, veškerá jednání o jejich rozpuštění Rudolf sabotoval a kritická situace trvala do konce roku 1610. V noci z 21. na 22. prosince se Leopoldovo vojsko přesunulo přes Dunaj a vpadlo do Horních Rakous. Po několika dnech stočili pochod k severu a kolem poloviny ledna stanuli na českých hranicích, odkud vyslali posla do Prahy s žádostí o povolení vstupu do země.

V posledních lednových dnech roku 1611 Pasovští překročili hranice a zmocnili se Českých Budějovic. Postup na Prahu pak pokračoval, 3. února byl obsazen Tábor a 11. února podlehl nočnímu útoku Beroun. Dne 13. února stálo vojsko na Bílé hoře a chystalo se k útoku na Prahu. Za sebou nechávalo vyloupenou zemi a odpor proti vetřelcům rostl.

Čeští stavové již zahájili verbování vojska, jež mělo být mustrováno 15. února, do zbraně byla povolána zemská hotovost. Přesto byla Praha bráněna nedostatečně převážně měšťanskou milicí a ozbrojenou chudinou. Dne 15. února vtrhli Pasovští přes újezd na Malou Stranu. Zde došlo k tvrdým bojům, neboť na odpor se postavilo nepočetné stavovské vojsko i měšťané. Nakonec museli obránci ustoupit na Pražský hrad a na Staré Město, kam se po Karlově mostě pokusili proniknout i Pasovští.

Za mosteckou bránu se však dostaly jen dvě eskadrony jezdectva, neboť se podařilo spustit mříž. Jezdci, jimž byla odříznuta ústupová cesta, byli při honičce v ulicích bez milosti pobíjeni.

Císař byl potěšen obsazením Malé Strany a Leopold nařídil sloučit pasovské vojsko s tou částí stavovských jednotek, která zůstala odříznuta na Pražském hradě. Ke společné přísaze císaři došlo 17. února. Následně Rudolf II. požadoval vpuštění vojska do Starého a Nového Města, což ovšem stavové odmítli. Z Malé Strany na Staré Město se podařilo uprchnout i raněnému Jindřichu Matyáši Thurnovi a Linhartu Colonovi z Felsu, předním vůdcům opozice. Ani 18. února nebyla císařská delegace vpuštěna do Prahy a Leopold nařídil ostřelování města z děl. To však Rudolf odmítl. Síla opozice v následujících dnech rychle rostla, ku Praze dorážely oddíly zemské hotovosti, a ačkoliv docházelo k šarvátkám a přestřelkám, naděje na úspěch císařských vojsk a pokoření pravobřežního města klesala.

Druhé Matyášovo tažení na Prahu a Rudolfova abdikace 1611

Nabídnuté příležitosti se chopil i uherský král Matyáš a již 21. února oznamoval, že vyrazí českým stavům na pomoc proti Pasovským. Ve stejný den, kdy stavové 28. února zvolili sbor 30 direktorů, vyrazilo od Jihlavy Matyášovo vojsko a 5. března stanulo u Českého Brodu. Císař pochopil, že jeho plán na potlačení opozice neuspěl a snažil se od počátku března Pasovských zbavit a odsunout je z Čech. V následujících dnech se již velitelé Pasovských začínali vytrácet a v noci z 10. na 11. března opustili poslední pasovští vojáci Malou Stranu. Po jejich odchodu vpochodovaly na Hradčanské náměstí stavovské jednotky spojené s Matyášovými Rakušany a Moravany a vynutily si vstup do hradu.

Sám Matyáš dorazil do Prahy až 24. března večer za nadšených ovací Pražanů. Pasovské vojsko mezitím spořádaně ustoupilo k Českým Budějovicím na Krumlovské panství, jak jim císař nařídil, a očekávalo vyplacení žoldu. To se ovšem protáhlo, neboť Leopold potřebnou sumou nedisponoval a Rudolf do vlastních financí nesáhl. Matyáš byl ochoten zaplatit, ale ani on neměl dostatek prostředků a až koncem jara shromáždil díky půjčce od Petra Voka z Rožmberka dost peněz.

Od 12. dubna 1611 zasedl český zemský sněm, který měl zvolit Matyáše novým českým králem. Rudolfovi zůstal titul císaře bez faktické moci, to bylo vše. Přesto se jednání o Rudolfově dalším osudu protahovala, neboť je svými vysokými nároky na finanční zajištění výrazně zpomaloval. Nakonec podepsal abdikaci až 23. května 1611, tedy v den Matyášovy korunovace. Habsburská monarchie byla znovu sjednocená pod jedním vladařem, stejně jako země Koruny české. Nyní mělo začít nové kolo soupeření o moc a náboženské svobody mezi stavy a panovníkem. Tentokráte ale s mnohem tragičtějšími následky.

Generální sněm zemí Koruny české roku 1615

Snaha stavovské opozice vytvořit legální sněmovní cestou politickou platformu umožňující postavit se moci panovníka a účinně ji regulovat vyvrcholila na generálním sněmu zemí Koruny české roku 1615. Na jednání byli přizváni i stavové Dolních a Horních Rakous a Uher, neboť na pořadu bylo také jednání o konfederaci. Pokud by bylo úspěšné, znamenalo by to de facto vytvoření společné stavovské monarchie s voleným panovníkem na obdobných základech jako v Polsku či ve Spojených nizozemských provinciích.

Stavovská opozice ale na takováto jednání nebyla vůbec připravená a rozpory mezi reprezentanty jednotlivých zemí spolu s vynikajícím diplomatickým postupem procísařské strany nakonec vedly k tomu, že jednání o konfederaci a její podobě se zhroutily jako domeček z karet. Jeden z předních vůdců stavovské opozice a zástupce Jednoty bratrské Karel starší ze Žerotína byl z průběhu sněmu tak znechucen, že poté složil funkci moravského zemského hejtmana, opustil vrcholnou politiku a k dalším snahám opozice se stavěl maximálně skepticky.

Zdeněk Munzar

Druhou část článku naleznete ZDE.