400 let od bitvy na Bílé hoře, druhá kapitola: stavovské povstání 1618 a jeho důsledky

400 let od bitvy na Bílé hoře, druhá kapitola: stavovské povstání 1618 a jeho důsledky

04. 11. 2020

Přinášíme vám druhou část rozsáhlého textu, který se věnuje příčinám a průběhu bitvy na Bílé hoře, jejíž čtyřsetleté výročí si připomínáme v neděli 8. listopadu 2020. Autorem studie je vedoucí Oddělení vojenských knihoven VHÚ Praha, Mgr. Zdeněk Munzar, BBus(Hons), DiS. První část textu naleznete ZDE.

Nástup procísařské strany a vypuknutí českého stavovského povstání roku 1618

Nejednotnost opozice se znovu ukázala roku 1617 při volbě arcivévody Ferdinanda Štýrského českým králem. Proti tomuto radikálnímu katolíkovi zvedli ruku pouze Jindřich Matyáš hrabě Thurn a Linhart Colona svobodný pán z Felsu. Thurn byl poté sesazen z výnosného postu karlštejnského purkrabího. S nástupem Ferdinanda II. se iniciativy chopila katolická strana. V prosinci 1617 došlo v Broumově na panství benediktinů k uzavření evangelického kostela a na arcibiskupském statku v Hrobech byl nekatolický chrám 11. prosince 1617 dokonce vypálen a poté stržen.

V obou případech se protestantské kostely nacházely na katolickém církevním majetku, ale přesto se tato údajná porušení majestátu stala příčinou svolání sněmu na květen 1618. Ten se sešel 21. května, ačkoliv jej císař Matyáš nepovolil. Následující den se setkali předáci opozice v paláci Smiřických a rozhodli se přistoupit k radikální akci, která měla opozici sjednotit. Ráno 23. května se v čele s Thurnem a Budovcem odebrali v čele ozbrojeného davu na Pražský hrad, kde po modlitbě vtrhli do královské kanceláře a po krátkém inscenovaném procesu provedli defenestraci. Nyní již nebylo cesty zpět.

Zpočátku šlo o stejné harašení zbraněmi jako v letech 1608, 1609 či 1611. Stejní protagonisté, stejné postupy, ale úplně jiná politická situace. Nejen že stavové nemohli využít vnitřních sporů ve vládnoucí dynastii, ale zcela podcenili také mezinárodní situaci. Nizozemské generální stavy, které byly již od roku 1568 ve válce o nezávislost se Španělskem, totiž uzavřely roku 1609 dvanáctileté příměří. Španělští Habsburkové měli tedy volné ruce k pomoci svým středoevropským příbuzným. Naopak podpora českého povstání ze strany říšské Protestantské unie či dalších protestantských vládců (Anglie, Nizozemí, Sedmihradsko) nedosáhla nikdy očekávané výše.

Počátek odporu českých, slezských a lužických stavů byl deklarován nikoliv proti císaři, ale proti rušitelům majestátu a přes horečné zbrojení existovala vůle k jednání. Císař Matyáš i jeho kancléř kardinál Khlesl k němu byli svolní. Ve Vídni se ale ke slovu dostala radikální katolická frakce v čele s Ferdinandem II., který s rebely jednat odmítal a chtěl odpor zlomit silou. Již 20. července byl proto kardinál Khlesl odklizen do Tyrolska a slábnoucí Matyáš ztratil na vývoj událostí většinu vlivu. Další těžkou ranou pro povstalce byla skutečnost, že Morava se k povstání nepřidala.

 

Diplomatické rozrůstání konfliktu roku 1619 a volba nového českého krále

V prvním kvartálu roku 1619 definitivně ztratilo povstání lokální charakter a protestantští stavové dosáhli určitých úspěchů. Vojenským vpádem na Moravu a následným pučem se i markrabství připojilo k povstání ostatních stavů Koruny české. Následně došlo 31. července k uzavření České konfederace, což otevřelo dveře k jednání s rakouskými a uherskými stavy. Další konfederační smlouvy byly podepsány v září se stavy Dolních a Horních Rakous, kteří podpořili povstání, a koncem roku 1619, respektive v lednu 1620, se podařilo dojednat konfederaci také se sedmihradským knížetem Gáborem Bethlenem a jeho částí Uher. Při současné podpoře říšské Protestantské unie nevypadala situace pro povstalce nijak zle, naopak stavovské vojsko několikrát ohrozilo samotnou Vídeň. V témže roce se stavovská vláda zvolených direktorů odhodlala k prohlášení sesazení Ferdinanda II. z trůnu a páni stavové zvolili nového krále.

Kandidátů na český trůn bylo několik. Prvním byl savojský vévoda Karel Emanuel I., který již v předchozím roce vyslal na pomoc českým povstalcům vojenský kontingent pod velením Petra Ernesta hraběte Mansfelda. Karel Emanuel pomýšlel jak na českou, tak i na císařskou korunu. Byl ale katolík a jeho vlastní Savojsko nebylo ani zásadní vojenskou nebo diplomatickou silou, která by vzbuzovala naděje na rozsáhlejší mezinárodní podporu.

Druhým kandidátem byl saský kurfiřt Jan Jiří. Ten byl jakožto luterán českým protestantům nejblíže z hlediska víry a měl vliv na své souvěrce v říši. Na druhou stranu se saskými Wettiny byl spojován předchozí neúspěšný stavovský odboj proti Habsburkům z let 1546-1547 a sám Jan Jiří se k české koruně stavěl odmítavě, vědom si veškerých komplikací i vojenské síly Habsburků.

Volba nakonec padla na třetího kandidáta, falckého kurfiřta Friedricha V. Nutno podotknout, že jakkoliv se jednalo o volbu teoreticky nejvýhodnější, nebyla právě šťastná. Mladý kalvinista Friedrich Falcký byl sice zetěm anglického krále a hlavou říšské Protestantské unie, což slibovalo značnou mezinárodní podporu, realita byla ale jiná. Podpora ze strany Protestantské unie dopadla přesně dle prognózy Karla staršího ze Žerotína z roku 1615 – říši sice zavalily letáky o odporu vůči tyranovi, ale materiální vojenské podpory se povstalým stavům dostalo jen poskrovnu. Navíc kalvinista na trůně nejenže nevyhovoval ani umírněným českým utrakvistům, které značně popudil svým ikonoklasmem, vybílením chrámu svatého Víta a zničením svatých relikvií, ale dráždil i mnohé říšské luterány, předně saského kurfiřta Jana Jiřího, který za dané situace zůstal loajální k císaři. Také podpora se strany Friedrichova anglického tchána se ukázala jen jako symbolická.

 

Volba císaře a diplomatická protiofenziva katolíků

Oproti tomu novopečenému císaři Ferdinandovi, který byl paradoxně zvolen i hlasem falckého (a také saského) kurfiřta, se začínalo dařit konsolidovat síly a postupovat proti povstalcům. Přes zimu 1619-1620 došlo k zásadnímu obratu v průběhu války, která se stávala celoevropskou. Z pozice císaře mohl Ferdinand II. jednat efektivněji. S ohledem na trvající příměří mezi nizozemskými generálními stavy a španělským králem se mohl obrátit s žádostí o pomoc na svého španělského příbuzného. Ten nejen že pomohl vysláním vlastních jednotek jak z Itálie, tak z Flander, ale zároveň mohl poskytnout Ferdinandovi i kapitál k výstavbě vlastních sil, neboť galeony se zlatem z Nového světa po cestě neohrožovalo nizozemské námořnictvo.

Zároveň se španělské vojsko chystalo k ofenzivě proti Friedrichově vlastní Falci. Také se císaři na podzim roku 1619 podařilo dohodnout podporu říšské Katolické ligy, jejíž hlavou byl kníže Maxmilián Bavorský, jemuž císař přislíbil kurfiřtský titul jeho falckého příbuzného. Ligistické vojsko mělo zamířit do Horních Rakous a Čech. Císaře měl podpořit vojensky i luteránský saský kurfiřt Jan Jiří, jehož cílem byly obě Lužice, případně Slezsko a severní Čechy. V neposlední řadě se ke spojencům císaře zařadil i polský král Zikmund III. Vasa, který ačkoliv čelil ohrožení ze strany Turků (nezapomínejme, že Gábor Bethlen byl vazalem Vysoké porty), poskytl císaři sbor lehkého jezdectva – polských kozáků zvaných lisovčíci, který svými diverzními akcemi mimo jiné držel značné sedmihradské síly v Horních Uhrách (dnešní Slovensko) a znemožňoval jim připojit se k stavovské armádě v Rakousích.

Český král Friedrich Falcký oproti tomu sháněl spojence čím dál obtížněji. Stavové nizozemských spojených provincií dodržovali příměří se Španělskem a do války zasáhli jen peněžní pomocí a verbováním. Friedrichův tchán anglický a skotský král Jakub I. zeťovo dobrodružství v Čechách nepodpořil a byl jen ochoten pomoci mu udržet Falc, do samotných Čech se tedy mnoho anglických vojáků nedostalo. Gábor Bethlen se ukázal jako nespolehlivý spojenec preferující vlastní zájmy, ale na jeho popud vypukla v Moldávii válka mezi Polsko-litevskou unií a Osmanskou říší. Největším zklamáním se stala Protestantská unie, která pod tlakem francouzské diplomacie uzavřela 3. července 1620 Ulmskou smlouvu o neutralitě v konfliktu mezi Friedrichem Falckým a Katolickou ligou.

Tak či onak, po počátečních střídavých úspěších stavovského vojska v letech 1618-1619, kdy opakovaně stanulo před Vídní, se měl rok 1620 stát rokem přelomovým.

 

Bojiště roku 1620

Vojsko povstalých stavů a jejich spojenců sice na jaře roku 1620 ještě operovalo v Rakousích, ale strategickou iniciativu převzali definitivně císařští. První pokus o ofenzivu katolíků ještě stavovské vojsko odrazilo, chystaný protiútok se ale zhroutil na částečné vzpouře vojska kvůli dlužnému žoldu. Čas hrál pro katolické síly. V říši se podařilo diplomaticky paralyzovat Protestantskou unii, která se zavázala nezasahovat proti Katolické lize na německých územích. Díky tomu mohl v červenci vytáhnout do Rakous v čele armády Katolické ligy osobně Maxmilián Bavorský, přičemž praktické velení jeho sil převzal Johann Tserclaes hrabě Tilly, starý a zkušený voják, který dříve sloužil Rudolfovi II. a znal Čechy i okolí Prahy. Přesile dvou katolických armád již stavovské vojsko, vedené od začátku roku novým generalissimem Kristiánem starším knížetem z Anhaltu, nemohlo vzdorovat a zahájilo ústup přes Moravu do Čech.

V druhé polovině roku 1620 se na povstalé stavy začaly snášet dopady předchozích úspěchů císařské diplomacie. Do Friedrichovy Rýnské Falce vstoupila vojska španělské jednotky z Flander vedené zkušeným Ambrosiem Spinolou. Ten tak úspěšně poutal síly Protestantské unie a většinu anglického kontingentu.

Za příslib zástavy obojí Lužice vytáhl proti stavům se svým vojskem saský kurfiřt Jan Jiří, záhy dobyl Budyšín, ovládl Lužice a ohrozil slezská knížectví. Ta z druhé strany čelila také nájezdům polských jezdců. Těmto útokům neúspěšně čelil velitel slezsko-lužického vojska Jan Jiří kníže Krnovský, jehož síly chyběly u hlavní stavovské armády.

Na druhé straně lze považovat za nepochybný stavovský úspěch fakt, že Gábor Bethlen byl sněmem uherských protestantských stavů prohlášen za uherského krále. Záhy poté vytáhl do pole i on a zmocnil se Prešpurku (dnes Bratislavy), kde proti němu ovšem operovalo císařské vojsko hraběte Dampierra. Ten sice Prešpurk nedobyl a sám během bojů padl, přesto ale větší uherské síly na české bojiště nedorazily. Z popudu Gábora Bethlena se do konfliktu nakonec vložila také Osmanská říše, která napadla polské soustátí, a odlehčila tak polským nájezdům do Uher.

Do jisté míry zůstávala patová situace v jižních a jihozápadních Čechách, kde proti sobě operovaly menší odřady obou stran. Silná plzeňská stavovská posádka hraběte Mansfelda udržovala dotyk s falckými državami krále Friedricha a císařské jednotky generála Marradase ovládaly životně důležité vyústění Zlaté stezky, po níž proudily španělské peníze a posily.

Z tohoto shrnutí vidíme, že české stavovské povstání definitivně ztratilo svůj regionální charakter a fronty této války se rozprostřely od vod Rýna na západě po vody Prutu v Moldávii. Bojiště v Čechách ale přesto zůstávalo tím stěžejním, na němž operovaly hlavní armády protivníků.

 

Postup katolických vojsk do Čech a bitva u Rakovníka

Spojené císařské a ligistické vojsko z Rakous nepronásledovalo Anhalta na Moravu, ale zamířilo do Čech. V rychlém sledu ovládlo Prachatice, Vodňany a Písek. To donutilo stavovské vojáky zamířit od Znojma přes Moravské Budějovice k Táboru. Anhaltovi nezbývalo, než pokusit se zastavit postup katolických sil dále do Čech. Císařsko-ligistické vojsko se poté hnulo směrem k Plzni, do níž se stáhly Mansfeldovy jednotky. Generalissimus císařských sil Karel Bonaventura hrabě Buquoy poté vyjednal s Mansfeldem dočasné příměří. Koncem října se pak katolické armády společně hnuly ku Praze.

Anhalt se stavovským vojskem zablokoval postup katolíků k české metropoli u Rakovníka, kde zaujal postavení 27. října, kdy došlo k první srážce. Následující den ligisté opět zaútočili, ale stavovští kladli tuhý odpor. Nerozhodný boj skončil odpoutáním nepřátelských sil, přičemž stavovské vojsko se poté stáhlo do opevněného tábora. Jeho morálku přijel podpořit osobně král Friedrich Falcký. Ligisté se taktéž utábořili a poté, co dorazili také císařští vojáci, podnikli další útok. Vzájemné šarvátky pak trvaly do 4. listopadu. Téhož dne byl z císařského tábora vyslán odřad pod velením plukovníka Albrechta z Valdštejna, který byl pověřen pacifikovat severozápadní Čechy před případnou okupací spojeneckými Sasy. Následující den po poledni se katolické armády zvedly ze svého ležení, obešly stavovské a vyrazily ku Praze. Ve stavovském táboře mezitím svolal král Friedrich válečnou radu, na níž řešil další postup. Navečer dorazil zpět uherský průzkum, který potvrdil, že nepřítel míří k hlavnímu městu, a stavům opět nezbylo než reagovat.

V pátek 6. listopadu ráno proto opustilo své ležení u Rakovníka také české vojsko a těžkým terénem křivoklátských lesů se snažilo předstihnout postupující katolíky.

Zdeněk Munzar

Třetí část textu naleznete ZDE.

Aktuálně



Před Generálním štábem Armády České republiky byla zahájena výstava Tyršova sokolská brannost

Před Generálním štábem Armády České republiky byla zahájena výstava Tyršova sokolská brannost

01. 07. 2022
Na počátku letošního roku jsme si připomněli již 160. výročí založení tělovýchovné…
Zásadní střetnutí československých legionářů: před 105 lety bojovali v bitvě u Zborova

Zásadní střetnutí československých legionářů: před 105 lety bojovali v bitvě u Zborova

30. 06. 2022
Před 105 lety, 2. července 1917, se českoslovenští dobrovolníci bojující na straně…
Oslavy výročí bitvy u Zborova za druhé světové války

Oslavy výročí bitvy u Zborova za druhé světové války

27. 06. 2022
Bitva u Zborova 2. července 1917, tedy před 105 roky, byla nejvýznamnější…
Pět československých letců RAF zahynulo před 81 lety. Nyní byli pohřbeni na nizozemském hřbitově.

Pět československých letců RAF zahynulo před 81 lety. Nyní byli pohřbeni na nizozemském hřbitově.

23. 06. 2022
V noci z 22. na 23. června 1941 došlo nad Nizozemskem k sestřelení britského bombardéru…
ATENTÁT 80: Vypálení obce Ležáky dne 24. června 1942

ATENTÁT 80: Vypálení obce Ležáky dne 24. června 1942

23. 06. 2022
„Ať žijí legionáři!“ zvolal 24. června 1942 u popravčího kůlu František Sýkora,…