Antonín Mikuláš Číla

Významný představitel prvního vojenského odboje, který po celý život byl věren legionářské myšlence a v dobách nesvobody vždy hájil principy legionářské cti.

 

Narodil se 6. ledna 1883 v Nové Pace do početné rodiny hrnčíře. Měl tři sourozence, ve věku jeho pouhých čtyř let mu ale zemřela matka a otec se znovu oženil. Z druhého manželství se narodilo dalších šest dětí. V Nové Pace mělo silnou tradici hrnčířství, takže se celkem logicky vyučil hrnčířem a malířem porcelánu. Po úspěšném složení učňovských zkoušek využil možnosti pokračovat v odborném vzdělání a nastoupil do Odborné keramické školy v Bechyni. Studoval zde v letech 1900 až 1903 a v té době došel k rozhodnutí se uměním zabývat natrvalo.

Po složení závěrečných zkoušek se přihlásil k dalšímu studiu Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde jej ve svém ateliéru vedl profesor Emanuel Dítě. UMPRUM Číla navštěvoval v letech 1903 až 1909. V roce 1909 se seznámil s nabídkou vlády carského Ruska, směřovanou zejména k českým sokolským aktivistům. Rusko nabízelo možnost pedagogického působení v oblasti tělovýchovy v různých částech rozlehlého území, na ruských školách měl být zaveden český model sportovního vzdělávání.

Číla nastoupil jako pedagog na gymnáziu v Oděse. Zde se stal profesorem kreslení a tělovýchovy. Prakticky okamžitě po vypuknutí první světové války došel Antonín Číla k rozhodnutí dobrovolně se přihlásit do carské armády, 25. srpna však v Kyjevě vstoupil do České družiny. Po jejím vyslání na frontu byl Antonín Číla opakovaně vysílán na průzkum k nepřátelským liniím, neboť jako zkušený malíř dokázal podobu německých polních opevnění věrně zachytit.

Na sklonku roku 1914 se účastnil bojových operací i následného ústupu ruských vojsk z Haliče v květnu 1915. Během něj utrpěl desátník Číla zranění tak vážné, že si vyžádalo transport do Kyjeva a hospitalizaci, následovanou doléčením v Oděse. Dne 18. května 1915 byl povýšen do důstojnické hodnosti praporčíka. Po zformování 1. čs. střeleckého pluku „Mistra Jana z Husi“ v něm velel četě a později rotě. Po zformování 3. čs. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“ byl jmenován do funkce velitele jeho 7. roty. V roce 1916 podobně jako mnoho dalších legionářů v Rusku přestoupil na pravoslaví a dostal druhé jméno Mikuláš. Přelomové bitvy u Zborova se v roce 1917 účastnil ve své funkci velitele 7. roty, záhy byl ustanoven velitelem 1. praporu a později se stal zástupcem velitele 3. čs. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“.

Později 3. čs. střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“ bojoval v Čeljabinsku, přičemž po Čílovým velením město znovu obsadil bez jediné vlastní ztráty. Následovaly těžké boje s bolševickými oddíly o ovládnutí klíčových tratí a železničních stanic. Legionářům se 26. července podařilo vstoupit do Jekatěrinburku, jehož se Antonín Mikuláš Číla stal na čas posádkovým velitelem. Právě v Jekatěrinburku se poznal s Ninou Krukovskou, která se měla stát osudovou ženou jeho života. Dívka ho doprovázela při dalším tažení legií a v květnu 1920 byl pár sezdán ve Vladivostoku. Později se jim postupně narodily tři děti, dcera a dva synové. Vzhledem k vynikající službě a skvělým úspěchům na frontě byl Antonín Mikuláš Číla 22. srpna 1918 povýšen na kapitána a již 18. prosince na majora. V tomtéž roce dostal jako jeden z deseti legionářských důstojníků britský řád D.S.O. (Distinguished Service Order).

Dne 6. ledna byl Antonín Mikuláš Číla povýšen na podplukovníka a stanoven velitelem pluku. V červnu 1919 byl jmenován velitelem 10. čs. střeleckého pluku, s nímž se účastnil bojů na Transsibiřské magistrále u Kamrčagy a dobytí Krasnojarska. Po jeho obsazení se stal velitelem místní posádky, funkci zastával do ledna 1920. V únoru velel v Irkutsku a do jeho pravomoci patřilo i strážení zlatého pokladu. Po odchodu z Irkutska se svými muži dorazil 18. května do Vladivostoku, kde čekali na odjezd do vlasti. Dne 1. června nalodil jako velitel 33. lodního transportu legií s mužstvem na americkou loď Edellyn. Do Československa dorazili v srpnu 1920.

Další profesní kariéra Antonína Mikuláše Číly zůstala svázána s československou armádou, kde získal vynikající reputaci a do vlasti se vrátil ve vysoké hodnosti i funkci. Zprvu stále vele svému pluku, reorganizovanému na pěší pluk 10 „Jana Sladkého Koziny“ v Brně. V lednu 1922 postoupil do funkce velitele 8. pěší brigády ve Vysokém Mýtě, kde působil až do roku 1928. Roku 1922 absolvoval kurz na École supérieure de guerre v Paříži, 28. června 1923 se dočkal povýšení do hodnosti brigádního generála.

Z Vysokého Mýta jej roku 1928 přemístili do Brna, kde do roku 1934 zastával funkci zástupce velitele Zemského vojenského velitelství. Od roku 1934 působil jako předseda Odvolacího kárného výboru MNO v Praze. Roku 1938 odešel vzhledem k věku do výslužby, ale v průběhu květnové i zářijové mobilizace byl aktivován jako velitel oblasti 5. armádního sboru v Trenčíně.

Po okupaci zbytku českých zemí 15. března 1939 a vzniku protektorátu se zapojil do domácího odboje. Během Pražského povstání se společně se svými syny Jiřím a Mikulášem účastnil povstaleckých operací v oblasti čtvrti Dejvice.

Od roku 1945 až do smrti byl předsedou Kruhu starodružiníků, přestože s tím měl za komunistického režimu různé nepříjemnosti. Jeho občanská odvaha však nebyla zadarmo. Antonín Mikuláš Číla byl degradován na vojína s adekvátním snížením penze, musel se i vystěhovat z bytu.

V období určitého společenského uvolnění v druhé polovině šedesátých let byl Antonín Mikuláš Číla částečně rehabilitován, když mu roku 1968 vrátili hodnost brigádního generála. Jeho velkým a odvážným veřejným vystoupením se stala účast na pohřbu bývalé první dámy Hany Benešové a proslov nad její rakví. Poslední rozloučení s paní Hanou Benešovou se konalo 7. prosince 1974 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích.

Brigádní generál Antonín Mikuláš Číla zemřel 31. května 1983 v Praze ve věku neuvěřitelných sta let, je pochován po boku své ženy do hrobu v pravoslavné části Olšanských hřbitovů v Praze.

Ivo Pejčoch

 

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha