ATENTÁT 80: Období prvního stanného práva v Protektorátu Čechy a Morava

ATENTÁT 80: Období prvního stanného práva v Protektorátu Čechy a Morava

28. 09. 2021

Napadením Sovětského svazu nacistickým Německem dne 22. června 1941, kterým Německo porušilo do té doby platný pakt Ribbentrop-Molotov o neútočení ze srpna 1939, se výrazně změnila i situace v Protektorátu Čechy a Morava. Přes značné úspěchy německých jednotek vzrostla u obyvatel naděje na brzkou změnu v podobě obratu celkového vývoje právě probíhající války.

Do protinacistického odboje se rázem výrazně zapojili komunisté, kteří se až na výjimky ilegálních aktivit ostatních odbojových organizací pochopitelně více neúčastnili. Začaly se ve větším množství objevovat případy drobných sabotáží v továrnách klíčových odvětví průmyslu, šíření ilegálních tiskovin, šeptandy a dalších forem projevů spíše pasivního druhu odporu proti okupačnímu režimu.

Největší demonstrací nesouhlasu byl bojkot protektorátního tisku, který proběhl na základě výzvy londýnského rozhlasu mezi 9. a 19. zářím 1941. Rozsah této akce neměl až do konce války obdoby a vzbudil pozornost německých okupačních úřadů.

Situace se těmito událostmi vyhrotila natolik, že okupační správa přistoupila k násilným represím, aby zajistila udržitelnost průmyslové produkce a zároveň zpacifikovala vzdorující obyvatele protektorátu. Říšský protektor Konstantin von Neurath ale nebyl pro provádění takové politiky vhodnou osobou.

Proto bylo rozhodnuto o jeho zastoupení SS-Obergruppenführerem Reinhardem Heydrichem. Mladý a ambiciózní šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a Bezpečnostní služby byl Neurathovým pravým opakem. Nijak se netajil nenávistí k českému národu a později dokonce rozpracoval plán úplné germanizace prostoru Čech a Moravy zvaný „konečné řešení české otázky“.

 

Rychlé popravy

V den svého nástupu, 27. září 1941, nechal Heydrich zadržet předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše, čímž československý domácí odboj přišel o významného spolupracovníka. Zároveň vydal Nařízení o výjimečném stavu a následujícího dne bylo na území úřadů německé okupační správy, takzvaných oberlandrátů, Praha, Kladno, Hradec Králové, Brno, Olomouc a Moravská Ostrava vyhlášeno stanné právo.

Ještě téhož dne byly zahájeny první popravy v jízdárně ruzyňských kasáren. Před popravčí četou stanuli armádní generál a první velitel vojenské odbojové organizace Obrana národa Josef Bílý, divizní generál a taktéž významný člen Obrany národa Hugo Vojta a Václav Franc s Ladislavem Kumžákem, kteří byli odsouzeni k trestu smrti za nedovolené držení zbraní.

Exekuce v prostorech jízdárny a nevzdáleného, dnes již neexistujícího objektu probíhaly v bezprostředně následujících dnech i týdnech jen s krátkými přestávkami. Nejvíce jich bylo vykonáno v měsíci říjnu a nemalou část popravených představovali bývalí vysocí důstojníci a příslušníci generálního štábu československé armády, z nichž lze jmenovat například brigádní generály Olega Svátka a Václava Šáru, podplukovníka Ladislava Preiningera nebo vedoucího zpravodajsko-sabotážní skupiny Obrany národa zvané Tři králové podplukovníka Josefa Balabána. Posledních pět odsouzených bylo v jízdárně ruzyňských kasáren popraveno 28. listopadu.

Mimo Prahu se popravovalo v Kounicových kolejích v Brně a od prosince 1941 i v koncentračním táboře Mauthausen. Mezi odsouzenými se kromě účastníků protinacistického odboje nacházeli záměrně také lidé, kteří s rezistencí neměli nic společného. Jednalo se například o řezníky, kteří prováděli zakázanou porážku dobytka nebo o šmelináře obchodující na černém trhu.

 

Gestapo nebo smrt

Stanné soudy byly na základě výjimečného stavu zřízeny v Praze a Brně, spolu s pobočkami v Olomouci a Ostravě. Nad zatčeným, který byl před takový soud předveden, mohl být vynesen jeden ze tří rozsudků, a to úplné zproštění viny, předání gestapu, což se fakticky rovnalo transportu do jednoho z nacistických koncentračních táborů, nebo trest smrti. Rozsudky měly být vykonány s okamžitou platností a nebylo možné se proti nim odvolat.

Soudy postupovaly dle předem vyhotovených seznamů, na kterých se namnoze objevili lidí nacházející se v době vyhlášení výjimečného stavu ve vyšetřovacích vazbách nebo působili v oblastech, na které se stanné právo vztahovat nemělo. Nacistický justiční aparát tedy bez skrupulí sám porušoval svá vlastní nařízení.

Kromě výše zmíněné likvidace a trestání vojenských elit, inteligence a vlastenecky smýšlejících obyvatel stanné právo nařizovalo i jiná opatření zasahující do života všech vrstev obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava. Za zmínku stojí například policejní uzavírací hodina stanovená na desátou hodinu večerní, která se týkala veřejných míst, kde se setkávalo české obyvatelstvo.

Ke zrušení stanného práva ve většině oberlandrátů došlo 1. prosince 1941, pouze v Praze a Brně přetrvalo až do 20. ledna 1942. Během téměř čtvrt roku trvání výjimečného stavu bylo dle ne zcela úplných údajů odsouzeno k smrti 489 osob a dalších téměř 1700 transportováno do nacistických koncentračních táborů a věznic. Nejmladšímu popravenému během takzvané první heydrichiády bylo 16 let, tomu nejstaršímu pak 69. Posledními popravenými byla skupina 24 vězňů, a to v Ruzyni, pouhý den před ukončením mimořádné stavu.

 

Příběh jednoho z popravených

František Dědič se narodil roku 1890 v Lounech. Po složení maturitní zkoušky studoval na České vysoké škole technické v Praze, kterou však nedokončil. Během první světové války se v řadách rakousko-uherské armády účastnil bojů na ruské a italské frontě, kde byl opakovaně těžce raněn.

Již v listopadu 1918 se dal k dispozici československé branné moci. V období první republiky působil v řadě vysokých velitelských funkcí a taktéž na Ministerstvu národní obrany. V období Protektorátu Čechy a Morava pracoval jako civilní zaměstnanec na Ministerstvu dopravy. Patřil mezi nejdůležitější členy vojenské odbojové organizace Obrana národa. Byl členem jejího vedení, organizoval diverzní akce, ukrýval ostatní odbojáře ve svém bytě a zajišťoval rádiové spojení mezi ministerským předsedou Aloisem Eliášem a londýnskou exilovou vládou.

Na základě udání byl zatčen gestapem a 1. října 1941 popraven v jízdárně ruzyňských kasáren. Po skončení druhé světové války byl posmrtně vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu in memoriam.

Milan Votava

 

Aktuálně



Vojenská technika na Slavnosti svobody – Plzeň podepsala smlouvu o spolupráci s Vojenským historickým ústavem Praha

Vojenská technika na Slavnosti svobody – Plzeň podepsala smlouvu o spolupráci s Vojenským historickým ústavem Praha

29. 11. 2021
Výpůjčky vojenské techniky a vojenského vybavení z druhé světové války na Slavnosti svobody…
Průzkumné hlídky ve Vádí es Sehel

Průzkumné hlídky ve Vádí es Sehel

29. 11. 2021
Od října do prosince 1941 bránil Československý pěší prapor 11 – Východní…
Bitva na Kolubaře změnila v listopadu 1914 poměr sil na frontě

Bitva na Kolubaře změnila v listopadu 1914 poměr sil na frontě

24. 11. 2021
Od září 1914 byla druhá rakousko-uherská ofenziva do Srbska v plném proudu. Zprvu…
ATENTÁT 80: Zocel se! Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii.

ATENTÁT 80: Zocel se! Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii.

21. 11. 2021
V roce 1942 vyšla příručka boje zblízka s názvem Get tough! britského důstojníka…
Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.

Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.

18. 11. 2021
Na konci listopadu 2021 si připomínáme již 101 let od okamžiku, kdy…