ATENTÁT 80: Protižidovská opatření a vznik Ghetta Terezín

ATENTÁT 80: Protižidovská opatření a vznik Ghetta Terezín

19. 10. 2021

Dne 16. října 1941 odjel z Prahy první hromadný transport protektorátních židů směřující do Lodže, tehdejšího Litzmannstadtu, ležícího na území říšské župy Warthland. Z tisícovky deportovaných se konce války dožilo pouze 24 mužů a žen. Přestože to tak mohlo působit, nebyla tato událost bezprostředním důsledkem příjezdu Reinharda Heydricha do Prahy, ale z hlediska nacistů „logickým“ vyústěním dva a půl, resp. tři roky trvající perzekuce židovského obyvatelstva v českých zemích. Heydrich v ní však měl již před tím, než byl pověřen „posláním“ pacifikovat české země, rozhodující slovo.

Podle posledního předválečného československého sčítání lidu z prosince 1930 se v českých zemích hlásilo k židovskému vyznání, nebo k židovské národnosti celkem 117 551 obyvatel. Z tohoto počtu bylo zhruba 43 tisíc Čechů, 35 tisíc Němců, 35 tisíc se cítilo být Židy a zbytek uvedl národnost jinou.

Na území okupovaném v důsledku Mnichovské dohody žilo na 30 tisíc obyvatel židovského vyznání. Více než polovina z nich, odhadem asi 17 tisíc, uprchlo ještě před jejím přijetím do českého vnitrozemí. Ti, kteří zůstali, byli nuceni čelit nejprve individuálnímu teroru henleinovců, po okupaci pak na ně byla během velmi krátké doby v důsledku zavedení říšského právního řádu aplikována všechna diskriminační opatření platná v Německu v návaznosti na tzv. Norimberské zákony.

V noci z 9. na 10. listopadu 1938 se pak také v odtrženém českém pohraničí odehrál protižidovský pogrom, který vstoupil do dějin pod označením Křišťálová noc. Kromě útoků na synagogy a židovské obchody byli mnozí židé odvlečeni do koncentračních táborů, další pak volili útěk za hranice Třetí říše.

Mnichov znamenal pro českou společnost obrovský otřes. Hledali se viníci a v dosud liberální české společnosti zaznívaly také hlasy rozjitřeně vinící z národní katastrofy židy. Primitivní antisemitismus Vlajky, která se snažila využít této situace, však ani v této době nezaznamenal širšího ohlasu a samo hnutí bylo dokonce úředně zakázáno. Od počátku roku 1939 však bylo, pod vlivem návštěvy ministra zahraničních věcí Františka Chvalkovského u Hitlera, uvažováno o legislativních opatřeních, mající omezit plnoprávné postavení židovských obyvatel ve veřejném životě. Pomineme-li to, že druhá republika již nebyla plně suverénním státem, žádná taková opatření až do okupace přijata nebyla. V důsledku přeměny Československa na spolkový stát však byla zavedena první antisemitská opatření zemskými vládami na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

 

Snahy o vystěhování

Uvádí se, že k 16. březnu 1939 na území nově vzniklého Protektorátu Čechy a Morava (dále jen protektorát) žilo asi 104 tisíc osob židovského vyznání a dalších více než 14 tisíc osob, na něž bylo možné později aplikovat ustanovení tzv. Norimberských zákonů. Velkou část z nich tvořili uprchlíci. V odtržených pohraničních územích v té době žily již jen necelé tři tisíce židů. (Toto číslo se na podzim 1939, kdy po porážce Polska došlo k připojení Těšínska k Německu, zvýšilo zhruba o dva tisíce.)

Tak jako jinde se nacisté nejprve pokusili donutit co největší část z nich k emigraci. V červenci 1939 v Praze vznikla Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která byla jediným orgánem umožňujícím legální vystěhování. Emigrace byla teoreticky možná až do roku 1941, resp. 1942. Po vypuknutí války však bylo vystěhovat se stále těžší a okruh zemí přijímajících židovské běžence se stále zmenšoval. Za tuto dobu protektorát legálně opustilo více než 26 tisíc židů. Dalším několika tisícům se, především v jarních a letních měsících roku 1939, ale i později, povedlo dostat za hranice ilegálně. Ne všichni z nich se zachránili. Mnohé zastihla okupace v dalších evropských zemích – Polsku, Francii, Beneluxu, nebo ve Skandinávii.

Nikoliv nepodstatný počet z těch, kterým se podařilo dostat za hranice, však v následujících letech posílil řady československé zahraniční armády. Židovští vojáci bojovali a umírali pod československými prapory na všech frontách 2. světové války.

Na emigraci českých židů v té době dohlížel jeden z pozdějších hlavních architektů holocaustu Adolf Eichmann. Spolu se svojí rodinou žil v zabavené židovské vile na pražské Ořechovce a v Praze se mu v roce 1942 dokonce narodil třetí syn, Dieter. Ostatně, k českým zemím měl blízko. Jeho manželka Veronika pocházela z Českobudějovicka a její sestra byla manželkou aktivního důstojníka čs. armády.

 

Zhoršování situace

Postavení židovských obyvatel v tzv. Protektorátu se od prvních dnů okupace zhoršovalo. Již 17. března 1939 přijala protektorátní vláda zákaz výkonu praxe ve veřejných zdravotních orgánech a zařízeních sociálního pojištění židovským lékařům, vzala na vědomí zastavení praxe židovským advokátům ze strany Advokátní komory a zmocnila příslušného rezortního ministra k odstranění „neárijců“ z vedení průmyslových podniků a organizací.

Dne 21. června 1939 byl vydán výnos říšského protektora Konstantina von Neuratha o židovském majetku, definující pojmy „žid“, „židovský míšenec“ a „židovský podnik“ na základě tzv. Norimberských zákonů. Tato norma jejich ustanovení, týkající se do té doby pouze německých židů, se v podstatě aplikovala na neněmecké obyvatele protektorátu.

V důsledku později nerealizovaných plánů na vznik „říšského ghetta“ na nově dobytém polském území bylo v říjnu 1939 na 1 300 židů z Moravské Ostravy a dnešního Frýdku-Místku nuceně deportováno do Niska nad Sanem. Řadě z nich se podařilo uprchnout do SSSR a někteří později sloužili v našich jednotkách na východní frontě. Zbylí se na jaře 1940 vrátili zpět do protektorátu.

Systém diskriminačních opatření se stále rozšiřoval a prohluboval. Například v Praze nesměli židé nejprve jen do Stromovky, později pak do všech veřejných sadů, zahrad a lesů na území hlavního města. Zakázány byly návštěvy kulturních zařízení – divadel, kin, veřejných knihoven, sportovních zařízení a zábavních podniků. Ve veřejné dopravě směli používat pouze zadní plošinu posledního vozu, při cestě železnicí pouze poslední vagon, resp. poslední kupé vlakové soupravy. Po zavedení přídělového systému měli krácené příděly. Omezeny byly nákupní hodiny, možnost vyřizovat své záležitosti na veřejných úřadech a v peněžních ústavech. Židé nesměli vlastnit rozhlasový a telefonní přístroj.  Od února 1940 byly jejich občanské legitimace označovány písmenem „J“ (Jude). Pro židy dále platil zákaz vycházení po 20. hodině. Pokud se chtěli přestěhovat, mohli pouze do podnájmu k jiným židům. Židovští žáci a studenti byli nejprve vyloučeni z možnosti navštěvovat německé školy, později i školy české a nakonec bylo zakázáno i soukromé vyučování pořádané např. židovskými náboženskými obcemi, včetně rekvalifikačních kurzů.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že většinová česká společnost projevovala s židovskými spoluobčany velmi silnou solidaritu a řada nařízení nebyla dodržována, nebo byla různými způsoby obcházena, jak dokazují hlášení německých bezpečnostních složek.

Několik dní před Heydrichovým příchodem do Prahy, 19. září 1941, vstoupilo v platnost nařízení, podle nějž měli být židé (s jistými výjimkami pro ty, žijící ve smíšených manželstvích) označeni žlutou šesticípou hvězdou, kterou museli nosit viditelně na oblečení.

 

Terezín nebo Sezimovo Ústí

V polovině září 1941 na schůzce s Himmlerem rozhodl Hitler o zahájení deportací židovského obyvatelstva ze „Staré říše“, včetně „Ostmarky“, tedy obsazeného Rakouska a tzv. Protektorátu. První měly být od židů „očištěny“ Berlín, Vídeň a Praha.

Již dva dny po nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora, 29. září 1941, vydal Heydrich výnos uzavírající všechny dosud fungující synagogy a modlitebny. Současně s tím měli být Češi projevující na veřejnosti sympatie k židům, nebo nedbající na platná protižidovská opatření, zatčeni a posláni do koncentračních táborů. V následujících dnech pak docházelo k dalším zpřísněním perzekučních předpisů. K prvnímu říjnovému dni roku 1941 proběhlo v protektorátu sčítání osob podléhajících Norimberským zákonům. Bylo jich 88 105.

Cílem prvních transportů bylo, jak už v úvodu zmíněno, ghetto v Lodži. To však nakonec nebylo schopné pojmout původně plánovaných 60 tisíc nových obyvatel, ale pouze třetinu. Z tohoto počtu pět tisíc přijelo z českých zemí. Z Prahy odjeli v pěti transportech mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941. Další transport, vypravený 16. listopadu 1941 z Brna, směřoval do běloruského Minsku.

Dne 10. října 1941 Heydrich za přítomnosti Adolfa Eichmanna informoval své nejbližší spolupracovníky, jak řešit „židovskou otázku“ v protektorátu. Vzhledem k technickým obtížím, které se daly předpokládat při deportacích na východ a také kvůli uklidnění veřejného mínění i samotných obětí se rozhodl zřídit jakési přestupní stanice, kde by židé byli přechodně shromažďováni a odtud pak dále posíláni do likvidačních zařízení v okupovaném Polsku, Pobaltí, Bělorusku, nebo na Ukrajině. Zpočátku předpokládal existenci dvou takových míst – na Moravě to měl být Kyjov, v Čechách byl ve hře Terezín, nebo Sezimovo Ústí. Předpokládalo se, že město bude mít pověst „vzorného ghetta“, jakýchsi lázní, kam budou moct být posláni také „prominentní“ němečtí židé – především ti, mající zásluhy a vysoká vyznamenání z minulé války, u nichž hrozilo, že pro ně budou žádány od různých úřadů a institucí osobní výjimky.

Volba padla na Terezín, který byl díky svému pevnostnímu charakteru považován za zvlášť příhodnou lokalitu. Zároveň bylo rozhodnuto, že bude jediným takovým zařízením pro celý protektorát. Přípravy se rozjely na plné obrátky.

Dne 24. listopadu 1941 odjelo z Prahy do Bohušovic nad Ohří a odtud pak do Terezína tzv. Aufbaukommando tvořené 342 muži, kteří měli připravit přidělené objekty ve městě na své budoucí „poslání“. Pravidelné transporty byly zahájeny již posledního listopadového dne. Přestože trvalo déle než sedm měsíců, až do začátku července 1942, než město vyklidila německá armáda a bylo vystěhováno veškeré české obyvatelstvo (asi tři a půl tisíce mužů, žen a dětí), je tento den považován za vznik Ghetta Terezín, kterým do konce války prošlo více než 140 tisíc evropských židů, z nichž na 35 tisíc zde zahynulo. Naprostá většina těch, kteří Terezínem jenom prošli, byla transportována do vyhlazovacích táborů na východě a tam zavražděna.

Jiří Plachý

 

Aktuálně



Bitva na Kolubaře změnila v listopadu 1914 poměr sil na frontě

Bitva na Kolubaře změnila v listopadu 1914 poměr sil na frontě

24. 11. 2021
Od září 1914 byla druhá rakousko-uherská ofenziva do Srbska v plném proudu. Zprvu…
ATENTÁT 80: Zocel se! Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii.

ATENTÁT 80: Zocel se! Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii.

21. 11. 2021
V roce 1942 vyšla příručka boje zblízka s názvem Get tough! britského důstojníka…
Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.

Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.

18. 11. 2021
Na konci listopadu 2021 si připomínáme již 101 let od okamžiku, kdy…
Slavíme 17. listopad, datum připomíná dvě zásadní dějinné události

Slavíme 17. listopad, datum připomíná dvě zásadní dějinné události

17. 11. 2021
Na 17. listopad připadá státní svátek České republiky, slavíme Den boje za…
Z československé zahraniční armády do sovětských Gulagů

Z československé zahraniční armády do sovětských Gulagů

15. 11. 2021
To, že jádro československých jednotek na východní frontě za 2. světové války…