ATENTÁT 80: „…zde padlo sedm mužů.“ Vzpomínka výsadkáře na hrdinný boj jeho kamarádů, československých parašutistů.

ATENTÁT 80: „…zde padlo sedm mužů.“ Vzpomínka výsadkáře na hrdinný boj jeho kamarádů, československých parašutistů.

15. 06. 2022

Dne 18. června 1942 byl kostel sv. Cyrila a Metoděje, kde se skrývalo sedm československých parašutistů – mezi nimi i Jan Kubiš a Josef Gabčík, aktéři atentátu na Heydricha – obklíčen stonásobnou nacistickou přesilou. V nerovném boji všichni parašutisté zemřeli, ať už na těžká zranění, nebo důsledkem sebevraždy. Jako místo obranného boje do posledního muže, navíc uprostřed metropole, měl kostel ideální předpoklady stát se nejzásadnějším místem z pohledu připomínání československých parašutistů ze Západu obecně a dosud plní funkci místa, které je důkazem naplnění tehdejší vojenské přísahy.

Na pietním aktu 18. června 1991 se po desítkách let objevila i řada přeživších parašutistů, kteří po roce 1948 odešli do dalšího exilu. Jedním z nich byl i radiotelegrafista výsadku Platinum-Pewter Alois Vyhňák, který do tehdejšího Československa přicestoval z kanadského Toronta. Na shromáždění si připravil i velmi silný projev, který však, jak uvedl v dopise přátelům, nebyl přednesen, neboť se celá pietní slavnost odehrává tradičně bez proslovů.

Jedná se o mimořádně působivý, jedinečný proslov-dokument. Nyní, při příležitosti 80. výročí hrdinného boje československých parašutistů 18. června 1942, zde celý Vyhňákův text uvádíme. V roce 1991 byl předán tehdejšímu řediteli VHÚ Zdeňku Jelínkovi.

„Po mnohaleté nepřítomnosti ve vlasti je pro mne zvlášť pohnutlivé stát na místě, kde téměř před padesáti lety padlo sedm mladých mužů, které jsem až na jednoho, nebo dva znal osobně. Spojoval mne s nimi společný cíl, společný výcvik a společné nebezpečí.

Vědomí nebezpečí bylo však to poslední, co bylo znát v náladě asi třiceti mužů, kteří jednoho deštivého odpoledne na podzim v roce 1941 za pokřiku racků vystoupilo z vlaku ve skotském rybářském přístavu Mallaig na konci železniční linky. Odtud ještě nějakých třicet mil po odlehlých cestách ke dvěma osamoceným sídlům, přeměněných na učiliště pro záškodnickou válku. Odříznutí od světa je dokonalé. Kolem nás samé skály zvedající se směrem do vnitrozemí ve strmé hory s vrcholky ztrácejícími se v nízkých mracích, za farmou Garramor, co by kamenem dohodil. Neklidné hebridské moře omývá pobřežní balvany a písčiny.

V tomto divokém ústraní, v horách, lesích a močálech podél jezera Morar, jsme byli připravováni na první úkoly v okupované vlasti a na těchto místech mezi námi vznikalo pouto přátelství a solidarity, které i po půl století se projevuje v každoročním shromáždění přátel a kolegů těch, kteří zanedlouho po výcviku ve Skotsku, na tomto místě padli. Tak tomu bylo od chvíle, kdy nepřítel byl vypuzen z vlasti a ani násilný režim jiného duchu – dnes už též svržený – který po dlouhá léta památce těchto mrtvých nepřál a jejich živé druhy perzekuoval, jim v tom nakonec nezabránil. A my, kteří jsme této komunistické nenávisti unikli odchodem do ciziny, jsme vždy v tento den zde stáli v duchu s nimi.

Před čtyřiceti devíti lety zde padlo sedm mužů. Ani jeden z nich nehledal přežít obklíčení vzdáním se, všichni, jako jeden chápali historický a morální význam jejich smrti a tímto pochopením se přidružili ke skupině legendárních hrdinů, jejichž slávu už po 25 století hlásá pamětní nápis vrytý v kámen v horském průsmyku ve starém Řecku, na místě, kde tři sta Sparťanů obklíčeno nesmírnou přesilou perského nepřítele, raději volilo smrt, než zajetí. „Poutníče,“ oznamují nesmazatelná slova tohoto nápisu, „zvěstuj lakedaimonským, že my mrtví ležíme, jak zákony kázaly nám.

Jaký to byl zákon, který přikázal tomuto šiku statečných v beznadějné situaci raději zemřít, než se vzdát?

Byl to zákon nejvyšší vojenské povinnosti a sebeobětování, zákon nesmírné ukázněnosti, který jen málo smrtelníků pochopí a je schopno uposlechnout. Není to přikázání nějakého božstva, ani pohanského, ani křesťanského, ale je to výzva k oběti, kterou jen ti nejstatečnější a nejmravnější si ukládají sami a kterou vyvyšují nad lidskou omezenost a která jim otevírá dveře do pantheonu nesmrtelných. Je to též nejvyšší výraz svobodné vůle, důstojné odmítnutí samotné existence za nepřijatelných podmínek.

25 století dělí smrt českých hrdinů, kteří zahynuli v tomto kostele, od historického příkladu tří set Sparťanů, v němž tito naplnili vrcholný zákon vojáka – zemřít se zbraní v ruce, i když taková smrt nemůže rozhodnout o vítězství nad nepřítelem, ale zajišťuje osobní vítězství ještě větší – zemřít čestně a hrdě. A vyskytne-li se snad někdo, kdo by řekl, že neměli volby, že stejně je čekala smrt, pak je třeba poukázat na to, že jejich závazek smrti začal už při nasednutí do letadla, které je neslo do boje, ve kterém nepřítel neuznával žádných pravidel. Nezavazovali se takto nějako vojenské, nebo vládní autoritě, ale sami sobě, vlastnímu svědomí, vlastnímu chápání jejich povinností a úkolu. A také těm, kteří jim při vykonávání tohoto úkolu s nasazením vlastního života pomáhali. Bohužel, ani věčné mlčení, které následovalo po posledním výstřelu v tomto kostele, mnohé z těchto obětavých vlastenců nezachránilo před pomstou krutého nepřítele a na ně též nesmí být nikdy zapomenuto.

Opustiv vlast ještě před únorovými událostmi v osmačtyřicátém roce, stojím tu od té doby poprvé jako opravdový poutník. Přišel jsem, abych se připojil k druhům, kteří k tomuto místu v tento den putují každoročně, a při této příležitosti mne připadla čestná úloha, abych s nimi oživil a vzpomínkou uctil památku těch, kteří zde padli. Nestojíme zde, abychom svou přítomností, jako ten řecký poutník a po něm už po staletí tisíce jiných na cestě od thermopylského památníku, národu připomínali smrt jeho hrdinů – památka těch kteří zde padli, je už dávno nesmazatelně zapsána v národní paměti. Spíš přinášíme zvěst těm mrtvým od živých: nebylo nám dáno být s vámi, když jste na kůru a v tmavé kryptě tohoto kostela umírali.

Naše řady, prořídlé už po válce, řídnou stále víc a přijde výroční den vašeho vstupu do dějin, kdy tu už nebude stát ani jediný pamětník našich společných dnů ve skotských horách nad hlubokými vodami Loch Moraru. Toto místo však, i po našem konečném odchodu, bez poutníků nikdy nebude, neboť vy jste zde rozeznali a uposlechli tentýž zákon, který sparťanským rekům od Termopyl zajistil věčnou paměť a slávu a který ji zajistí i vám.“

Připravil Zdeněk Špitálník

 

Aktuálně



Před Generálním štábem Armády České republiky byla zahájena výstava Tyršova sokolská brannost

Před Generálním štábem Armády České republiky byla zahájena výstava Tyršova sokolská brannost

01. 07. 2022
Na počátku letošního roku jsme si připomněli již 160. výročí založení tělovýchovné…
Zásadní střetnutí československých legionářů: před 105 lety bojovali v bitvě u Zborova

Zásadní střetnutí československých legionářů: před 105 lety bojovali v bitvě u Zborova

30. 06. 2022
Před 105 lety, 2. července 1917, se českoslovenští dobrovolníci bojující na straně…
Oslavy výročí bitvy u Zborova za druhé světové války

Oslavy výročí bitvy u Zborova za druhé světové války

27. 06. 2022
Bitva u Zborova 2. července 1917, tedy před 105 roky, byla nejvýznamnější…
Pět československých letců RAF zahynulo před 81 lety. Nyní byli pohřbeni na nizozemském hřbitově.

Pět československých letců RAF zahynulo před 81 lety. Nyní byli pohřbeni na nizozemském hřbitově.

23. 06. 2022
V noci z 22. na 23. června 1941 došlo nad Nizozemskem k sestřelení britského bombardéru…
ATENTÁT 80: Vypálení obce Ležáky dne 24. června 1942

ATENTÁT 80: Vypálení obce Ležáky dne 24. června 1942

23. 06. 2022
„Ať žijí legionáři!“ zvolal 24. června 1942 u popravčího kůlu František Sýkora,…