Bajka, loutkové divadlo čs. jednotek na Středním východě

Působení československých exilových vojenských sil v letech druhé světové války nemělo výhradně válečný charakter, najdeme v něm i řadu dalších momentů. S existencí ozbrojených sil je úzce spojeno úsilí exilových diplomatů, ale také rozhlasové vysílání do okupované vlasti, školství zaměřené na českou mládež v Británii a nelze opomenout ani kulturní aktivity. Právě ty dávaly vojákům, ať již bojujícím v řadách RAF proti útočící Luftwaffe nebo příslušníkům pozemních jednotek, připravujících se na osvobození evropského kontinentu, pocit kontinuity s nedostupnou vlastí.

+7

V náročných podmínkách vznikaly dramatizace divadelních děl na amatérských scénách i literární díla, rozběhlo se rozhlasové vysílání v češtině pro muže, bojující daleko od vlasti. Nadšenci však dokázali přivést k životu i specifický směr divadelní tvorby, který měl v Čechách dlouhou tradici, loutkářství. V západním exilovém vojsku vzniklo několik pokusů o vytvoření stabilnější loutkové scény, z nichž zřejmě nejúspěšnější bylo divadlo, vybudované nadšenými amatéry z jednotek, dislokovaných v oblasti Středního východu.

Impuls k němu dal svobodník Zdeněk Hapala, učitel a amatérský loutkoherec, který přišel na Střední východ dramatickou cestou přes Polsko a sovětskou internaci. V době, kdy byl přidělen k Československé vojenské misi v Jeruzalémě, přicházel do styku s vojáky, kteří utrpěli vážná zranění a v důsledku trvalých následků propadali v cizím prostředí depresím. Najít pro ně smysluplnou práci, která by jim dala alespoň nějaký směr, bylo v tehdejší Palestině nesmírně obtížné.

Rychlý rozjezd

Zdeněk Hapala se obrátil na své nadřízené s myšlenkou vybudovat v rámci mise loutkové divadlo, na jehož vytvoření a provozu by se mohli podílet právě váleční poškozenci a invalidé. Velitel mise, generál Andrej Mézl-Gak, jeho plán schválil a uvolnil nejnutnější prostředky pro jeho realizaci. Hapala, který v exilové armádě používal krycí jméno Kopecký po svém obdivovaném životním vzoru, loutkáři Matěji Kopeckém, měl představu skutečné divadelní scény s rozměrnými kulisami.

Na jejich výrobě by se mohla podílet řada lidí; potřeboval muže, ovládající drobnou stolařinu, elektrotechniky, modeláře, malíře, řezbářem, zvukaře i vystupující. Vedle vodičů loutek také recitátory, zpěváky a hudebníky.

Hapala byl přesvědčen, že zranění s dlouhodobými následky ztratí pocit beznaděje a méněcennosti a současně potěší děti těch příslušníků jednotky, kteří měli na Středním východě rodiny. Podle prvních plánů mělo totiž divadlo vystupovat především s repertoárem pro děti a mládež.

S budováním scény začal roku 1941 a mezi Čechoslováky našel rychle skupinu dobrovolníků, která byla ochotná pomoci. Vedle řemeslníků z řad vojáků se do práce zapojily i některé z manželek důstojníků, které zejména šily kostýmy pro loutky. Mezi vojáky našel i komponistu scénické hudby, jímž se stal vojín Josef Klečatský, profesí učitel, jenž se těžce zotavoval po složité břišní operaci. Autorem textů her a písní byl pozdější rotmistr Jan Dočkálek, civilním povoláním redaktor.

Celkem se dalo dohromady sedmnáct dobrovolníků; je dokladováno, že rekvizity a kulisy vytvořili štábní rotmistr Jaroslav Udatný, léčící se s poškozeným zrakem, společně s desátníkem Vladimírem Vadászem. Osvětlení scény navrhl a vytvořil radiotelegrafista štábní rotmistr Josef Babec. Techniku dodala firma Epstein Radio z Jeruzaléma. Kostýmy pro loutky šila Vadászova manželka Bedřiška společně s Martou Hapalovou, která se projevila i jako talentovaná recitátorka.

Zdeněk Hapala využil svých mnohaletých zkušeností s amatérským loutkovým divadlem a dokázal mezi vojáky najít jedince, schopné vodit loutky nebo přednést text ze scénáře, dal dohromady i několik hudebníků, kteří hry doprovázeli.

Loutkovodiči byli slečna M. Štanclová, Jaroslav Udatný, Jan Dočkálek, Josef Diamant, Arnošt Kacíř, J. Vlk a samozřejmě principál Zdeněk Hapala-Kopecký. Texty recitovali Marta Hapalová-Kopecká, Karel Misík, Josef Klečatský, Mojžíš Josefovič a Vladimír Vadász. Hudební vložky zpívali Josef Klečatský, Vladimír Vadász a Jaroslav Vlk.

Čapek na úvod

Loutkovou scénu pojmenovali Bajka a první hrou, již nastudovali, se stala Doktorská komedie na motivy pohádky Velká pohádka doktorská z knihy Devatero pohádek Karla Čapka. Na její dramatizaci se podílela Marie Ančíková. S hrou nejdříve předstoupili před děti exulantů v Československé státní škole v Jeruzalémě, kde sklidili ohromný úspěch.

To Hapalu s kolegy povzbudilo k modifikaci hry pro dospělé publikum, poprvé s ní vystoupili 5. května 1942. Díky tomu, že se do věci vložilo propagační oddělení československého konzulátu, stalo se uvedení hry v Jeruzalémě společenskou událostí. Představení se odehrálo v klubu na Ben Jehudově třídě.

Premiéry se zúčastnil československý generální konzul i se členy svého sboru, řada oficiálních hostů a podle odhadu alespoň tucet novinářů z místních i zahraničních deníků. Kritiky, které v následujících dnech otiskly noviny, byly velmi příznivé a povzbudily loutkáře k další činnosti. Jeden z žurnalistů, dopisovatel kanadského listu, končil svou recenzi slovy: „Jde to malé divadlo, ale má velký význam. Šíří atmosféru kultury, kterou nemůže zničit hrubá nacistická surovost.“

Hapala s kolegy si uvědomili, že loutkové divadlo má potenciál a může mít i politický a společenský přesah. Pochopili, že by mohli přispět k zveřejnění československé věci a propagovat ji v oblasti Středního východu, kde se nacházeli vojenské jednotky i exulanti z řady spojeneckých zemí.

Hra měla několik repríz, byla pak nastudována i v polštině, neboť o to požádalo velení polských jednotek na Středním východě. Doktorská komedie měla polskou premiéru v Jeruzalémě a Bajka ji pak ještě několikrát hrála v polských vojenských táborech. Největší návštěvnost mělo představení v červenci, kdy loutkoherci vystoupili před přibližně pěti tisíci příslušníky polských vojenských sil.

V roce 1943 loutkáři nastudovali novou hru Vodník, jejímiž autory byli Jan Dočkálek a Josef Klečatský. Další tituly, s nimiž loutkové divadlo vystupovalo, se bohužel zřejmě nedochovaly.

Divadlo pro každého

Bajka vystupovala před skutečně mezinárodním publikem, hrála i v angličtině a Zdeněk Hapala později vzpomínal, že v hledišti byla pestrá směsice uniforem československých, britských, australských, polských, francouzských nebo amerických. Mezi diváky byli i indičtí vojáci nebo domorodé arabské obyvatelstvo a místní Židé.

Soubor se snažil hrát pro tak různorodé obecenstvo, uváděl politicko-satirické grotesky a skeče, v řadě případů pantomimické, aby je návštěvníci dokázali pochopit. Vystoupení komentoval konferenciér, používající jazyk, jemuž rozuměla většina přítomných.

Popularita divadla Bajka rychle rostla a velení mu přidělovalo nákladní automobil, s nímž objíždělo vojenské tábory od Haify až po Suez. Divadlo mělo pevné sídlo v budově československého konzulátu v Jeruzalémě. Fungovalo až do odchodu československých jednotek z oblasti Středního východu do Velké Británie, potom v létě 1943 přirozeně zaniklo. Vzhledem k tomu, že jeho hlavní hybná síla v podobě Zdeňka Hapaly, zůstala v Jeruzalémě až do konce války, se Bajka již po přesunu do Anglie neobnovila.

Přibližně roční působení loutkového divadla Bajka patří k nejvýraznějším kulturním počinům československých vojenských jednotek na Středním východě. Pomáhalo pozvednout ducha exulantů, bojujících v cizím prostředí vzdáleném tisíce kilometrů od vlasti, aniž měli jistotu, že ji kdy ještě spatří. Z tohoto důvodu patří souboru Zdeňka Hapaly místo jak v dějinách českého divadla, tak především v historii československých exilových vojenských jednotek druhé světové války.

Zdeněk Hapala – zakladatel a principál divadla Bajka

Narodil se 25. března 1905 v Místku do rodiny Arnošta Hapaly a jeho manželky Boženy, rozené Šlapetové. Po pěti třídách obecné školy, dvou měšťanky a tří gymnázia absolvoval tříletý učitelský ústav a až do války se živil jako učitel.

Amatérskému divadelnictví propadl již v raném věku. Ještě jako žák obecné a měšťanské školy hrával loutkové divadlo se souborem Sokola ve Staříči u Místku a obdivoval loutky českého loutkaře Matěje Kopeckého. Loutky ho doprovázely i na studiích na učitelském ústavě. Přes loutky se dostal i k ochotnickému divadlu. V letech 1928–1938 působil ve Sdružení divadelních ochotníků v Místku, jehož nedílnou součástí byl i loutkářský soubor, kde společně s Emilem Peškem uskutečňoval principy takzvané Malíkovy loutkové školy. Kvůli zdravotním problémům se nějaký čas nemohl věnovat učitelství a začal se živit jako úředník.

Vojenskou prezenční službu nastoupil 1. října 1925 k pomocné eskadroně jezdeckého pluku 7, do zálohy jej propustili 30. března 1927. Na svobodníka byl povýšen 1. září 1926. Během následujících let absolvoval tři řádná cvičení ve zbrani, v letech 1930, 1932 a 1934. V období mnichovské krize byl povolán k vykonání činné služby v rámci mobilizace, nastoupil 24. září 1938 a opět jej demobilizovali 26. října.

Po nacistické okupaci odešel s manželkou Martou do Polska a přihlásil se ke vznikající exilové vojenské jednotce, prezentován byl 20. července 1939. S Polským legionem prožil dramatický ústup před útočícím Wehrmachtem po napadení Polska a krušné období internace v Sovětském svazu. Odtud se dostal 12. července 1940 přes Turecko jedním z transportů k československé jednotce na Středním východě.

Dne 6. září byl vtělen k 1. rotě Československého pěšího pluku 4 Východního, na konci měsíce jej přemístili ke 4. rotě. Od 15. března 1941 sloužil u Československé vojenské mise pro Balkán, Blízký a Střední východ v Jeruzalémě. Zde zůstal i po odjezdu většiny československých vojáků do Velké Británie v létě 1943, dokonce zde sloužil ještě měsíce po konečném vítězství nad nacistickým Německem.

Domů jej poslali až v rámci rušení mise s transportem vojenského materiálu 12. října 1945. Během války byl několikrát povýšen, na desátníka 28. října 1941, na četaře 1. července 1942, na rotného 28. května 1943 a na rotmistra 7. března 1945. Za službu byl vyznamenán Československou medailí Za zásluhy II. stupně.

Po návratu do vlasti ještě nějaký čas sloužil na štábním oddělení Ministerstva národní obrany, demobilizoval 24. února 1946 v hodnosti rotmistra. V civilním životě se již nevrátil k učitelské ani úřednické profesi, zůstal působit v kulturní oblasti. Po kratší dobu pracoval v Československém státním filmu v Praze, kde zaváděl organizovaná školní představení, budoval síť státních putovních kin, založil v Praze Kino mladých.

V roce 1950 přijal místo vedoucího provozu v Těšínském divadle a za půl roku se stal vedoucím výtvarníkem a režisérem Loutkové zájezdové scény Těšínského divadla. Roku 1951 se pokusil vytvořit profesionální loutkářský soubor při Těšínském divadle, tento soubor po dvou inscenacích zanikl.

Po kratším osmiměsíčním vedení loutkářského souboru v Žilině zastával v letech 1953 až 1956 funkci ředitele Krajského divadla loutek v Ostravě. V létě 1957 jej postihla srdeční choroba a odešel na odpočinek. V letech 1958–1962 pomáhal vytvářet loutky pro polskou loutkovou scénu „Bajka“ – loutkařský soubor při HV PZKO v Českém Těšíně.

V březnu 1965 pracoval ve stálé česko-polské scéně „Groteska“ v JKS ROH v Třineckých železárnách. Třinecká „Groteska“ sehrála v roce 1965 v české i polské verzi také Hapalovu hru „Na každého dojde“, jejíž děj se odehrával před 170 lety v Třinci. Během těchto let také spolupracoval s nově vzniklou Československou televizí. Manželství s první ženou Martou se mu rozpadlo, avšak i druhá manželka Blanka jej v propagaci loutkoherectví výrazně podporovala. V posledních letech svého života spolupracoval také s těšínským muzeem jako průvodce. Teatrology je považován za zakladatele slezského loutkářství a jednu z jeho nejvýznamnějších postav, ve snaze složit mu hold jej někdy nazývají „Slezským Matějem Kopeckým“.

Zdeněk Hapala zemřel 23. června 1971 v Českém Těšíně ve věku šedesáti šesti let.

Ivo Pejčoch