C. R. W. Nevinson: Grafiky války a míru

Sto let, které v loňském roce uplynuly od konce první světové války, připomnělo také Britské muzeum, a to výstavou grafik jednoho z nejvýznamnějších válečných malířů té doby – C. R. W. Nevinsona. Zároveň tak oslavilo stoleté výročí daru tohoto výtvarníka, který v roce 1918 věnoval muzeu 25 svých prací. Mnohá díla byla veřejnosti představena vůbec poprvé.

 

Základem výstavy tak byl zmíněný dar. Válečné grafiky doplnili kurátoři dalšími černobílými pracemi z pozdějších let. Ale právě Nevinsonova díla z let 1916 až 1918, dokazují, že byl skutečně jedním z mála výtvarníků, kteří dokázali věrně ztvárnit hrůzy války.

Christopher Richard Wynne Nevinson, jak zní celé jeho jméno (sám však preferoval používání jen iniciál svých křestních jmen), zazářil na britském výtvarném nebi jako kometa. Byl považován za největšího britského malíře první světové války, přesto však je dnes ve své vlasti trochu pozapomenutý.

C. R. W. Nevinson se narodil 13. srpna 1889 v londýnské čtvrti Hampstead. Oba jeho rodiče byli spisovatelé, otec působil i jako dopisovatel v búrské válce. Malířské řemeslo studoval na proslulé londýnské výtvarné škole Slade School of Art v letech 1909 až 1912. Mezi jeho spolužáky byli později významní výtvarníci jako Stanley Spencer, Mark Gertler, Paul Nash či Dora Carrington.

Ve svých začátcích si pohrával s mnoha malířskými technikami, inspiroval se díly francouzského malíře Maurice Vlamincka i génia výtvarného umění dvacátého století – Pabla Picassa. Jeden z jeho učitelů, Henry Tonks, také vedl své studenty k tomu, aby pořizovali skici v Britském muzeu. Proto najdeme v návštěvnické knize oddělení grafik podpisy Nevinsona a jeho kolegy Gertlera. Studovali tam práce starých evropských mistrů, což se například projevilo v Nevinsonově autoportrétu z roku 1911.

V roce 1914 však na něj zapůsobil futurismus natolik, že se stal hlavním britským mluvčím a spojencem zakladatele tohoto směru, Itala Filipa Tommase Marinettiho. Byl také spoluautorem futuristického manifestu Životodárné anglické umění. „Válka je dárcem zdraví,“ proklamovali nedovzdělaní futuristé. Z tohoto nesmyslu však Nevinsona vyléčila válečná pole ve Francii, kde dobrovolně sloužil od listopadu 1914 do ledna 1915 jako řidič sanitky nejprve u Červeného kříže, poté u Royal Army Medical Corps.

Přesto techniky futurismu i nadále využíval. V jednom rozhovoru v roce 1915 uvedl, že „naše futuristická technika je jediné možné médium pro vyjádření syrových, násilných a brutálních emocí, které ovládají současná válečná pole Evropy“. Jeho díla, zobrazující bezútěšný život vojáků v zákopech, bolest a utrpení na obvazištích a v lazaretech i zkázu měst a jejich nevinných civilních obyvatel, byly vystaveny v roce 1916 v londýnské Leicester Galleries a setkaly se s nebývalým ohlasem nejen u výtvarných kritiků, ale i u veřejnosti. Stejný úspěch měla i jeho výstava, uspořádaná o dva roky později.

Po válce velmi rád maloval New York, Paříž i Londýn. Jeho práce z dvacátých let přímo odhalují duši New Yorku, z něhož se tehdy pomalu klubala jedna ze světových metropolí. Objevil také poetiku některých londýnských zákoutí, do tajů pařížského života se ale podle mne pokusil vniknout méně úspěšně, i když metropole nad Seinou byla jeho oblíbeným městem. Ve třicátých letech vytvořil několik symbolických obrazů, kterými chtěl vyjádřit beznaděj i neustále hrozící válečné běsy. Již na přelomu dvacátých a třicátých let se přestal kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu věnovat grafice a tiskařským technikám. V letech 1916 až 1931 jich tak vytvořil „jen“ na 150. C. R. W. Nevinson zemřel roku 7. října 1946 ve své rodné londýnské čtvrti Hampstead.

Na výstavě v Britském muzeu většinu návštěvníků zaujaly zejména jeho válečné práce, především jeho působivé grafiky pochodujících francouzských vojáků či dílo nazvané Doktor, v níž využil své zkušenosti řidiče vojenské sanitky i z působení v London General Hospital.

Ve svých memoárech Paint and Prejudice, které vyšly v roce 1937, mj. popsal situaci, kdy spolu s dalšími britskými zdravotníky přijel k jakési boudě přeměněné na polní obvaziště nedaleko přístavního města Dunkerque, kde na ošetření čekala řada raněných francouzských i německých vojáků. „Tam jsme je našli. Tito vyzáblí, zarostlí muži leželi na smrduté slámě, hnijící starými obvazy a hnusnou špínou. Někteří byli sinaví a jen náznak pohybu hrudi je odlišoval od mrtvých vedle nich. Ti, kteří měli ještě sílu sténat, bez ustání kvíleli. (…)

Hlasy těch zlomených mužů, volajících po mamince, je něco, co bude v mých uších znít navždy. Přijeli jsme za tmy. Byl tam silný zápach gangrény, moči a francouzských cigaret, přestože jediná jiskřička by změnila toto místo na krematorium. Naši doktoři se okamžitě chopili práce a v pěti minutách jsem byl ošetřovatelem, nosičem vody či raněných, řidičem a tlumočníkem.“

Jeho válečné grafiky pak na výstavě doplnily pohledy na New York. Velmi působivý je Pohled skrz Brooklynský most. Byly tam rovněž práce, v nichž zachytil Londýn, například velká litografie Vlhký večer, na níž ztvárnil Oxford Street. A nechyběly ani obrázky Paříže.

Jaroslav Beránek

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha