Čeští vojáci v 90. letech v bývalé Jugoslávii obstáli, prozrazuje nová studie

Nasazení československých a posléze českých jednotek v letech 1992-1995 ve válečných oblastech bývalé Jugoslávie se stalo předmětem výzkumu historika VHÚ Praha Jindřicha Marka. Své výsledky publikoval v rozsáhlém textu, který otisklo první letošní číslo čtvrtletníku Historie a Vojenství.

Markova studie vznikla v rámci širšího záměru Vojenského historického ústavu Praha, který si klade za cíl mapovat aktivity našich vojenských složek po roce 1989. Název studie je „Čeští vojáci a jejich zahraniční partneři v Sektoru JIH mírové mise UNPROFOR 1992-1995“. Autor se v ní věnuje nasazení našich vojáků v oblasti tzv. Krajiny, konkrétně na jihozápadě území nynějšího Chorvatska, při hranicích s Bosnou a Hercegovinou.

Z přírodního hlediska se jedná o velmi zajímavou a krásnou oblast, kde se nacházejí i známá Plitvická jezera, kde se v 60. letech 20. století natáčely německé filmové adaptace románů Karla Maye. Jak ale Jindřich Marek píše, realita zdejšího prostoru se od romantické iluze diametrálně odlišovala. Vojáci přicházeli do oblasti, kde působili ozbrojenci vzájemně znesvářených stran, kde se nacházelo v zemi množství min a v zimních měsících zde panovalo i poměrně drsné počasí. Účast českých a slovenských vojáků v misi OSN přitom byla nejen nejtěžší zkouškou naší jednotky před českým vstupem do NATO, ale zároveň i tento integrační proces pozitivně nastartovala.

Situace kritická

Potřeba přítomnosti vojáků OSN vznikla poté, co v lednu 1992 ustaly boje mezi Chorvaty a Srby, ale na chorvatském území stále žily stovky tisíc Srbů. Právě o jejich bezpečnost měli vojáci mise UNPROFOR pečovat. K nejdůležitějším úkolům československých vojáků na počátku mise patřilo především vybudování a zabezpečení činnosti na desítkách kontrolních a propouštěcích stanovišť, organizování mobilních pozorovacích týmů, včetně pozorovacích míst, dohled nad uloženými zbraněmi znepřátelených stran, ochrana izolované chorvatské obce Podlapač, hlídková činnost a humanitární pomoc.

S našimi vojáky působili i vojáci z jiných zemí. Jindřich Marek zde cituje vzpomínky plk. Adolfa Turka: „Vojáci z Keni přijeli prakticky bez ničeho, jen v polobotkách. Neznali sníh. Jeden z nich se ptal, kolik ho bude? Když jste mu řekl, že třeba 40 cm, zeptal se: Nad zemí či pod zemí? Museli čekat na pobřeží na vybavení. Podobné to bylo později i s Jordánci, kteří přijeli dokonce beze zbraní a UN jim muselo zajišťovat vše od zbraní až po auta… My a Francouzi (později místo nich Kanaďané) jsme proto museli zpočátku plnit úkoly prakticky za 5 původně plánovaných praporů. Byl z toho zmatek a organizovat to z počátku nebylo opravdu nic jednoduchého…“

Situace nebyla skutečně jednoduchá, zmíněný plukovník Turek například poslal v květnu 1992 do Prahy zprávu: „Situace kritická, ani jedna strana nechce respektovat plán rozmístění UN. Stupňuje se nervozita, roste napětí, vojen. autority negarantují mírové řešení. Snaha UN a MM EC hledat společné řešení (monitor. týmy). Hovoří se o kolapsu mise, stav hodnocen „KRITICKÝ“, před válkou. Situace vyžaduje řešit variantu „naší záchrany“.

Skutečné válečné hrůzy měli možnost vidět především ti naši vojáci, kteří působili v rolích neozbrojených vojenských pozorovatelů. Pohybovali se na větším území, mimo dosah případné ochrany ozbrojených jednotek OSN. Jindřich Marek cituje plukovníka Pavla Skácela: „Chorvatští ustašovci i srbští četnici vytáhli uniformy svých dědů (nebo si nechali ušít nové) a působili ,vesele‘ ve stejném duchu dál. Měli bezvadnou výzbroj. K nám se chovali přezíravě a nenechávali se fotografovat. Ustašovci táhli v černých uniformách jako druhý sled chorvatské armády a prováděli etnické čistky. Kdo z ,nečistých etnik‘ včas neutekl, nebo se nedal vyhnat, toho zastřelili. Mrtvoly nechali válet tam, kde lidé padli… Srbské domy odborně vyhazovali do vzduchu, aby se Srbové neměli kam vrátit. Odborně to znamená, že po výbuchu zbyla pouze suť. Ničili systematicky pomníky z druhé světové války. Viděl jsem kostry partyzánů vyhrabané z hrobů s čerstvě prostřílenými lebkami. Byla to soldateska, nad níž představitelé oficiálního vedení chorvatský prezident Tudjman a generál Gotovina přivírali oči…“

Českoslovenští vojáci se prakticky denně dostávali mezi mlýnské kameny. Chorvaté i Srbové od nich coby jazykově spřízněných slovanských národů vyžadovali sympatie a pochopení. Jak píše Marek, situaci ještě komplikovalo chystané dělení společného československého státu. Kromě ironických poznámek na toto téma a poklesu jejich autority byli v té době čeští vojáci nejednou přemlouváni Chorvaty i Srby, „aby si také zastříleli po jejich boku na druhou stranu, protože se potřebují naučit bojovat, až se doma dostanou do války se Slováky.“ Když však dělení Československa proběhlo na přelomu let 1992/1993 zcela pokojně a bez konfliktů, autorita našich vojáků rázem stoupla.

Vysvobození Francouzů

Zajímavé jsou určitě i vzpomínky nynějšího generála Petra Pavla, který tehdy coby podplukovník velel akci, jejímž cílem bylo evakuovat početnou francouzskou jednotku, která se nalézala v chorvatském obklíčení a byla vystavena minometným útokům. Jak píše Marek, šlo o největší úspěch československého praporu během mise UNPROFOR. Petr Pavel evakuační akci popisuje: „Dobrovolníci, kteří se přihlásili, byli obyčejní kluci, jichž si na ulici ani nevšimnete – žádní svalnatci, vyholené lebky či drsňáci na první pohled… a já je obdivoval. Nezlomili se, když kolem padaly dělostřelecké či minometné granáty, ani když nás Srbové zajali a hnali nás pod samopaly jako živé štíty k linii Chorvatů… Francouzští vojáci se tísnili na úzké pláži mezi útesy a mořem. Neměli kam uniknout, nemohli se ani pohnout… a dva z nich také zahynuli. Z těch nebožáků mnoho nezbylo. Šok z toho pohledu však přehlušil vděk Francouzů, když jsme k nim s obrněnými transportéry dorazili. V tu chvíli bylo i na vojácích na leccos zvyklých vidět, jakou naději do nás vkládali… V životě jsem nezažil takovou úctu a respekt, jakou nám ostřílení Francouzi z mezinárodních mírových jednotek UNPROFOR na Balkáně prokazovali… Stáli jsme tam špinaví v propocených uniformách, ale s pocitem nepopsatelného zadostiučinění.“

Neocenitelnou zkušenost získali čeští vojáci i díky tomu, že mohli sloužit s mnohem ostřílenějšími vojáky z jiných armád. Podle Marka na ně na počátku mise udělali největší dojem francouzští vojáci z elitní jednotky námořní pěchoty. Disponovali moderní výzbrojí, bohatými zkušenostmi z misí v různých částí světa, ale také neformálním, avšak plně zažitým vojenským chováním a návyky. Jejich přátelské vystupování pomáhalo pozitivně olamovat hroty některým tehdy tradičním nešvarům českých vojáků, lajdáctví či lacinému švejkování.

Vynikající zkušenost udělali naši vojáci také s Kanaďany. I oni měli velké zkušenosti z mírových misí. Kanaďané také aktivně zasáhli, když viděli, jak chorvatská vojska ignorovala status bezpečné zóny OSN a zahájila plenění medacké oblasti. Kanaďané vytlačili během jednodenního boje chorvatskou přesilu ze svého úseku. Za svou odvahu však byli odměnění až v roce 2002. Dodnes je ovšem jejich akce považována za nejvýznamnější bojové vystoupení kanadské armády od Korejské války.

Svůj text Jindřich Marek uzavírá slovy: „Vojáci v modrých baretech s odznakem OSN se mohli na vlastní kůži a ke svému ponížení znovu (podobně jako předtím ve Rwandě či Somálsku) přesvědčit, že mírová politika OSN je opět v rozporu se zákulisními zájmy a metodami velmocí. Českou armádu to tehdy v srpnu 1995 navíc stálo 2 mrtvé a 3 vážně zraněné… Uznáním našich vojáků však přesto zůstává nezanedbatelný fakt, že za vynaložené úsilí, odvahu a vzornou reprezentaci vlasti v zahraničí byla jednotka z mise UNPROFOR již v prosinci 1993 přijata do řad Československé obce legionářské jako nová pokračovatelka slavných legionářských tradic.“

Celou studii Jindřicha Marka si můžete přečíst na stranách 67-84 čtvrtletníku Historie a Vojenství číslo 1/2012. Výtisky v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích, případně přímo ve Vojenském historickém ústavu Praha – v Armádním muzeu Žižkov.