Československý vývojový samopal ZK 383-P

V Československé zbrojovce, a. s. v Brně se vývojem samopalů začal zabývat konstruktér Josef Koucký (1904-1989) v roce 1937. Stalo se tak z podnětu vojenské správy, která se na zbrojní závody obrátila s požadavkem na vývoj „automatické zbraně s malým balistickým výkonem“, jak samopal, neboli v tehdejší terminologii kulometnou pistoli, označila. Kouckého pokusné konstrukce zjevně zástupce Vojenského technického a leteckého ústavu (VTLÚ) nezaujaly, takže je zbrojovka začala nabízet v zahraničí. Bolívie, která neměla vlastní zbrojní průmysl a po válce o Gran Chaco disponovala množstvím opotřebených samopalů německé a rakouské provenience, projevila na sklonku roku 1938 o brněnské prototypy zájem.
V první polovině července 1939 byly připraveny k odeslání ke zkouškám v Bolívii dva exempláře s výrobními čísly 011 a 018, z nichž první měl pevnou hlaveň (ZK 383 I) a druhý odnímatelnou (ZK 383 II). Ve firemních materiálech zbrojovka tyto samopaly označovala jako provedení I (normální model) a provedení II (speciální model). Pro tyto samopaly, jež nesly označení ZK 383-P (písmeno P označovalo podle interpretace továrny policejní provedení), byla charakteristická vertikálně situovaná poměrně mohutná dřevěná rukojeť se zásobníkovou šachtou, jejíž přední stěna byla otevřena. Pouzdro závěru nemělo předpažbí, jako následující samopaly ZK 383 sz. Ačkoliv se v říjnu 1939 jednalo o alternativním dodání 500 samopalů ZK 383 s jedním milionem nábojů 9 mm vz. 08, teprve v květnu 1940 byla ve zbrojovce vystavena žádanka na dopravu dvou vzorků s 1000 náboji, jež bolívijská strana objednala 13. dubna 1939. K jejich odeslání ale nikdy nedošlo. Nicméně Bolívie byla potenciálním zákazníkem, kvůli kterému se původní, dnes již nedochované vzorky v ráži 9 mm vz. 22 rekonstruovaly na náboj 9 mm Parabellum. Samopal s číslem 018 je uložen v transportní kazetě. Jeho příslušenství tvoří dvě plátěné sumky se zásobníky, bodák vz. 24 se závěsníkem, transportní obal, náhradní hlaveň v ocelovém závěsném pouzdře a pouzdro s dřevěnou kazetou obsahující náhradní vytahovače a vyhazovače nábojnic, napínací rukojeť, průbojník a vratnou pružinu. Nechybí zde ani původní obsahový list ve španělštině.

Kazetu se zbraní získal Vojenský historický ústav v roce 1953 převodem od tehdejšího národního podniku Zbrojovka Brno.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha