Gorjunov SG 43

Sovětská armáda používala po celé meziválečné období těžké, vodou chlazené kulomety systému Maxim vz. 1910 a vz. 1910/1930. Jejich výroba se nezastavila ani po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem v červnu 1941. Naopak, zvýšená potřeba vyvolaná četnými ztrátami produkci zbraní ještě zvýšila. Přes osvědčenost konstrukce se ale jednalo o poměrně těžkou zbraň (s univerzálním podstavcem Vladimirova vz. 1931 měla hmotnost 59,3 kg). Potřeba lehčího, vzduchem chlazeného kulometu vyústila v ustanovení komise pod vedením generálmajora S. A. Smirnova, jež v období od dubna do června 1942 vyzkoušela celkem 14 různých konstrukcí.

Nejperspektivnější z nich se nakonec ukázal kulomet Petra Maximoviče Gorjunova (1902–1943), především díky výrobní jednoduchosti své konstrukce v porovnání s ostatními prototypy, včetně velmi perspektivní modernizace DS-43 konstruktéra Děgťareva. V říjnu prošel kulomet továrními zkouškami a následně závod No. 2 v Kovrovu, kde také zbraň vznikla, vyrobil prvních 50 kusů, z nich 45 odeslal k vojskovým zkouškám. Zbraň ještě nesla označení GVG, podle počátečních písmen jmen konstruktérů: P. M. Gorjunova, V. E. Voronkova a M. M. Gorjunova. Po úspěšných zkouškách, během nichž se odstraňovaly drobné nedostatky, prošel kulomet v květnu 1943 státními zkouškami. Navzdory Stalinově favorizaci Děgťarevovy konstrukce prosadil ministr obrany D. F. Ustinov zavedení Gorjunovova kulometu, jenž byl do výzbroje zaveden 14. května 1943 s podstavcem Děgťarev-Garanin pod označením „7,62-mm stankovyj pulemjot konstrukcii Gorjunova obrazca 1943 goda“.

K frontovému nasazení se první partie kulometů SG 43, vyrobené v kovrovském závodě No. 2, dostaly v říjnu 1943. V roce 1944 se jejich výroba rozšířila o továrnu ve Zlatoustu. Celková válečná produkce není přesně vyčíslena, avšak uvádí se, že kovrovský závod do konce války vyrobil 28 882 kusů.

Funkce zbraně byla založena na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů z hlavně. K uzamčení závorníku docházelo sklopením jeho zadní části v horizontální rovině. Teoretická kadence zbraně činila 500–700 ran za minutu v závislosti na použití nábojů s lehkou či těžkou střelou. Praktická kadence se pak pohybovala v pásmu okolo 200–250 ran za minutu. K zásobování zbraně sloužil kovový 250-článkový nábojový pás uložený ve schránce.

Do výzbroje čs. armády se kulomety Gorjunov dostaly především v důsledku zakoupení licence na jejich výrobu a od roku 1953 je vyráběla Zbrojovka Brno, n. p. v Brně.

Exemplář z roku 1953 získal VHÚ v roce 2004 převodem z VÚ 2630 ve Vyškově.

 

Ráž: 7,62 x 54 R

Celková délka: 1150 mm

Délka hlavně: 720 mm

Hmotnost samotné zbraně: 13,8 kg

Hmotnost zbraně s podstavcem a se štítem: 44,5 kg

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha