MILTNER, Jan Bohuslav. Kašpar Zdeněk hrabě Kaplíř svobodný pán ze Sulevic, obránce Vídně proti Turkům 1683.

 

Dne 12. září si připomeneme záchranu křesťanské Evropy pře expanzí Osmanské říše. Právě tohoto dne roku 1683 porazila spojená vojska Svaté říše římské národa německého a habsburských dědičných zemí pod velením polního maršála Karla vévody Lotrinského a polského vojska vedeného králem Janem III. Sobieskim v bitvě pod Vídní výrazně silnější osmanskou armádu velkého vezíra Kara Mustafy. Obránci samotné Vídně, která byla Turky obléhána již od 14. července, si konečně mohli oddechnout. Úspěch spojeneckých sil v počátku „velké“ turecké války (1683-1699) vedl v následujícím roce ke zformování „Svaté ligy“, kterou tvořily vedle výše uvedených mocností ještě Benátky a Papežský stát, později také Moskevská říše. Karlovický mír z roku 1699 ukončil boje, v nichž měla koalice zjevně více sil. Osmanská říše jím ztratila většinu zemí Svatoštěpánské koruny včetně dnešního Slovenska ve prospěch habsburské říše, další územní zisky zaznamenalo i Polsko-Litevské soustátí a o rok později i Rusko. Vraťme se však na začátek k obraně Vídně.

Rakouská metropole čelila tureckému obležení již roku 1529 a během následujícího zhruba jednoho a půl století zůstala vlastně v permanentním ohrožení. Nakonec turecké války znamenaly hrozbu nejen pro Rakousko a Vídeň, ale také pro Uhry, které se během této doby z velké části dostaly pod osmanskou nadvládu, a také pro České země, neboť Osmané a jejich spojenci nejednou vpadli až na Moravu. Roku 1683 se chýlilo ke konci dvacetileté příměří, které ukončilo předchozí konflikt mezi tureckým sultánem a římskoněmeckým císařem. Stejně jako v předchozích letech to znamenalo, že se Osmané opět pokusí rozšířit svoji říši, a proto se dalo na pochod k Vídni vojsko Kara Mustafy o počtu cca 120.000 mužů. Tomu císařské síly nemohly jakkoliv čelit. Císař proto opustil své sídelní město a jal se shromažďovat vojsko ze svých dědičných zemí i z říše a zároveň žádal o pomoc další evropské vládce. Turky měla po nutnou dobu zastavit Vídeň jakožto pevnostní město, přičemž se počítalo, že bude obléhatelům vzdorovat přinejmenším jeden měsíc. Její posádku ale tvořilo pouhých 15.000 vojáků, které doplnilo asi 9.000 dobrovolníků z městské milice. Vojenským velitelem města byl ustanoven polní zbrojmistr Ernest Rüdiger hrabě Starhemberg, guvernérem Vídně byl jmenován viceprezident Dvorské válečné rady polní zbrojmistr Kašpar Zdeněk hrabě Kaplíř svobodný pán ze Sulevic.

Tento český šlechtic bohužel do značné míry zůstal ve stínu slávy hraběte Starhemberga, a to i přesto, že jejich zásluhy na udržení města jsou srovnatelné a v době Starhembergovy indispozice dvakrát přebral také jeho povinnosti a sám řídil obranu. Připomeňme si tedy ve stručnosti životní osudy tohoto slavného českého vojevůdce. Kašpar Zdeněk se narodil roku 1611, jeho otec záhy zemřel a o zajištění rodiny se poté staral jeho děd Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který zemřel rukou kata Mydláře při staroměstské exekuci roku 1621. Po pobělohorských konfiskacích zůstala rodina z valné části bez prostředků a pro mladého Kašpara Zdeňka zůstávala řešením vojenská služba. O jeho vojenských počátcích není mnoho známo. Jisté je, že roku 1642 byl veden jako nejvyšší polní strážmistr v císařských službách, roku 1646 pak jako podplukovník a o rok později jako plukovník vlastního kyrysnického pluku, s nímž bojoval v bitvě u Třebele. Po skončení třicetileté války byl převeden do španělských služeb a pokračoval v bojích proti Francouzům v severní Itálii. Služebně se mu dařilo, neboť roku 1654 byl povýšen do stavu svobodných pánů, o dva roky později dosáhl hodnosti generála polního strážmistra a roku 1661 polního podmaršálka. Roku 1671 se jako přísedící účastnil procesu s uherskými magnáty – účastníky Wesselényiho spiknutí a o dvě léta později byl povýšen na polního zbrojmistra.

Pro rozbíhající se válku s Francií (1672-1678) byl jmenován generálním válečným komisařem, což znamenalo, že zajišťoval veškerou armádní logistiku a dodávky válečného materiálu. Tato svrchovaně důležitá úloha ukazovala nejen to, že byl Kaplíř velmi vážený, ale také, že musel být vynikající organizátor. De facto dělal pro císařskou armádu stejnou práci jako francouzský ministr války markýz de Louvois. Roku 1676 Kaplíře císař odměnil povýšením do hraběcího stavu. Poté co koncem roku 1677 Francouzi dobyli Freiburg, převzal Kaplíř vrchní velení v Tyrolsku, které bylo pádem pevnosti ohroženo. Po ukončení války se vrátil do Čech a roku 1681 byl jmenován viceprezidentem Dvorské válečné rady, která byla předchůdcem ministerstva války.

Na tomto postu jej zastihl osudný rok 1683. Právě této části Kaplířova života se primárně věnuje představovaná kniha. Dodejme alespoň tolik, že bez precizní organizace chodu obleženého města a udržení pořádku by Vídeň nikdy nedokázala odolat bezmála dvouměsíčnímu obléhání. Kašparu Zdeňkovi v té doby bylo již 72 let, přesto dokázal zvládnout nejen správu města samotnou, ale v kritických chvílích také zastupovat hraběte Starhemberga. Po bitvě pod Vídní byli Starhemberg i Kaplíř povýšeni na polní maršály, což dostatečně poukazuje na ekvivalenci zásluh na obraně města. V následujících letech však Kaplířovi již začaly ubývat síly a roku 1686, kdy císařská vojska dobyla Budu a Pešť, vydechl naposledy. Svými činy se ale navěky zapsal do evropské vojenské historie. V našich zemích se pak řadí mezi polozapomenuté úspěšné vojevůdce druhé poloviny 17. století, které je často dosud vnímáno jiráskovskou optikou jako „doba temna“.

Miltnerova knížečka, která vyšla roku 1877, je jedním z mála českých spisků věnovaných Kaplířově osobnosti a jeho úloze při obraně Vídně. Jedná se o tenký sešitek formátu téměř A4 bez obrazových příloh či zdobnějších desek. Svůj význam má primárně jako připomínka tohoto slavného českého rodáka, jehož památka v našich zemích téměř vymizela.

Elektronickou podobu knihy si můžete objednat prostřednictvím služby EoD v Knihovně VHÚ.

Podmínky služby EoD naleznete zde.

Citace:

MILTNER, Jan Bohuslav. Kašpar Zdeněk hrabě Kaplíř svobodný pán ze Sulevic, obránce Vídně proti Turkům 1683. V Hradci Králové: vl. n., 1877. 39 s.

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha