Národní politika z 1. září 1939

 

Konec třicátých let se v Evropě nesl ve znamení sílícího mezinárodního napětí. Expansionismus a revizionismus nacistického Německa, hrozící použitím síly pro dosažení svých cílů, spolu s uplatněním politiky appeasementu v rozhodujících situacích měl za následek německou územní expanzi, aniž by situace přerostla v mezinárodní ozbrojený konflikt. Tato taktika se však dlouhodobě ukázala značně neprozřetelnou, neboť každý ústupek byl z německé strany obvykle prezentován jako poslední požadavek, aby byl záhy vznesen požadavek nový. Tento přístup tak ve výsledku stál za remilitarizací Porýní v roce 1936, anšlusem Rakouska v roce 1938, anexí československého pohraničí v září téhož roku a konečně okupací a rozbitím Československa v březnu 1939. S jistou nadsázkou lze říci, že v novopečeném protektorátu ještě neskončila první vlna zatýkání, a rozpínavost se již obracela dalším směrem, tentokrát na území Polska.

Polsko bylo v hledáčku nacistického Německa z řady důvodů. Kromě ideologických příčin šlo také o územní nároky, respektive o anulování územních ztrát po versailleské konferenci v roce 1919. V jejím důsledku bylo původně německé přístavní město Gdaňsk (něm. Danzig) ustaveno jako tzv. svobodné město, technicky samostatný stát, a v rámci smluvní garance přístupu k Baltu Polsku připadl i pás pobřeží mezi Gdaňskem a Pomořanskem. Tím se z Východního Pruska stala německá exkláva, sdílející přímé hranice pouze s Polskem a Litvou. O podobě využití koridoru pro dopravní a zásobovací účely byla vedena dlouhá jednání již od jeho vytvoření v roce 1919, a spolu s cílem připojit Gdaňsk zpět k německému státu se stal jedním z cílů německé expanze. V rámci postupu nacistů, který nápadně připomínal nátlak na Československo o rok dříve, začala propaganda prezentovat německý nátlak na Polsko jako ušlechtilou snahu o ochranu německé menšiny v Gdaňsku (tehdy převážně německém městě, které zpětnou anexi většinově podporovalo). Spolu se sílícím diplomatickým a propagandistickým tlakem se začaly objevovat německé provokativní akce pod falešnou vlajkou, mající za cíl dát Německu casus belli, záminku k válce. Bez zajímavosti není, že jedna z takovýchto akcí byla vedena z původně československého území. Tzv. jablunkovský incident v noci z 25. na 26. srpna 1939 měl být jednou z prvních akcí v rámci německé invaze do Polska, mající za cíl obsazení Jablunkovského průsmyku se strategickým železničním spojením. Jednotka Abwehru pod velením poručíka Hanse-Albrechta Herznera v přestrojení za civilisty překročila polské hranice a došlo ke krátké přestřelce s Poláky, aby však byla celá akce odvolána kvůli odložení celé invaze. Napadení Polska bylo posunuto kvůli aktuálnímu uzavření polsko-britské spojenecké smlouvy, slibující Polsku vojenskou podporu v případě napadení. Oficiální záminkou k útoku se tak stala provokační akce v Gliwicích (něm. Gleiwitz, v tehdejším německém Slezsku) 31. srpna, kdy bylo fingováno napadení německého vysílače, čímž se Německo snažilo postavit do role agresora Polsko.

Dne 23. srpna byl v utajení podepsán pakt Molotov-Ribbentropp, faktická smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. Současně s tím vrcholil diplomatický nátlak na Polsko v duchu mnichovské krize a vzniku protektorátu. 29. srpna vzešlo z německé strany ultimátum o předání Gdaňsku a gdaňského koridoru Německu, na což polská strana reagovala vstřícností k vyjednávání. Z německé strany se však jednalo o záměrně konfliktní přístup, neboť německá diplomacie trvala na přítomnosti polského diplomata s pravomocí ultimátum podepsat v cíleně krátkém termínu. Když se polský velvyslanec Józef Lipski chtěl 31. srpna setkat s německým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentroppem, byl odmítnut, neboť nebyl polským zplnomocněncem. Tato situace byla německou stranou prezentována jako polské odmítnutí ultimáta. Okolo 4:45 ráno následujícího dne, 1. září 1939, zahájil Wehrmacht bojové operace proti Polsku, čímž začala druhá světová válka, nejkrvavější konflikt v historii, který měl přes 50 milionů obětí.

Tyto události se samozřejmě neobešly bez reflexe v dobovém tisku. Český tisk, již bohužel svázán protektorátními nařízeními a cenzurními opatřeními, situaci reflektoval v rámci vymezených možností. Pozoruhodné, avšak logické je, že dnes prezentovaný titul o vypuknutí války neinformuje. Deník Národní politika, jeden z nejvýznamnějších prvorepublikových deníků, vycházel od roku 1883 do května 1945. Náklad deníku přesahoval 120 000 výtisků, nedělní vydání až 400 000. Pravidelné páteční vydání z 1. září 1939 tak čtenáře zpravuje o vyostřující se krizi a vyzdvihuje vůli Německa řešit celou situaci diplomaticky, současně však na dalších stranách naznačuje vypuknutí již probíhajícího konfliktu, např. informace o vyhlášce o povinném zatemnění. Tento stav byl dán zčásti skutečností, že uzávěrka již proběhla a běžné vydání nemohlo reagovat na události, které se odehrávaly v době, kdy byly noviny tisknuty. Současně se také projevilo utajení celé akce a většina českých deníků o událostech v Polsku informovala až následujícího dne.

Fond periodik, zejména denního disku, patří k nejzajímavějším částem fondu Knihovny VHÚ. Denní tisk z doby významných historických událostí umožňuje čtenáři nejen získat představu o dobovém zpravodajství, ale i možnost porovnat optiku dobovou a současnou. Je také cenným informačním pramenem pro studium daných událostí a dobového kontextu.

Citace:

Národní politika. Praha: Politika, 1939, 57(243). ISSN 1805-2444.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha