Rakouská větrovka vzor 1779
Vzduchové zbraně, u nichž tlaková nádoba tvoří odšroubovatelnou pažbu se rozšířily koncem 18. a počátkem 19. století téměř po celé Evropě. Do této kategorie konstrukčně patří i jediná větrovka použitá jako armádní bojová zbraň – rakouská větrovka vzor 1779, zkonstruovaná Bartlomeem Girandonim (1744−1799). Byla to dvacetiraná opakovačka s trubicovitým zásobníkem podél hlavně a provedené zkoušky prokázaly její účinný dostřel 135 metrů po 10 výstřelech, 110 metrů po 20 výstřelech a 90 metrů po 30 ranách. Dostřel klesal se snižujícím se tlakem vzduchu ve vzduchové nádrži. Dalšími pokusy bylo opakovaně a spolehlivě na malou vzdálenost prostřelováno prkno 25 mm silné.
Kovová nádoba na stlačený vzduch byla opatřena kovovým nebo látkovým potahem, který sloužil jako tepelná izolace při uchopení zbraně, a to jak ve velkém chladu, kdy kov studil, tak při opačných situacích, kdy byla kovová nádrž rozpálena, ať již působením slunečních paprsků nebo rychlým pumpováním při huštění vzduchové nádrže.
Celková délka 1225 mm, délka hlavně 835 mm, ráže 11,5 mm.
Větrovka byla do sbírek VHÚ získána nákupem v roce 1953.