Rakousko-uherské vyrovnání

Rakousko-uherské vyrovnání

Snímek z rakousko-uherských dob zachycuje Budapešť s Řetězovým mostem (Lánchíd) a uherským parlamentem při pohledu z terasy budínského hradu.

 

Žádná část habsburského soustátí se nebouřila proti habsburské vládě tak moc jako Uhry, žádný národ tak často jako Maďaři. Specifické poměry v Uhrách měly několik příčin. Od tragické bitvy u Moháče 29. srpna 1526 se Uhry proměnily ve věčné bojiště. Smrtelná osmanská hrozba po celé šestnácté a sedmnácté století bránila uklidnění poměrů. Neustále hrozilo vypuknutí otevřené války mezi Habsburky a Osmany, pohraniční nájezdy nikdy neustávaly, takže obyvatelstvo bylo neklidné a uvyklé válčení. Protože se nespokojenci mohli kdykoli obrátit na sultána, Habsburkové je nemohli efektivně potlačit.

Uherští magnáti byli sebevědomí, bohatí, zvyklí volit své panovníky a neochotní se podřizovat habsburské moci. Silné postavení v Uhrách měl kalvinismus. Sedmihradský vévoda lavíroval mezi císařem a sultánem a často si počínal jako nezávislý panovník a ochránce protestantské věci. Ani osvobození Uher na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století nevedlo k uklidnění situace. Za války o španělské dědictví vynakládal císařský dvůr větší část britských subsidií na boj s uherskými povstalci – kurucy – než na válku s Francií. Marie Terezie respektovala uherské stavy a byla jim vděčná za podporu poskytnutou za války o rakouské dědictví. Za vlády jejího syna Josefa II. se však Uhry znovu ocitly na pokraji vzpoury.

Vznik moderního nacionalismu znamenal pro uherský stát, dosud zakotvený ve středověkých institucích, novou výzvu. Málokterá evropská země byla tak národnostně i nábožensky pestrá. Zatímco Maďaři ve své většině necítili vůči Habsburkům sympatie, ostatní etnika byla s habsburskou vládou srozuměna. Revoluce z let 1848–49 probíhala v Uhrách dosti divoce, došlo k detronizaci Habsburků a vyhlášení republiky, příslušníci nemaďarských národnosti se pod vlivem maďarského supremacismu přidávali na císařskou stranu – Chorvati a Srbové pod vedením slavonského bána Josipa Jelačiće, Slováci pod vedením Ľudovíta Štúra. Rozhodující však byla intervence dvousettisícové ruské armády pod vedením generála I. F. Paskeviče. Uherský generál Artúr Görgei kapituloval 13. srpna 1849 u Világose, Uhry byly vydány na milost schopnému, leč brutálnímu rakouskému podmaršálu Juliu von Haynau, který nechal 6. října 1849 popravit 13 maďarských velitelů v Aradu. Mnoho Maďarů odešlo do exilu, četní maďarští vojáci a jejich polští spolubojovníci nalezli útočiště v Osmanské říši a vstoupili do jejích služeb.

Porážka maďarského odboje znamenala největší triumf rakouské kontrarevoluce. O deset let později však byla situace zcela jiná. Prohra u Solferina přiměla císaře k tomu, aby se uchýlil k obnovení parlamentarismu a ústavnosti. Říjnový diplom z roku 1860 přiznával zemím uherské koruny zvláštní práva v zákonodárné oblasti, avšak ani to, ani Únorová ústava z roku 1861 a vytvoření Říšské rady Maďary neuspokojily. Vyjednávání mezi Vídní a maďarskými elitami o rakousko-uherském vyrovnání nebylo vyvoláno porážkou v prusko-rakouské válce – bylo zahájeno již roku 1865, za maďarskou stranu vyjednávali s císařem Ferenc Deák a Gyula Andrássy. Ke zdárnému konci přispěly i dobré vztahy mezi císařovnou Alžbětou a Andrássym (původně byl za účast v revoluci „oběšen“ v nepřítomnosti a žil v pařížském exilu). 8. června 1867 byli František Josef I. a jeho žena korunováni uherským králem a královnou.

Výsledkem vyrovnání byla nepříliš akceschopná duální monarchie. Říše byla dělena na Předlitavsko (Rakousko, Cislajtánie) a Zalitavsko (Uhersko, Translajtánie). Svorník říše představoval panovník – rakouský císař a uherský král; Maďaři jeho císařský titul spíše ignorovali. Společné orgány představovala tři ministerstva: ministerstvo války, financí a zahraničí (do jeho kompetence spadala též starost o záležitosti panovnického domu a dvora). Ostatní resorty měly v každé části říše vlastní ministerstvo. Zajímavostí bylo, že jak Předlitavsko, tak i Zalitavsko měly svá vlastní ministerstva zemské obrany a vlastní ozbrojené síly – Landwehr, respektive Honvéd, které existovaly vedle společné armády. Obě části říše měly i své vlastní parlamenty. O záležitostech společného zájmu jednaly tzv. delegace, složené z 60 zástupců Říšské rady a 60 zástupců uherského parlamentu (40 poslanců dolní komory a 20 členů komory horní); hlasovaly odděleně. Společné instituce byly označovány německou zkratkou k.u.k. (císařský a královský, c. a k.), výlučně předlitavské pak k.k. (císařsko-královský, c. k.) a zalitavské k.u. (královský uherský, král. uher.).

Vyrovnání ve svých důsledcích značně ztížilo cestu k dalším reformám monarchie, například k případnému rakousko-českému vyrovnání. Bylo chápáno jako dočasný kompromis, ve skutečnosti však vydrželo až do konce habsburského soustátí. Vzhledem k tomu, že Uhry se rozvíjely rychleji než zbytek říše, bylo dopředu stanoveno, že každých deset let bude znovu vyjednán rakouský a uherský podíl na financování společných záležitostí. Každých deset let se tak opakovaly nepříjemné tahanice o peníze. Uherský podíl rostl a při vyjednávání z roku 1907 byl stanoven ve výši 36,4 %. Ještě důležitější byly národnostní problémy. Zatímco v Předlitavsku se dařilo největším excesům bránit, maďarské elity jednoznačně dominovaly uherskému politickému životu a uskutečňovaly otevřeně maďarizační politiku. Specifické postavení v rámci Uherska měli pouze Chorvaté, kteří si pro Chorvatsko již roku 1868 zvláštní dohodou (Nagodba) vyjednali omezenou autonomii v rámci Uher.

Ani složitost rakousko-uherského státního organismu nebránila všestrannému rozvoji. V předvečer první světové války bylo Rakousko-Uhersko nejen druhou největší, ale také třetí nejlidnatější evropskou velmocí. Obě části monarchie zažívaly všestranný hospodářský a kulturní rozmach; Uhry se industrializovaly ještě rychlejším tempem než Předlitavsko. Bylo zjevné, že po nástupu Františka Ferdinanda d’Este dojde k dalekosáhlým proměnám monarchie, k její federalizaci či k vytvoření třetího, jihoslovanského útvaru. Něco takového by s největší pravděpodobností vedlo k novému maďarskému povstání. Dějiny se však vyvíjely jiným směrem.

 

Aktuálně



Poslední rozloučení s nejstarším československým válečným veteránem Ervínem Hoidou

Poslední rozloučení s nejstarším československým válečným veteránem Ervínem Hoidou

17. 03. 2024
V pátek 15. března 2024 se na hřbitově v Landicanu za účasti představitelů…
Začíná nový seriál Prima HISTORIE, jež spoluvytváří Vojenský historický ústav Praha

Začíná nový seriál Prima HISTORIE, jež spoluvytváří Vojenský historický ústav Praha

16. 03. 2024
První díl pořadu odvysílá CNN Prima News v sobotu 16 března v 14:30.…
85 let od okamžiků směřujících do nacistického pekla

85 let od okamžiků směřujících do nacistického pekla

14. 03. 2024
Středa 15. března 1939 vstoupila do našich dějin jako počátek jednoho z nejčernějších…
Navštivte výstavu před Generální štábem AČR mapující historii 75 let NATO a naše 25leté členství v Alianci (13. 3. – 14. 5. 2024)

Navštivte výstavu před Generální štábem AČR mapující historii 75 let NATO a naše 25leté členství v Alianci (13. 3. – 14. 5. 2024)

13. 03. 2024
Mediální prostor v posledních dnech zaplňují zprávy o 25. výročí vstupu České republiky…
Před dvaceti pěti lety vstoupila Česká republika do NATO

Před dvaceti pěti lety vstoupila Česká republika do NATO

11. 03. 2024
Rozšíření Severoatlantické aliance o tři středoevropské státy 12. března 1999 představovalo v období…