Samopal vz. 38

Vývojem samopalu jakožto automatické zbraně s malým balistickým výkonem, jak ji charakterizoval Vojenský technický a letecký ústav (VTLÚ) se začaly z jeho popudu zbrojní továrny zabývat od března 1935. S tímto typem střelecké zbraně neměla armáda ani konstruktéři tehdy žádné zkušenosti, proto se také zpočátku soustředili na získání informací a studijních vzorků soudobých zbraní.
V České zbrojovce ve Strakonicích se konstrukcí začal zabývat František Myška (17. 9. 1899 – 22. 1. 1983), který vypracoval dva alternativní návrhy možného řešení budoucí zbraně. Jejich společným jmenovatelem bylo zařízení sloužící ke snížení kadence, avšak na konferenci VTLÚ v květnu 1936 padlo rozhodnutí řešit zbraň s jednoduchým dynamickým závěrem, hmotností do 3,5 kg a ve dvou rážích: 9 mm Browning krátký (čs. náboj vz. 22, používaný u armádních pistolí) a 9 mm Parabellum.
Teprve počátkem prosince 1937 předložila továrna po řadě interních zkoušek zástupcům VTLÚ novou zbraň, jež se vzhledově i konstrukčně od později zavedeného provedení. Během zkoušek na dělostřelecké střelnici v Jincích v polovině ledna 1938 posuzoval VTLÚ možnosti jejího využití v objektech lehkého opevnění. K zásadnímu obratu v nazírání na nový typ zbraně došlo na poradě, konané 4. března 1938, kde zástupci VTLÚ specifikovali požadavky s ohledem na maximální možnou kadenci a vysokou kapacitu zásobníku, což reflektovalo potenciální využití zbraně v lehkých opevněních, budovaných Ředitelstvím opevňovacích prací (ŘOP).
Prakticky do měsíce zkonstruoval František Myška zcela novou zbraň, vycházející z daných požadavků, jež byla v polovině května 1938 komparativně zkoušena s lehkým kulometem ZB 26. Zbraň měla jednoduchý dynamický závěr a hlaveň upevněnou v pouzdře závěru pomocí převlečné matice. Ke schránkovému zásobníku na 24 nábojů přibyl bubnový zásobník s kapacitou 96 nábojů, čímž se zvýšila variabilita využití zbraně.
Hlavní štáb ŘOP shrnul 22. června 1938 veškeré poznatky týkající se samopalu, který se již prakticky nacházel v konstrukčním stadiu vhodném k zavedení do výzbroje a předběžně stanovil potřebu na 3500 kusů s tím, že tento počet není konečný a rozšíří se s novým programem staveb lehkých opevnění. Počátkem července 1938 již byla konstrukce samopalu vyřešena a odzkoušena do té míry, že zbrojovka mohla předložit VTLÚ definitivní vzorek včetně obou typů zásobníků pro případné posouzení k jejímu navržení pro zavedení do výzbroje. Ačkoliv se o tento typ zbraně zajímalo také jezdectvo a dělostřelectvo, z rozpočtových důvodů nemohlo na případnou objednávku vůbec pomýšlet.
Výzbrojní komise, svolaná na 30. srpna 1938, navrhla zavedení zbraně pod názvem „kulometná pistole vz. 38“ do výzbroje, k čemuž došlo na základě výnosu MNO z 18. září 1938. Továrna dostala povolení k přípravě výroby, avšak politické události byly rychlejší: v továrně zůstalo po okupaci z původně rozpracovaných 20 kusů pouze 15 hotových vzorků. K jejich zkouškám došlo ale až v červnu 1939 za zcela jiné atmosféry. Samopal vz. 38 se sice stal první zbraní tohoto typu zavedenou do naší výzbroje, ale vojáci ji do rukou nedostali.

Exemplář samopalu s číslem 10 získalo muzeum v roce 1961 převodem z Výzkumného a vývojového střediska 010 v Praze.

---

Technická data:
Ráž: 9 mm Browning krátký (čs. náboj vz. 22)
Celková délka: 810 mm
Délka hlavně: 230 mm
Délka záměrné: 433 mm
Kapacita bubnového zásobníku: 96 nábojů
Hmotnost zbraně bez zásobníku: 3000 g
Hmotnost prázdného bubnového zásobníku: 900 g