František Řežábek

Významný představitel druhého odboje, velitel Tankového praporu 1 Čs. samostatné obrněné brigády, v roce 1949 odsouzen ve vykonstruovaném procesu.

 

Narodil se 26. září 1903 v Kožlanech (dnes v okrese Plzeň-sever) v rodině Františka a Marie, rozené Holubové. Jeho otec byl živnostníkem. Vychodil obecnou školu a tří třídy měšťanky v Kožlanech. Ze školy vyšel v roce 1917. Následně pracoval jako dělník.

Dne 1. října 1923 nastoupil vojenskou prezenční službu u 2. baterie dělostřeleckého pluku 102 ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic a v Rokycanech, kterou po absolvování poddůstojnické školy ukončil v hodnosti četaře. Následně zůstal u pluku jako poddůstojník v další činné službě. Během této doby si soukromým studiem doplnil chybějící středoškolské vzdělání a v roce 1929 složil maturitní zkoušku.

V letech 1929–1931 absolvoval s velmi dobrým prospěchem Vojenskou akademii v Hranicích. V hodnosti poručíka pak sloužil jako velitel čety u hraničářského praporu 6 „Sibiřských úderníků“ v Domažlicích. Od počátku ledna do poloviny září 1935 prodělal tankový výcvik v Milovicích a 15. září 1935 byl přemístěn jako velitel čety 1. roty k pluku útočné vozby 3 do Bratislavy, resp. Turčanského Svätého Martina. K 1. říjnu téhož roku byl povýšen na nadporučíka.

Na Slovensku působil až do poloviny června 1937, kdy byl přemístěn k instrukční rotě Učiliště útočné vozby v Milovicích, kde prošel několika funkcemi. K 29. září 1938 byl přemístěn k pluku útočné vozby 2 jako zatímní velitel roty, resp. od 6. února 1939 jako učitel automobilní technologie. Již po okupaci, 1. dubna 1939, se vrátil zpět k Učilišti útočné vozby jako pobočník velitele a působil zde do konce června téhož roku, kdy nastoupil na dovolenou.

V létě 1939 se mu podařilo dostat za hranice a 9. srpna v Krakově vstoupil do řad formujícího se Čs. legionu, s nímž prodělal jako velitel roty ústupové boje ve východním Polsku. Dne 18. září 1939 se spolu s ostatními čs. vojáky dostal do sovětského zajetí. Z něj byl propuštěn v dubnu 1940 a v jednom z prvních transportů odjel do Francie.

Do Agde dorazil 15. května 1940 a o týden později se stal zatímním velitelem štábní roty náhradního tělesa. Ústupových bojů se se svou jednotkou neúčastnil a po pádu Francie odjel na lodi Neuralia odjel do Velké Británie. V táboře v Cholmondeley byl k 1. srpnu povýšen na kapitána a 27. září 1940 ustanoven velitelem tankové čety pěší výcvikové roty NT. Koncem prosince 1940 se pak stal zástupcem velitele Školy pro výchovu důstojníků v záloze (znovu pak od počátku ledna do počátku srpna 1942). V březnu 1941 byl přemístěn k 3. rotě pěšího praporu 1 a ustanoven jejím velitelem. V době od začátku prosince 1942 do konce dubna 1943 působil jako výpomocný profesor kurzu pro štábní důstojníky.

V říjnu 1940 absolvoval britský kurz velitelů rot, v březnu 1943 záškodnický kurz ve Skotsku a v listopadu téhož roku Tactical School Royal Armoured Corps. Od 1. listopadu 1942 do 15. ledna 1943 pobýval na stáži u britské obrněné brigády.

Po reorganizaci čs. pěší brigády na obrněnou počátkem září 1943 zůstal velitelem 3. roty Tankového praporu 1. V říjnu téhož roku byl povýšen na štábního kapitána. Těsně před odjezdem na frontu byl v polovině srpna 1944 ustanoven velitelem Tankového praporu 1 a 29. srpna povýšen na majora.

Tuto funkci pak vykonával po celou dobu frontového zasazení Čs. samostatné obrněné brigády před Dunkerkem a v čele Tankového praporu 1 se také vrátil do osvobozené vlasti. Během bojů na frontě prokázal několikrát značnou osobní odvahu a nadprůměrné velitelské schopnosti. Po reorganizaci brigády na I. čs. tankový sbor počátkem června 1945 zůstal velitelem 11. tankové brigády a 25. srpna 1945 byl povýšen na podplukovníka.

Za svoji činnost během 2. světové války obdržel řadu čs. i spojeneckých řádů a vyznamenání: 2 x Čs. válečný kříž 1939 (udělen 26. 1. 1945 a 6. 3. 1946), 2 x Čs. medaile Za chrabrost (11. 5. 1945 a 26. 1. 1946), Čs. medaile Za zásluhy I. stupně (6. 7. 1944), Čs. vojenská pamětní medaile se štítky F – VB (7. 3. 1944), Distinguished Service Order (24. 12. 1945), The Most Excellent Order of the British Empire – Member (16. 12. 1943), Croix de Guerre avec Palme (8. 9. 1945), Orden zasluga za narod I. reda (13. 4. 1946), Partizanska zvezda II. reda (3. 4. 1948). Kromě toho obdržel ještě čtyři další britské kampaňové medaile, čestný odznak útočné vozby polské armády (15. 2. 1942) a Certificate for Good Service (9. 7. 1942).

V době od 10. května do 9. srpna 1946 absolvoval Cours of Allied Seniors Officers ve Velké Británii, který mu byl uznán jako ekvivalent kurzu pro velitele vojskových těles. Počátkem září 1946 se stal zatímním zástupcem velitele Tankového učiliště v Milovicích a posledního dne téhož roku jeho zatímním velitelem. Počátkem listopadu 1947 bylo učiliště přemístěno do Dědic u Vyškova a 1. ledna 1948 byl jmenován jeho řádným velitelem. V roce 1947 se oženil s Marií Škorpilovou, roz. Kohoutovou. K 1. září 1948 byl povýšen na plukovníka.

Dne 18. května 1949 byl zatčen a 13. srpna téhož roku Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen ve vykonstruovaném procesu na tři toky vězení a k ztrátě čestných práv občanských na pět let za „zločin neoznámení trestného činu“ a „zločin ohrožení republiky“. Dnem odsouzení mu byla zároveň odejmuta vojenská hodnost, vyznamenání a byl propuštěn z činné služby. Prošel vězením v Brně, v Praze na Pankráci, v neblaze proslulém hradčanském „Domečku“ a nakonec ve vojenské věznici v Opavě. Manželka byla po jeho zatčení vystěhována z bytu. Na svobodu byl podmínečně propuštěn 24. října 1952.

Po propuštění z vězení začal koncem října 1952 pracovat na Státním statku Milíčov (dnes součást Prahy), avšak ještě před koncem roku nastoupil jako soustružník v ČKD Praha – Libeň, kde působil tři roky. V prosinci 1955 si našel zaměstnání jako soustružník a frézař v Technickém a zásobovacím závodu ČSAD v Praze 8 a tam pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1963, resp. ještě jako důchodce (až do roku 1971). I v těchto profesích patřil k mnohokrát oceněným zaměstnancům a byl mj. autorem pěti zlepšovacích návrhů.

V 60. letech usiloval o rehabilitaci. V obnoveném řízení v roce 1965 však dosáhl pouze dílčí revize rozsudku, který byl snížen na 20 měsíců odnětí svobody.

V listopadu 1968 byl Vyšším vojenským soudem v Táboře plně rehabilitován. Již v té době bylo rehabilitační komisí MNO navrženo vrácení hodnosti a povýšení, které však, vzhledem k nastupující normalizaci, nebylo realizováno.

V roce 1991 byl jmenován generálmajorem čs. armády ve výslužbě a téhož roku jej prezident republiky vyznamenal také Řádem M. R. Štefánika III. třídy.

Jiří Plachý

 

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha