Furažky, čečenky, vydumky… Pokrývky hlavy čs. legií v Rusku 1914–1920

„Tak se to pestří rubáškami, šiněly, furážkami, papachami, pizdulkami (loďky, čepice), předpisu odporujícími frenči, rajtkami i ,sapogami´ z pravé ruské juchty, vypařující svůj příznačný ,pach Rossije´ pod mohutnou klenbu nádražní haly. Tu i onde vidíš také čtyřhrbou ,výdumku´ s rovným štítem.“ Citát plný podivných názvů pochází z knihy Karla Fibicha Povstalci a poukazuje na velkou pestrost ústroje jednoho z transportů čs. legionářů do Francie. V následujícím příspěvku se zaměříme na některé z výrazů, které označují pokrývky hlavy.

+22

Pokrývka hlavy měla v armádách během 1. světové války funkci důležitého rozpoznávacího prvku bojujících stran. Nejinak tomu bylo i u československých dobrovolníků v Rusku. Právě na čepici bylo často umístěno jediné výsostné označení jejich národní příslušnosti. Vzhledem k rozsahu tématu jde pouze o základní přehled nejtypičtějších pokrývek hlavy a představení zajímavých předmětů z bohaté sbírky Vojenského historického ústavu Praha.

Vzorové čepice

Pokrývkou hlavy České družiny byla standardní ruská čepice vzor 1907 (Pochodnaja furažka obrazca 1907). Vyráběla se z šedozeleného vlněného sukna a byla opatřena štítkem z lisované kůže, po vypuknutí války natřeným barvou v odstínu stejnokroje. Na přední části byla připevněna oválná kokarda v barvách Romanovců.

Prvním označením dobrovolníků České družiny byla bíločervená stužka kolem okolku čepice. Kronikář 1. pluku popisuje nadšení z prvního označení českých dobrovolníků: „S nedočkavostí a vítězoslávou měnili dobrovolníci občanský oděv za nemotorné boty kazonní (erární), blůzy největších čísel byly tenkráte nejkrásnějším hávem, červenobílé stuhy okolo celé čepice byly nám čímsi svatým.“

Takto upravená čepice se však nosila pouze v zápolí, zejména během pobytu v Kyjevě. Dalším označením byla po vzoru rakouského polního označení i lipová ratolest. Po přesunu do frontových oblastí pak bylo označení sejmuto a čeští dobrovolníci se neodlišovali od ostatních vojáků ruské armády. Dýnko čepice bylo vyztuženo strunou, která padala často za oběť nejrůznějším soukromým úpravám dle vkusu nositele. Čepice se pak různými způsoby upravovaly a deformovaly. Předpisový vzhled čepic je tak víceméně záležitostí krátkého období roku 1914.

V zimních měsících se používala standardní ruská pokrývka hlavy, tzv. papacha (Papacha obrazca 1910). Základním materiálem bylo opět sukno šedozelené barvy, boční díly byly pošity vlněnou melírovanou imitací šedé kožešiny. Poměrně důmyslné řešení sklopného bočního dílu s možností překrytí obličeje zvyšovalo tepelný komfort uživatele. Na papachách se v počátcích České družiny nosilo pouze ruské výsostné označení – kokarda.

Označení

Označení na čepicích se od bíločervené stuhy na okolku čepice značně změnilo. Stužka tvořila nejprve různými způsoby podklad carské kokardy, později bylo nařízeno kokardy překrýt. Na původních snímcích nalézáme skutečně pestrou paletu těchto úprav, od přemalování původní kokardy vodorovně či šikmo děleným bíločerveným polem až po jejich obšití příslušně barevnou tkaninou.

V srpnu 1917 se také objevuje první ryze československý čepicový odznak se lvem: „Místo ruských kokard měly být dodány čs. kokardy, pozměněné v tom, že střed kokardy vyplňoval bílý lvíček v červeném poli.“ Pod středový medailon se pak často umisťovala šikmá bíločervená stužka. K jejich masovému rozšíření však nedošlo.

Konečnou podobu vzhledu čepicového označení přinesl až duben 1918. Rozkazem z 16. dubna bylo nařízeno sejmout veškeré kokardy z letních i zimních pokrývek hlavy a nahradit je pod úhlem 60° zleva shora vpravo dolů šikmo našitou bíločervenou stužkou o šířce 1–2 cm. Délka stužky na čepicích závisela na výšce okolku, na zimních pokrývkách měla dosahovat délky 4 cm.

Specifické čepice

V důsledku počínající občanské války, kdy vojáci bolševických jednotek nosili často stejnokroje ruské armády, vyvstala potřeba výrazně odlišit čs. vojáky. Objevovaly se případy, kdy si bolševici připevnili na své čepice bíločervené stužky a vydávali se za legionáře. Nutno dodat, že opačný postup za pomoci rudého označení volily i průzkumné skupiny čs. legií. U některých jednotek se tak začaly rozšiřovat nové tvary čepic, odlišných od ruské furažky.

Vlastní praktickou pokrývku hlavy zavedl u svého 4. čs. střeleckého pluku Stanislav Čeček. Jednoduchá čepice se sklopnými bočními díly byla na první pohled inspirovaná srbskou šajkačou. Obdobná pokrývka hlavy, zvaná pilotka, byla zavedena i v ruské armádě. O čepicích „čečenkách“ se zmiňuje i kronika 4. pluku: „Zásluhou velitele pluku, který nás chtěl míti jednotně vystrojeny, dostali jsme ,čečenky´, čepice šité podle původního jeho návrhu. Později, za bojů proti bolševikům, se ukázalo, že ,čečenky´ nebyly jen pro ,frajeřinu´, jak mnozí se vyslovili, nýbrž měly i praktický účel. Často jen podle nich bylo možno rozeznati našeho vojáka od nepřítele.“ Výhody odlišné čepice si uvědomovalo i velení I. divize, které nařizovalo zavádění těchto pokrývek k bojovým rotám kvůli možným nedorozuměním během boje.

Další specifická čepice se v průběhu roku 1918 rozšířila u 8. čs. střeleckého pluku. Tvarem vycházela z táborových čepic francouzské armády a vyráběla se kromě vlněného sukna i z letní bavlněné tkaniny. Některé exempláře mají lemování z jemného malinového sukna. Charakteristické „rohy“ čepice se zastrkávaly dovnitř, čímž vznikla skutečně podivná pokrývka hlavy. Přestože nešlo o oficiální označení, vžil se pro tuto čepici nepříliš lichotivý název pizďucha nebo pizdulka…

V průběhu roku 1918 se objevovaly čepice inspirované původní furažkou, vyrobené již čs. legionáři. Právě tyto improvizované čepice zhotovované svépomocí čs. vojáky z místních zdrojů se staly pro období do zavedení vlastního čs. stejnokroje nejtypičtější. Stejně tak se z nouze začaly vyrábět zimní papachy v nejrůznějších tvarech a podob. Například úderný prapor používal své vlastní papachy: „Úderné roty došly až do stanice, kde se nalézaly zničené nepřátelské vlaky. V troskách jejich kromě jiné kořisti nalezeny byly zásoby bílých zimních zaječích kožišin. Z těch byly později pro mužstvo i důstojníky úderného praporu zhotoveny papachy.“

Mezi další méně rozšířené pokrývky hlavy patřily např. čepice pro řidiče s rovným štítkem, kožené čepice, specifické pokrývky hlavy letců či námořníků. Samostatnou kapitolu by pak tvořily čepice důstojníků od vzorových na počátku popisovaného období až po nejrůznější čepice inspirované francouzskými či anglickými vzory.

Poděbradky

Zvláštní, až romantické pokrývky hlavy používali vojáci 1. a 2. čs. jízdního pluku. V březnu 1919 se u 2. pluku zavedla letní čepice „poděbradka“ ze sukna barvy stejnokroje, s bílým lemem a černou štětkou. Kromě letní verze se začala objevovat i zimní, šitá ze zbytků původních carských papach a dalších kožešin. Tato byla doménou 1. jízdního pluku, žíněná štětka zde byla bílá.

Poděbradka vycházela z českého národního oděvu, který byl velmi populární v roce 1848. Zajímavostí je, že i tehdy bylo velmi problematické nalézt ryze české druhy oděvu. O kuriózním výkladu názvu čepice se zmiňuje kronika úderného praporu: „Někdy pustili angličtí novináři otěže své známé bujné fantasii a dozvěděli jsme se na příklad v největším francouzském časopise quebeckém Le soleil, že první slovácký generál jmenoval se Podjebrad a na jeho památku že nosí naše kavalerie čepice »podjebradky.“

Vydumka

Ve snaze sjednotit stejnokroj legionářů v Rusku, a tím i jednoznačně odlišit československé vojáky od dalších bojujících stran vznikl v roce 1919 zcela nový stejnokroj, označovaný jako vladivostocký nebo vzor (vzorec) 1919. Šlo o náročnou logistickou operaci, jelikož bylo nutné zajistit 60 000 kompletů nového stejnokroje. Vhodné sukno bylo zakoupeno v Japonsku, práce na nových součástkách byla zadána i v Tomsku, Novonikolajevsku a Omsku.

První plošně rozšířenou součástkou nového stejnokroje byla čepice zvláštního tvaru s rovným čelním štítkem. Jejím autorem byl s největší pravděpodobností Josef Petrš. Záhy se pro vymyšlený tvar rozšířil název vydumka či výdumka. Přijetí moderního stejnokroje bylo u vojáků kladné, pokrývka hlavy však budila rozpaky: „Oblek, pořízený v Japonsku se všeobecně líbil, jen ty výdumky(čepice) nadělaly nám z počátku starosti. Než i ty byly později přizpůsobeny našemu vkusu a líbily se také.“

Tvar čepice se stal také terčem satirického časopisu Houpačky, kde byla vydumka zpodobněna i se svým autorem. Čepice byla opatřena na čelní části již dříve zavedeným, tzv. sdruženým znakem odboje, který se stal symbolem legionářů i ve Francii a Itálii. Pod odznakem byla našita bíločervená stužka ve tvaru obráceného písmene V. Kromě standardních čepic ze sukna se objevovaly i varianty z letní bavlněné tkaniny. I přes počáteční rozpaky se svébytná a ryze československá čepice stala neodmyslitelným společníkem legionářů při návratu do vlasti.

Závěrem

Po návratu legionářů do Československa řada z nich používala vladivostocké stejnokroje i v následné vojenské službě. Velké zásoby nepoužitých stejnokrojů včetně čepic používalo i mužstvo některých útvarů nové československé armády.

Přestože se vydumka stala charakteristickou součástí stejnokrojů čs. legií po roce 1919, symbolem čs. legií v Rusku zůstala v meziválečném období furažka s šikmou, bíločervenou stužkou. Byla tak společně s papachou nejčastěji zobrazovaným atributem ruských legionářů ve výtvarném umění, filmu či divadle. Stala se také typickým doplňkem legendárního legionářského generála a později vůdce meziválečných československých fašistů Radoly Gajdy.

Vydumky se pak staly symbolem samotných legionářů při jejich sjezdech a při slavnostních příležitostech. Stejně tak se staly v prosinci 1929 i nedílnou součástí historických stejnokrojů hradní stráže. Legionářské vydumky a furážky se daly zakoupit u specializovaných firem (Hojtaš, Kučera, Bartůněk, atd.) a u malých soukromých krejčích.

I nejčastěji nošená pokrývka hlavy prvního československého prezidenta vycházela tvarem a podobou z ruské furážky, zatímco president Edvard Beneš, považovaný řadou bývalých legionářů za jednoho z nich, měl svou vlastní vydumku.

Po okupaci Čech a Moravy bylo německými úřady zakazováno nošení ruských furažek a tzv. masaryček, zejména v souvislosti s 28. říjnem či s výročím narození T. G. Masaryka. Jejich masové nošení, zejména 28. října 1939, tak bylo tichým projevem nesouhlasu s okupací…

Zdeněk Špitálník

Za spolupráci autor děkuje Jiřímu Charfreitagovi a Petru Čížkovi.