Hořkost kronik a zradu evropských politiků nahradilo mužné sebeobětování

„Věřím, jak vás znám a vidím tu před sebou, že se všichni znovu brzy sejdeme, abychom proti našemu nepříteli bojovali – tak, jak jsme přísahali. Věřím, že my letci, jsme náš boj ještě neprohráli!“ To jsou slova z promluvy velitele stíhací perutě III/4 majora Alexandera Hesse k naposledy v březnu 1939 nastoupivším pilotům jeho perutě po příchodu nacistických okupantů na pardubické letiště.

Během noci ze 14. na 15. března došel rozkaz velitelství 2. rychlé divize k postavení ostrahového oddílu hraničářského praporu 10 a nařízeno odjeti do Uherského Brodu. Tento rozkaz byl ihned prováděn. Vzápětí po telefonickém spojení s posádkovým velitelstvím ve Valašském Meziříčí toto sděluje, že Moravská Ostrava a snad i Frýdek-Místek jsou obsazeny říšskoněmeckými vojsky. Docházejí postupně rozkazy nadřízených velitelství ke zničení důležitého spisového materiálu – toto se ihned provádí.

Nejsme žádným vyšším velitelstvím ani zhruba informováni o stavu situace, vše zůstává zahaleno jako mlhou. Ihned přikročeno k přípravě obrany posádky…

Úryvek z kroniky hraničářského praporu 10 v Holešově

Události, které se zběhly dne 14. března na Slovensku, byly u praporu sledovány s horečným napětím. Zpráva o vyhlášení samostatného slovenského státu působila přímo drtivě…

V noci ze 14. na 15. březen dostal prapor úřední zprávu od velitelství III. sboru, že Čechy a Morava budou dne 15. března obsazeny německým vojskem. Je zbytečné a marné líčit tu strašnou náladu u praporu. Ta se zachytit nedá…

Úryvky z kroniky hraničářského praporu 11 v Hrušovanech u Brna

Nikdy žádný z nás v sobě nepotlačí myšlenku státní samostatnosti, které ne-li my, tedy příští generace zase se domohou. Nikoliv s rezignací, ale pevnou vírou v slavnou budoucnost svého národa uzavíráme tuto historickou kapitolu…

Poslední zápis z 31. července 1939, který do kroniky 46. pěšího pluku v Rakovníku napsal jeho poslední velitel plk. gšt. Oldřich Španiel.

Je v tom kus velké tragedie, že právě v den 22. výročí založení pluku, 15. března 1939, vkročila na dvůr kasáren v Kroměříži cizí armáda a pluk, ten skvostný pluk, bezvadně vyzbrojený, vystrojený, vycvičený a odhodlaný, musel následkem světové konstelace, nepřízně osudu a pro cizí věrolomnost nečinně přihlížet…

Národ, v jehož dějinách se tak pestře střídají doby slávy s dobami úpadku, který má své Lipany a Bílou horu, ale i Ústí a Zborov, národ, jejž vlastní buditelé v dobách temných považovali za umírající, přece nezahynul, nezahyne ani dnes, protože je to národ tvrdý a houževnatý, s vysokou kulturou. Toť útěcha a naděje českého vojáka, který stále věří ve vítězství pravdy…

Věříme, že smrt pluku je jen dočasnou, věříme, že se dočká svého slavného znovuvzkříšení, aby pokračoval v těch tradicích, z nichž se zrodil a v nichž 22 léta věrně sloužil svému národu…

Zápis velitele kroměřížského 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova plukovníka pěchoty Antonína Ingra v plukovní kronice

Těchto několik úryvků dostatečně ukazuje sílu hořkosti, ale i zoufalého odhodlání, které v březnu 1939 prostupovalo českými vojáky, již podruhé v krátké době zrazenými sliby a chybami politiků tradičně neakceschopné Evropy. Přestože se tehdy (po Mnichovu v září 1938 i po německé okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939) ocitli důstojníci a vojáci československé armády v opovržení civilní veřejnosti, jejich odhodlání odčinit potupu, jejíž nebyli strůjci a viníci, se záhy proměnilo v činy.

Přestože Adolf Hitler, který 16. března 1939 navštívil Prahu, vyhlásil ve zbytku českých zemí Protektorát Čechy a Morava, československá armáda nikdy nezanikla. Její jednotky ještě 17. března bojovaly s maďarskými horthyovci na Podkarpatské Rusi a brzy po té začaly na polském a rumunském území vznikat zárodky budoucích československých zahraničních jednotek. Za poníženou, zhanobenou, ale nezlomenou československou armádu totiž kapitulovali před Hitlerem domácí a zahraniční politici, nikoliv vojáci samotní…

Když do Brna a Prahy přijely z Podkarpatské Rusi 24. března 1939 přes Slovensko vojáci 36. pěšího pluku a přes Rumunsko, Jugoslávii a Vídeň vlakové transporty s vojáky 45. pěšího pluku, kteří spolu s dalšími příslušníky 12. pěší divize generála Olega Svátka a pohraničními útvary Stráže obrany státu statečně čelili Hitlerovým maďarským spojencům, v českých zemích byla již intenzivně budována nová, byť zatím jen ilegální, československá armáda!

U zrodu této velké vojenské ilegální organizace stáli generálové Josef Bílý, Sergej Vojcechovský a Sergej Ingr, když první dva navštívili již v neděli 19. března 1939 v Brně Ingra a vyzvali jej, aby se postavil do čela vojenského odboje.

O tři dny později svolal generál Bílý do svého pražského bytu v Mikulandské ulici 7 poradu, kde vytyčil hlavní organizační směrnice k vybudování ilegální celostátní vojenské organizace pro odboj proti okupantům.

Výsledkem těchto schůzek bylo postupné, mnohdy však dosti živelné, formování ilegální vojenské organizace nazvané později na návrh generála Bílého Obrana národa. Tato tajná podzemní armáda si v krátké době vybudovala strukturu na celém území protektorátu a měla kontakty i na Slovensko. Šlo o organizaci postavenou na vojenském principu, kdy měl každý okres vytvořit rámcový prapor a ty měly být spojovány v ilegální pluky a divize.

V první fázi vojenským odbojářům pomáhal i fakt existence „ministerstva národní obrany v likvidaci“, které se po dohodě s Němci mělo nejen věnovat přemísťování aktivních důstojníků, rotmistrů a délesloužících poddůstojníků do civilních zaměstnání, ale také provést administrativní a materiální likvidaci jednotlivých pluků a divizí rušené československé armády do 31. července 1939.

Obraně národa, do níž se vedle vojáků zapojili také sokolové, legionáři a další vlastenci, po odchodu generála Ingra do zahraničí v červnu 1939 a stažení se generála ruské národnosti Vojcechovského do ústraní velel nyní armádní generál Josef Bílý. Podléhali mu zemský velitel v Čechách generál Hugo Vojta, zemský velitel na Moravě generál Bohuslav Všetička a také velitel ON v Praze generál Bedřich Homola. Obrana národa byla již záhy údajně schopna zmobilizovat až 90 000 mužů, i když se potýkala s velkým nedostatkem zbraní.

Obrana národa si na počátku své existence stanovila v podstatě šest hlavních cílů:

– organizování odchodu vybraných vojáků do čs. zahraniční armády nejprve do Polska a po jeho porážce přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie,

– budování stínové podzemní armády,

– shromažďování zbraní pro budoucí jednotky ON,

– provádění zpravodajské činnosti proti okupantům ve prospěch spojenců a čs. exilové vlády a předávání těchto výsledků pomocí kurýrů a radiostanic,

– sabotážní a diverzní činnost proti okupačním orgánům,

– příprava celonárodního povstání, které mělo vypuknout ve vhodný okamžik vývoje války po dohodě s československým zahraničním odbojem.

Zajišťování odchodu vybraných vojáků (především důstojníků a letců) do zahraničí muselo v podstatě skončit v červnu 1940 po porážce Francie, kde se tehdy formovala československá zahraniční armáda. Části československých jednotek se podařilo ustoupit do Velké Británie a po té již existovala v podstatě jen teoretická možnost odchodu dobrovolníků přes Jugoslávii k britským jednotkám na Středním východě. Tuto možnost však definitivně zhatil německý útok proti Jugoslávii v dubnu 1941.

Do té doby odešlo z českých zemí v první vlně (do konce srpna 1939) do Polska na 3 900 dobrovolníků a ve druhé vlně (od 9. září 1939 do 24. června 1940) bylo z Bělehradu vypraveno 77 transportů dobrovolníků v počtu 2 058 mužů. Desítky dalších mužů unikly z protektorátu na vlastní pěst jinými cestami.

Při organizování domácí podzemní armády vzniklo zprvu na 200 rámcových praporů, kterým se však nedostávaly zbraně. Ty odbojáři získávali zpočátku jen na počátku okupace při machinacích s nimi v době likvidace čs. armády. Jedním z nejagilnějších „sběratelů“ byl již v úvodu zmíněný podplukovník Josef Mašín, který nechal na počátku okupace mnoho zbraní odvést z ruzyňských kasáren. Z nich část (23 pušek a náboje) nechal ukrýt v jedné zahradě v Řepích. Další „skladiště“ měl Mašín v Bubenečské ulici, kde bylo uloženo 18 kulometů, 90 pušek se 70 000 náboji, 580 armádních pistolí s 12 000 náboji a mnoho třaskavin. Další desítky pušek nechal ukrýt v křivoklátských lesích. Mimo to Mašín zajišťoval pistole z výroby v České zbrojovce ve Strakonicích. Podobně, byť ne tak masivně a úspěšně, se snažili i další mimopražští příslušníci ON jako například v okolí Kladna později popravený podplukovník Julian Stříbrný a mnozí další.

Ukryté zbraně měly tvořit základ k úderu proti německým skladištím zbraní těsně před vypuknutím povstání. Drtivá většina z nich však byla během okupace ztracena, když byli jejich ukrývatelé později zatčeni a nacisté zbraně buď našli, a nebo odboj od zatčených druhů již nedostal zprávu o jejich úkrytu a zbraně byly dlouhým uložením v zemi časem znehodnoceny.

Při nedostatku zbraní si proto generál Bílý velmi cenil i materiálu ze španělské občanské války v letech 1936-1939 o boji neozbrojeného obyvatelstva proti regulérní armádě, který získal od bývalého tajemníka vyslanectví republikánského Španělska v Praze Ladislava Škorpila. Generál Bílý se sám potom delší dobu snažil tento materiál zpracovat s přihlédnutím k českým podmínkám v jakousi směrnici, která by byla rozmnožena a rozšiřována v rámci ON. Jednalo se zde především o výrobu různých zápalných lahví, překážek proti automobilům a o primitivní výrobu min.

Při zajišťování spojení s cizinou hráli v letech 1939-1941 stěžejní roli především radisté ON ze stanic Sparta I a Sparta II. V rámci programu Sparta, který měl k dispozici osm radistů, minimálně tři rádiové komplety a 11 ilegálních bytů bylo od 3. dubna 1939 do 3. října 1941 mezi Prahou a Londýnem či Paříží vyměněno na 22 000 zpráv, z čehož bylo z domova odesláno 16 000!

Sabotážní činnost potom prováděly odděleně od organizačních struktur ON skupiny, kterým se v odbojářském žargonu říkalo „cukráři“. Nejúspěšnější byla v tomto směru organizace pplk. Mašína a škpt. Morávka, která provedla několik útoků výbušninami i v samotném srdci Hitlerovy říše v Berlíně. K prvním akcím došlo již v září 1939 v budovách berlínského policejního ředitelství a ministerstva letectví.

Hlavní konstantou práce ON však měla být příprava celonárodního povstání s dominantním postavením Prahy. Toto povstání mělo vypuknout ve vhodný okamžik po dohodě se zahraničím a spoléhalo na protinacistické nálady v české veřejnosti. Spolupracovník generála Bílého v ON František Machát o tom později napsal: „Žádný konkrétní plán na povstání nebo převrat ON v podstatě neměla. Byl to trochu i následek velmi úspěšně provedené mobilizace v roce 1938. Pokud vím, vojáci spoléhali na to, že zmocní-li se nějak rozhlasu, dokáží lidi zmobilizovat, že je lidé poslechnou tak, jak poslechli při mobilizaci. Zamýšleli tedy udělat něco, co se pak uskutečnilo, ovšem s určitými změnami, až v květnu 1945…“

Řeč je zde samozřejmě o plánech domácího odboje; existovaly však i podněty odboje zahraničního od nerealistického plánu rozpoutat povstání v českých zemích 17. září 1939 v zájmu odlehčení situace bojujícího Polska až po pozdější projekty Studijní skupiny exilového ministerstva národní obrany, kterou potom v lednu 1943 vystřídal Štáb pro vybudování branné moci (ŠVBM), ale zůstaňme v zájmu tématu této knihy jen u domácího odboje a Obrany národa.

Ta se bohužel kvůli nedostatečné konspiraci, vojenské struktuře kopírující mírovou československou armádu a masovému charakteru stala poměrně snadným terčem německých bezpečnostních složek. K první velké vlně zatýkání došlo již koncem roku 1939 a do 1. března 1940 bylo zatčeno skoro 5 000 vyšších důstojníků a funkcionářů ON!

Generál Bílý musel odejít koncem roku 1939 do ilegality, ukrýval se v jižních Čechách, ale gestapu nakonec stejně neunikl a 14. října 1940 byl zatčen. Na jeho místo nastoupil bývalý ruský legionář divizní generál Bedřich Homola, užívají krycí jméno „Ataman“.

Podle zprávy z 20. února 1941 začal generál Homola opět budovat velení Obrany národa jako budoucí ministerstvo a generální štáb se zemskými a krajskými velitelstvími s podřízenými rámcovými prapory. Jen zemské velitelství pro Prahu počítalo s 36 prapory. První organizační „kostra“ ON v Praze počítala dokonce s jejím rozdělením na 5 krajských velitelství (= divizí)…

Koncem roku 1941 byla však Obrana národa po dalších úderech nacistů zcela v troskách a generál Homola již 25. října hlásil do Londýna: „Zůstal jsem sám, jdou za mnou všemi prostředky. Tím byla celá práce, provedená letos, zničena. Začne se opět od počátku. Obtíže budou značné. Je již malý výběr a nyní dost obav. Bude vše připraveno jen na papíru, aby bylo zabráněno novým represáliím a postaveno až ve vhodnou dobu, aby mohly být provedeny nutné práce. Vedení ve vlastním smyslu není. Je jen velitel a ten je vám znám.“

Poslední den roku 1941 však nacisté Homolu zatknuli na rohu náměstí Krále Jiřího a Vinohradské při jeho cestě na ilegální schůzku. Za gestapáckým úspěchem stála zrada jednoho z generálových spolupracovníků. Generál stráví ve vězení při krutých výsleších rok. Potom bude poslán do Berlína a odsouzen konečně k trestu smrti. Svědectví spoluvězňů o jeho chování budou hovořit především o tom, jak jim imponoval svou suverénní povýšeností, se kterou přehlížel všechen vězeňský personál a ignoroval jeho četné hrubosti.

Generál Bedřich Homola-Ataman byl sťat v úterý 5. ledna 1943 v Berlíně-Plötzensee ve 20 hodin a 6 minut. V dopise na rozloučenou den před popravou napsal poselství pro svou manželku, syna, bratra a sestru a přátele, ve které je i věta „O mé oběti nepíši, jest samozřejmá.“…

Ani tyto údery nacistů český vojenský odboj nezlomily a ten znova a znova vstával jako Fénix z popela, aby v květnu 1945 stál po právu mezi vítězi krvavého zápasu s hitlerovským nacismem, přestože záhy nová totalita po desítky let falšovala a bagatelizovala tuto část naší historie a hanobila a pronásledovala skutečné hrdiny tohoto zépasu.

Zrazení obránci hranic z osmatřicátého roku, hrdinové z koncentračních táborů i vojáci z pražských barikád v květnu 1945 však mají dodnes přes tradiční odsudky části k historii povrchně přistupující české společnosti svědomí čisté, protože svou krví mnozí z nich naplnili verše básníka Fráni Šrámka: „Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál. Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!“

Jindřich Marek