JOSEF MAŠÍN / 26. srpna 1896 – 30. června 1942

Připomínáme si 80. výročí úmrtí Josefa Mašína, jednoho členů legendární odbojové skupiny Tři králové. Patřil k nejvýznamnějším organizátorům československého vojenského odboje během nacistické okupace za druhé světové války. Byl podplukovníkem dělostřelectva (brigádní generál in memoriam), příslušníkem Oblastního velitelství Obrany národa – Velká Praha. V rámci represí po atentátu na R. Heydricha byl stanným soudem při řídící úřadovně gestapa v Praze 30. 6. 1942 odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne večer na střelnici v Praze-Kobylisích popraven.

Josef Mašín se narodil 26. srpna 1896 v Lošanech, okr. Kolín, jako jediné dítě sedláka Aloise Mašína a jeho manželky Marie, rozené Zourkové. V letech 1907–1911 studoval nejdříve na české nižší reálce v Kutné Hoře, a protože se počítalo s tím, že jednou po svém otci převezme rodný statek, pokračoval v letech 1912–1915 ve studiu na Zemské střední škole hospodářské v Roudnici nad Labem, kde 1. 4. 1915 složil tzv. válečnou maturitu.

Již 28. dubna 1915 byl odveden a poté zařazen jako jednoroční dobrovolník k c. k. pěšímu pluku č. 36, s nímž byl odeslán na ruskou frontu. Zde již 2. 9. 1915 přeběhl u Sinkova na Dněstru do ruského zajetí a poté, co se dozvěděl o existenci čs. dobrovolnických jednotek, přihlásil se 3. ledna 1916 ke vstupu do čs. legií v Rusku. Již 15. května 1916 byl zařazen jako střelec k záložní rotě 1. čs. střeleckého pluku (nedlouho poté přestoupil na pravoslaví a přijal jméno Vladimír, pod nímž je veden ve všech dochovaných legionářských dokumentech).

Dnem 23. června 1916 byl převeden k 6. rotě 1. čs. střel. pluku a o něco později k rotě 9, u níž poté působil až do návratu do vlasti. Nejprve jako velitel jedné z jejích čet, poté velitel půlroty a nakonec od 1. 10. 1918 jako její velitel. V mezidobí se zúčastnil památných bitev u Zborova a Bachmače i bojů s bolševickými jednotkami na sibiřské magistrále. Několikrát byl pověřen mimořádně nebezpečnými výzvědnými a kurýrními úkoly v nepřátelském týlu. Společně s úderným praporem 2. čs. střelecké divize se zúčastnil bojů s bolševiky o Krasnojarsk, kde byl těžce raněn.

V mezidobí absolvoval v roce 1917 důstojnickou školu a úderný granátnický kurs a byl postupně povyšován: 25. 8. 1917 dosáhl hodnosti prap., která tehdy byla první důstojnickou hodností, 6. 10. 1918 byl povýšen na por. a 25. 2. 1919 na kpt. Právě v této hodnosti opustil 18. 12. 1919 Vladivostok a po téměř dvouměsíční cestě dorazil 8. 2. 1920 do Prahy.

O tom, že by v armádě zůstal natrvalo, pravděpodobně zpočátku neuvažoval. Dne 24. 8. 1920 totiž předal velení 9. roty svému nástupci a o den později byl zproštěn služby. Odjel na rodný statek v Lošanech, ale dlouho zde nevydržel. Již na počátku roku 1921 se vrátil zpět do armády, nastoupil službu u p. pl. 1 v Českých Budějovicích a dnem 30. 3. 1921 se stal velitelem jeho 11. roty.

Krátce poté byl frekventantem vojenského výcvikového střediska v Opavě a v roce 1922 absolvoval granátnický kurs v Milovicích. Následně projevil zájem o službu u dělostřelectva, a proto byl dnem 5. 3. 1923 zařazen na zkušební dobu k 1. baterii děl. pl. 105 v Českých Budějovicích a následně odeslán k DU v Olomouci, kde v termínu od 1. 10. 1923 do 14. 8. 1924 absolvoval kurs pro kapitány pěšího vojska. Po jeho úspěšném zakončení byl přeložen do skupiny důstojníků dělostřelectva a následně přidělen k děl. pl. 5 v Českých Budějovicích, kde poté konal službu až do 10. 9. 1927 (nejprve jako 1. důstojník, později velitel baterie a nakonec od 1. 7. 1927 jako zatímní velitel III./5. oddílu v Jindřichově Hradci). Dnem 19. 9. 1927 byl přemístěn k děl. pl. 7, kde působil až do 31. 7. 1928 jako velitel školy pro výchovu důstojníků lehkého dělostřelectva v záloze (od 24. 9. 1927 v hodnosti škpt.).

Tou dobou mu však těžce onemocněla matka, a proto zažádal o roční dovolenou bez platu, kterou nastoupil 1. dubna 1928. Až do 2. 11. 1928, kdy dovolenou přerušil, se věnoval práci na statku v Lošanech. V mezidobí byl dnem 30. 9. 1928 přemístěn k děl. pl. 1 v Praze-Ruzyni, kde také na podzim 1928 nastoupil službu. U tohoto útvaru pak s menšími přestávkami působil až do okupace a prošel postupně funkcemi velitele baterie, zástupce velitele oddílu, zatímního velitele oddílu, I. pobočníka velitele pluku, velitele oddílu, důstojníka pověřeného velením pluku (od 30. 11. 1937) a zástupce velitele pluku (od 20. 11. 1938 do 15. 3. 1939).

V mezidobí byl dvakrát přidělen k zemskému velitelství dělostřelectva v Praze (7. 1.–20. 2. 1932 a 3. 4.–30. 6. 1932), v termínu od 1. 7. do 5. 9. 1932 absolvoval zkušenou u jezdeckého pluku 1 dislokovaného tamtéž, v době od 7. do 31. 7. 1936 prodělal další zkušenou, tentokrát u PU v Milovicích. Dnem 1. 10. 1936 byl navíc povolán do kursu pro velitele vojskových těles, jehož teoretickou část absolvoval v Praze v termínu od 1. 10 do 22. 12. 1936 a praktickou v Plaveckém Podhradí od 1. do 26. 6. 1937.

Během své služby u děl. pl. 1 byl pochopitelně povyšován – nejprve 4. 7. 1929 na mjr. a 3. 7. 1933 na pplk. V roce 1938 byl Mašínův pluk začleněn do nově zřízené 2. skupiny, jejíž velitelství sídlilo v Jihlavě a on jako takový vykonával za branné pohotovosti státu na podzim 1938 nejen funkci pověřeného velitele pluku, ale i funkci velitele dělostřelectva 2. skupiny.

Mnichovská kapitulace pro něj znamenala šok, s nímž se odmítl smířit. Když se v listopadu 1938 vrátil se svým plukem do Prahy, začal se scházet s podobně smýšlejícími důstojníky (např. plk.gšt. Josefem Churavým, pplk.děl. Josefem Balabánem a dalšími), z nichž mnozí se později stali v letech okupace jeho nejbližšími spolupracovníky. Den 15. 3. 1939 je možné v jeho životě považovat za zlomový. Rozhodl se, že neuposlechne rozkazu ke kapitulaci, bude se se svým plukem bránit a před příchodem okupačních jednotek vyhodí plukovní skladiště do vzduchu, k čemuž také vykonal všechny přípravy. Byl však nadřízenými odzbrojen, suspendován a s okamžitou platností mu byl zakázán vstup do kasáren.

Na odboj však v žádném případě nerezignoval. Naopak. Společně s Josefem Líkařem vlastnícím klempířskou dílnu na Bílé Hoře v Praze a dalších přátel získával již před okupací utajeně z vojenských skladů stovky kusů zbraní, které byly pro odboj naprosto nezbytné. V této činnosti pokračoval v neztenčeném měřítku i po 15. 3. 1939. Jeho „zásobárnami“ se vedle okupanty stále lépe střežených vojenských skladů stávaly i přímo výrobní podniky (např. Česká zbrojovka ve Strakonicích a Avia v Praze-Letňanech).

Získané zbraně byly ukládány do desítek ilegálních skladišť rozmístěných po celém území protektorátu a předávány jednotlivým složkám vznikající ON. V jejím rámci byl pplk. Mašín napojen na štáb Oblastního velitelství – Velká Praha, v jehož čele stál div.gen. Bedřich Homola. Kromě něj velice úzce spolupracoval i s jeho náčelníkem štábu pplk.gšt. Josefem Jirkou, plk.děl. Jaroslavem Milotou, pplk.děl. Čeňkem Schmidtem a pplk.děl. Jaroslavem Studlarem.

Jedním z úkolů, které v té době obdržel, bylo vybudování rámcového pluku ve čtvrtích Praha XVIII. a XIX., tedy Dejvice, Bubeneč a Břevnov. Ve funkci velitele tohoto pluku setrval až do konce roku 1939, kdy ji předal pplk.děl. Cyrilu Melicharovi. Tou dobou již po řadu měsíců úzce spolupracoval s pplk.děl. Josefem Balabánem a škpt.děl. Václavem Morávkem. Jejich přátelství a legendární odbojová činnost jim vynesla přezdívku „tři králové“.

Velkou pozornost věnoval pplk. Mašín od počátku okupace i tzv. cukrářství, jak se tehdy v rámci ON říkalo přípravě a provádění sabotážních akcí. V Líkařově klempířské dílně na Bílé Hoře byly vyráběny výbušné nálože, které byly poté rozdělovány různým odbojovým organizacím po celém protektorátu. Útoky se s nimi podařilo provést i mimo území protektorátu. Mašínův švagr kpt.děl. Ctibor Novák tak 15. 9. 1939 uskutečnil atentát na policejní ředitelství a ministerstvo letectví v Berlíně. Další významnou akcí se stal výbuch na Anhaltském nádraží v Berlíně v únoru 1941, kam „pekelný stroj“ dopravil průvodčí Jan Karel.

Mašín připravoval i bombový útok proti pražskému sídlu gestapa v Petschkově paláci. I když patřilo „cukrářství“ mezi jeho oblíbené způsoby boje s okupanty, nezapomínal ani na zpravodajství a s ním související spojení se zahraničím. Společně s Balabánem a Morávkem se jim podařilo vybudovat zpravodajskou ústřednu, v níž se soustřeďovaly informace vojenského, hospodářského i politického charakteru z celého protektorátu. Ty byly do zahraničí dopravovány jak kurýrní cestou, tak i pomocí radiostanic (vojenská Sparta II zahájila provoz 28. 3. 1941). Podle některých svědectví se pplk. Mašín podílel i na tisku a kolportáži ilegálního tisku, zejména časopisu „V boj!“ a letáků.

Pro trojici Balabán – Mašín – Morávek se stalo tragickým jaro 1941. Nejdříve byl 22. 4. 1941 v Dejvicích gestapem zatčen pplk. Balabán a 13. 5. 1941 padl při přepadení bytu v ulici Pod Terebkou v Nuslích do rukou nacistů i pplk. Mašín. Vzhledem ke zraněním, jež při zatčení utrpěl, byl nejprve vězněn v SS lazaretu v Podolí, odkud byl po pokusu o útěk převezen na Pankrác. Poté, co gestapo zjistilo, že se v jejich rukou ocitl právě on, byl po řadu měsíců vystaven bestiálnímu mučení. Přesto nikoho ze svých spolupracovníku neprozradil a vyšetřování gestapa se u něj zastavilo.

Atentát na Reinharda Heydricha a následně vyhlášené stanné právo znamenalo konec životní cesty i pro pplk. Mašína. Stanným soudem při řídící úřadovně gestapa v Praze byl 30. 6. 1942 odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne večer spolu s dalšími svými spolupracovníky na střelnici v Praze-Kobylisích popraven.

Po osvobození byl povýšen do hodnosti brig.gen. a v květnu 2005 na generálmajora in memoriam. Jeho manželka Zdena, která byla vězněna gestapem od 6. 1. do 5. 8. 1942 na Pankráci, Karlově náměstí a v terezínské Malé pevnosti, se po propuštění opět zapojila do práce v odboji, za což byla vyznamenána Československým válečným křížem 1939. V otcových stopách šli i oba jeho synové Ctirad a Josef, vyznamenaní za práci v odboji Československou vojenskou medailí Za chrabrost před nepřítelem.

Osudy celé rodiny se odvíjely tragicky po únoru 1948, který vedle nástupu totalitního režimu, poprav a věznění nevinných, přinesl i znevažování památky gen. Mašína. Jeho synové se zapojili do odboje proti komunistickému režimu se zbraní v ruce. Zdena Mašínová byla po jejich odchodu za hranice zatčena, odsouzena na 25 let odnětí svobody a ve vězení 12. 6. 1956 (?) zemřela. Její bratr mjr.děl. Ctibor Novák byl v souvislosti s odbojovou činností svých synovců 2. 5. 1955 popraven.

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů.