Kamenná připomínka minulosti u sousedů: „Pomník dezertérů“ ve Vídni

Nejen v českém prostoru mají pomníky své osudy, nejen u nás vyvolávají nejrůznější názory, emoce a postoje. Jednou z oblastí, v nichž se společnost ve Spolkové republice Německo, ale i v Rakousku, vypořádala se svou válečnou minulostí teprve v nedávné době, je problematika dezertérů z řad Wehrmachtu a dalších ozbrojených složek. Ve Vídni dnes stojí pomník vzpomínající na vojáky, kteří nechtěli bojovat ve jménu nacistické moci.  

 

Během druhé světové války byly popraveny stovky německých vojáků, kteří se o dezerci pokusili a byli při ní dopadeni. Další byli souzeni v nepřítomnosti. Rozsudky, které nad nimi vyřkly vojenské soudy, zůstávaly v platnosti dlouhá desetiletí – ve Spolkové republice Německo byli rehabilitováni teprve v červenci 2002 a v Rakousku, které se rádo prezentuje jako „první oběť“ nacistické agrese, dokonce až v říjnu 2009.

Rozhodnutí rakouského spolkového sněmu přitom nebylo jednomyslné – proti hlasovaly pravicové strany „Svobodní“ a „Svaz pro budoucnost Rakouska“, zastupující téměř třetinu rakouských voličů. Rehabilitace se týkala nejen dezertérů, ale i členů odboje (!), odpíračů vojenské služby z důvodů svědomí a dalších.

Podle velmi hrubých odhadů se přitom jen mezi těmi, kteří byli v důsledku těchto soudních výroků popraveni, nachází na dva tisíce rakouských občanů. Je mezi nimi např. Franz Jägerstätter, který byl v roce 2007 prohlášen katolickou církví za blahoslaveného.

„Vzhledem k tomu, že od konce války uplynulo již 64 let, jde o rozhodnutí ryze symbolické,“ prohlásila před časem ministryně spravedlnosti Claudia Bandionová-Ortnerová, což vzhledem k letitým (z našeho pohledu ne zcela pochopitelným) diskusím vycházejícím z rozpolcenosti rakouské společnosti v přístupu k nacistické minulosti, ale i vzhledem k tomu, že v Rakousku stále žili ti, kterých se rehabilitace přímo dotýkala, není tak úplně pravda.

Tím spíše lze pozitivně kvitovat, že již v následujícím roce po přijetí rehabilitačního zákona padlo rozhodnutí Města Vídně postavit pomník věnovaný pronásledovaným nacionálně socialistickou vojenskou justicí (Denkmal für die Verfolgten der NS-Militärjustitz). Ten byl dokončený v roce 2014 podle projektu německého konceptuálního sochaře Olafa Nicolaie (* 1962) a nachází se v samém centru Vídně na Ballhausplatz, přímo naproti Spolkovému kancléřství.

Tvoří jej trojstupňové ležící písmeno „X“, které má vyjadřovat anonymitu jednotlivce a ztrátu individuality tváří v tvář vojenské mašinerii (pomyslné označení u jména chybějícího v seznamu), ale i hrdost a odvahu postavit se celku. Masivní provedení z namodralého betonu má v chodcích vzbuzovat respekt a odkazovat k podstavcům „klasických“ válečných pomníků.

Tam, kde bychom čekali monumentální sochy, je však jen prázdno. Nápis na pomníku není z úrovně chodce viditelný a je také symbolický – v ramenech písmene „X“ je celkem 32x umístěno slovo „ALL“, tedy „všichni“. Přesně uprostřed je jednou slovo „ALONE“, tedy „sám“. Odkazují k dílu skotského básníka (a válečného veterána) Iana Hamiltona Finleye (1925–2006). Nedaleko pomníku jsou umístěny dvě informační tabule – na jedné je shrnuta historie celého projektu, na druhé jsou výroky 11 rakouských dezertérů z Wehrmachtu, kteří se v roce 2009 dočkali vlastní rehabilitace.

Vídeňský „Pomník dezertérů“, jak bývá zjednodušeně nazýván, se do značné míry dotýká i našich dějin – v jednotkách československé zahraniční armády na Západě bojovalo na šest desítek rakouských občanů české národnosti. Naprostá většina z nich sloužila předtím, než se dostali na stranu Spojenců, v německé armádě, kam byli proti své vůli odvedeni.

Jedním z nich je Richard Wadani, roz. Wedenig, který byl také iniciátorem vzniku památníku. Od roku 2002 byl mluvčím výboru „Spravedlnost pro oběti nacistické vojenské justice“, který se také výrazně podílel na prosazení rehabilitačního zákona v roce 2009.

Richard Wadani se narodil 11. října 1922 v Praze, v česko-rakouské sociálně demokratické rodině. Od roku 1938 žil ve Vídni, kde musel později narukovat do Wehrmachtu. Sloužil jako Obergefreiter u 275. pěší divize. Koncem října 1944 se mu na západní frontě podařilo zběhnout. V zajetí se přihlásil do čs. zahraniční armády a od poloviny dubna 1945 sloužil u Náhradního tělesa, resp. Čs. výcvikového střediska nedaleko Cambridge. Na podzim téhož roku odjel do Československa a v polovině ledna 1946 demobilizoval a vrátil se do Vídně.

S tím, že nebyl zajat, ale z Wehrmachtu vědomě dezertoval, se nijak netajil a často kvůli tomu „narážel“. Hned po návratu, když šel na pracovní úřad hledat práci, mu úředník vmetl do tváře, jak je možné, že sloužil v cizí armádě. Tehdy mu opáčil, že ne československá, ale německá armáda byla přece cizí. Na bývalé nacisty v rakouské společnosti však narážel doslova na každém kroku. Sám na to později vzpomínal: „Nikdo s námi nechtěl nic mít. Žádná strana, žádné úřady. Dezertér, zrádce, svině, Schweinehund…“ To byla cesta, která jej přivedla k aktivismu a veřejné činnosti, jejímž výsledkem byl i vznik „Pomníku dezertérů“.

Jiří Plachý

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha