Kapitán Jan Evangelista Eybl – Haškův polní kurát Ibl

V letošním čísle 1/2015 čtvrtletníku Historie a vojenství byl zveřejněn pozoruhodný materiál historika VHÚ Ivo Pejčocha, který se věnuje osobě dnes již zcela neznámé, jež však posloužila literární postavě z románu notoricky známého: polnímu kurátovi Iblovi. Ibl se sice co do popularity nemůže srovnávat s legendárním feldkurátem Katzem, problematiku vztahu mezi skutečností a autorskou fantazií však dokládá zajímavě.

 

Součástí české prózy se stala literární díla, jejichž inspirací byl válečný prožitek autora nebo jeho zkušenosti z vojenské služby. Některé z těchto prací patří doslova k zlatému fondu české literatury, především Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, sepsané Jaroslavem Haškem, a Tankový prapor Josefa Škvoreckého. Co do popularity si s nimi nezadá humoristický román Miloslava Švandrlíka Černí baroni aneb válčili jsme za Čepičky. Všechny tři romány se dočkaly i filmového zpracování a řada citátů z těchto knih doslova zlidověla. U každého z těchto děl lze přitom nalézt předobrazy literárních postav ve skutečných osobách, s nimiž se autor během své služby setkával.

V případě Jaroslava Haška jde o osoby, které poznal v Praze před narukováním na vojnu nebo později, během vojenské služby u pěšího pluku č. 91 (takzvaného „českobudějovického“). Děj jeho stěžejního románu je natolik znám, že připomínat jej by bylo nepřípadné. Stačí snad připomenout, že dílo začalo vycházet v sešitech, z nichž první se dostal na pulty v březnu 1921. Román je rozdělen do čtyř částí – V zázemí (1921), Na frontě (1922), Slavný výprask (1922) a Pokračování slavného výprasku (1923), které již dokončil Karel Vaněk. Haškova kniha se stala jedním z nejpřekládanějších děl českých spisovatelů a tím, jak je vnímána, daleko překročila hranice literatury a považuje se za mimořádně významné protiválečné dílo.

Autor měl, jak známo, komplikovaný vztah ke katolickému kléru a ve svém nejslavnějším díle si s ním vyřizoval účty prostřednictvím bezuzdného zesměšňování vojenských duchovních. Ani jeden z trojice výrazných vojenských kaplanů, kteří se v románu objevují, nevychází z konfrontace s Jaroslavem Haškem právě pozitivně.

Nejslavnější z nich, legendární opilec, sukničkář a karbaník Otto Katz, se zřejmě zrodil výhradně v autorově fantazii, neboť ani snaha řady haškovských badatelů nedokázala najít jakýkoliv náznak, že by mu byla vzorem reálná postava. Podle předního odborníka na Haškovo dílo, literárního historika Radko Pytlíka, zřejmě spisovatel věčně opilého feldkuráta poskládal z charakteristických rysů svých různých známých. Jinak je tomu ale u dalších dvou duchovních, feldkurátů Laciny a Ibla, kteří měli dohledatelné vzory ve skutečném životě. Ani je Hašek nešetřil, Lacinu vylíčil jako nenažrance a opilce, Ibla zase jako směšnou figuru, zcela odtrženou od reality válečného života. Doklady o životní dráze kněze Ludvíka Laciny, jenž byl nechtěným vzorem první z postav, se však od románového zpodobnění diametrálně liší. Duchovní byl totiž slušným, vzdělaným a inteligentním člověkem, nepořádajícím pitky, nýbrž organizujícím koncerty vážné hudby.

Vrchní polní kurát Ibl se vtiskl Švejkovi do paměti svým dojemným kázáním před odchodem mužstva na frontu: „A tak objevil se místo gulášových konzerv vrchní polní kurát Ibl, který zabil tři mouchy jednou ranou. Odsloužil polní mši najednou pro tři pochodové prapory, dvěma požehnal do Srbska a jednomu do Ruska. Měl přitom velice nadšenou řeč a bylo znát, že bral materiál z vojenských kalendářů. Byla to taková dojemná řeč, že když ujížděl na Mošon, Švejk, který byl pohromadě ve vagónu s Vaňkem v improvizované kanceláři, vzpomněl si na ten proslov a řekl účetnímu šikovateli: ,To bude moc fajn, jak povídal ten feldkurát, až den se skloní k večeru a slunce se svýma zlatýma paprskama zapadne za hory a na bojišti bude slyšet, jak von říkal, ten poslední dech umírajících, hejkot kleslých koní a sténání raněných mužů a nářek obyvatelstva, když mu hořej chalupy nad hlavou. Já mám moc rád, když tak lidi blbnou na kvadrát. … Von se, když nám to pan kurát vykládal, tak pěkně rozkročil, že jsem měl strach, aby mu jedna haksna neuklouzla a von nespad do polního oltáře a nerozbil si kokos o monstranci.´“

Jaký však byl muž, představující předlohu nijak lichotivé literární postavy? Lze zhodnotit, že se, obdobně jako v případě Ludvíka Laciny, ve skutečnosti jednalo o nepochybně slušného člověka, který se od románového zpodobnění naprosto lišil. Jeho celoživotní postoje jsou toho nesporným důkazem.

 

Knězem být nechtěl

V případě románového Ibla totiž rovněž šlo o použití skutečného žijícího vzoru, jemuž Jaroslav Hašek pouze mírně pozměnil příjmení. To doopravdy znělo Jan Evangelista Eybl.

Pocházel z Mahouše v okrese Prachatice, kde přišel na svět 15. listopadu 1882 do rodiny chalupníka Václava Eybla a jeho manželky Veroniky, rozené Malečkové. Domovskou příslušnost měl v Ondřejově v okrese Český Krumlov. Po absolvování obecné školy vystudoval v letech 1894-1902 české gymnázium v Českých Budějovicích, maturitu složil 23. června 1902. Ve studiu potom pokračoval na bohosloveckém učilišti, o mnoho desítek let později, na sklonku života, dodával, že o kněžské dráze původně neuvažoval, ale byl k ní dotlačen rodinou. S úsměvem prý ke stáru vzpomínal, že zejména strýc farář měl velký zájem na jeho duchovní dráze, protože se mohl v okolí pochlubit, že má synovce rovněž knězem.

Dne 4. dubna 1903 byl odveden na deset let do náhradní zálohy a na dva roky k pěšímu pluku č. 91. Na kněze byl vysvěcen 22. července 1906 a od 1. září téhož roku veden jako kaplan v Katovicích v okrese Strakonice, od 1. prosince 1907 byl veden jako výpomocný duchovní vojenský správce v Prachaticích, kde působil až do 1. března 1913. Potom nastoupil funkci duchovního v Netolicích, kde jej zastihla mobilizace a povolávací rozkaz.

Jan Evangelista Eybl nastoupil 1. listopadu 1914 k pěšímu pluku č. 91, za nímž odešel na srbskou frontu. Tady celebroval v kostele v srbském Futagu 25. prosince mši, jíž se účastnili urození hosté včetně prince Lobkovice, důstojníka18. pěší brigády. Této události si povšiml i tehdejší český tisk.

Právě pěší pluk č. 91 byl prostředím, kde jej potkal literát Jaroslav Hašek, jenž k tomuto útvaru narukoval a posléze s ním odešel na ruskou frontu. Útvar byl založen roku 1883 v Českých Budějovicích, jeho prvním velitelem se stal plukovník Hubertus svobodný pán Cibulka. Štáb pluku se roku 1893 přemístil do Prahy. Na počátku první světové války se jeho prapory nacházely v několika posádkách. Štáb pluku měl sídlo v pražských Karlínských kasárnách, I. prapor byl umístěn v bosenském městě Teodo, II. a III. prapor v Praze a IV. prapor v Českých Budějovicích. Vzhledem k tomu, že se branci doplňovali z jihočeských regionů Českobudějovicka, Českokrumlovska a Prachaticka, bývá pluk označován jako českobudějovický. Příslušníci pluku nosili výložky papouškově zelené barvy a zlaté knoflíky.

Po vypuknutí první světové války byl pluk poslán na srbskou frontu, kde prošel krvavými boji v prostoru jihozápadně od Bělehradu. Zanedlouho ale pluk přemístili na frontu proti Rusům. Podílel se na bojích u Přemyšlu a po ústupu prožili vojáci zimu v Karpatech. V květnu 1915 se účastnili velké rakousko-německé ofenzivy a poznali tvrdé boje u Gorlice, později u Lvova a na Sokalu. Na konci září 1915 se nacházel u Dubna. V následujících týdnech jednotku přesunuli na italskou frontu, kde se v listopadu 1915 účastnila bitev na řece Soči – u Gorice, Monfalcone nebo Jamiana. V květnu 1916 pluk přesunuli jako údernou jednotku do Jižních Tyrol, záhy ho ale stáhli zpět na Soču, kde se účastnil řady následujících bojů. Na podzim 1917 po průlomu na Soči pluk čekaly kruté boje na Piavě během další z rakouských ofenziv, na sklonku první světové války držel obrannou linii v oblasti Valdobbiadene, kde se snažil odrazit útok dohodových sil.

Po první světové válce a unifikaci československých sil pluk jako samostatná jednotka zanikl, byl společně s dalšími útvary začleněn do pěšího pluku 1. Někteří jeho důstojníci dál sloužili v útvarech nové československé armády.

Jan Eybl plnil poctivě své povinnosti duchovního, a dokonce utrpěl bojové zranění. Nejhorším okamžikem však pro něj byla smrt bratra Martina, jenž rovněž sloužil u pěšího pluku č. 91 a jehož skon viděl 14. října 1916 na vlastní oči. Sám byl při stejném dělostřeleckém přepadu zraněn na pravé ruce, což si vyžádalo jeho transport do nemocnice v Českých Budějovicích, a až do konce roku pak byl propuštěn do domácího ošetřování. K jednotce se mohl vrátit teprve po zotavení, u pluku se znovu hlásil 1. ledna 1917. Změnou zařazení se pro něj stalo až 24. dubna 1918 přidělení k polnímu superiorátu vojenského velitelství ve Vídni, kde 28. října skončila jeho služba v císařském vojsku.

Po celou válku si vedl deník, který se dochoval v jeho pozůstalosti, první zápis v něm učinil 17. listopadu 1914. Polní kurát do něj zaznamenával mnohdy drsné prožitky z fronty, ale také celou řadu postřehů vysloveně soukromé povahy. Ve svých zápiscích pokračoval i po válce, poslední zápis je z 1. dubna 1920. Pokud ve svých denních zápiscích pokračoval i potom, pravděpodobně se nedochovaly.

Vzhledem k rozsáhlosti rukopisu uvádím v následujících řádcích z této deníkové práce pouze ukázky:

25. listopadu

Náš povoz stojí za Ochordou v blátě a nemůže dál. Za hřmění děl u Obrenovce – střílí Mörserbatterie. Hrozný hluk a rámus. Tisíce vozů trénu jede za armádou a pro hrozně špatné cesty nemožno. Vozy až po nápravy topí se v bahně, ubohý dobytek a ještě ubožejší lidé. Vedle mne leží kůň v blátě a zmítá sebou. Divadlo války – domy srovnány se zemí, lidé na vozíčku vezou peřinu a děti, vedou koníčka k opuštěným zdem ohořelým. Muž jeden před Šabacem padl na zem a plakal, asi nad svým bědným osudem. Nedá se vyprávěti, co člověk vidí a myslí.

(…)

17. ledna 1915

Ráno před sedmou hodinou opustili jsme Uj Futtak. Hudba hrála a smutek mi způsobilo loučení. Hrdé ženy plakaly, dívky mávaly a naše brigáda šla. Ohavná cesta v blátě a takový veliký marš-všechno vyčerpáno hrozně. Až teprve jsme přišli do Katy-vesnice protestantská a srbská. Místo Boží neděle člověk musí se tlouci světem. Lidé se brodili ve vodě a bahně. V Uj Futtaku panímáma plakala u fary z okna, to jsou cesty katastrofální. A což teprve, abychom se vrátili do Budějovic. Kéž Bůh dopřeje mi se toho dočkati.

(…)

16. února

Javorzec. To jsme si včera dali. Všichni jsme si lehli, abychom si odpočinuli, ale za chvíli jsem cítil na kolenu něco škrábati, chytnu to, rozmáčknu a zahodím, za chvíli zase cítím něco na nose-štěnice. Rozsvítím a ono jich celé hejno. V seně spal jsem strašně, v hlavách myši, přes obličej kočka a na těle štěnice-hrozná noc. To jest to u bratra ve stáji lepší. A což teprve vojáčkové ve vodě, ve sněhu, v dešti! To jsem byl rád, že bylo ráno! Ráno jsem obešel Hilfsplacy a našel mrtvého vojáka Jakuba Wicanyho z Těšínova. Nechal jsem mu vykopat hrob a potom ho pochoval. Slzel jsem a vojínové se mnou. Hrob plný vody. Pomodlil jsem se místo rodičů. Vojáci od hudby udělali mu křížek, leží na místním hřbitově.

(…)

12. března

Tušil jsem, že se něco stane, šli jsme na jatky – byli jsme slabí. V noci byli bychom se udusili – sníh zasypal vchod. Jeden šikovatel shořel ve světnici zapálen granátem, druhý vylezl po čtyřech. Raněný Landesschütz utonul při převrhnutí povozu v noci – tak špatné jsou cesty.

Naši vojáci se bijí, jsou hodní, ubozí lidé. Proč mrznou, umírají, krvácí, topí se, co z toho budou míti? A co udělal nám nepřítel, že my jeho zmrzačujeme? Co bude míti, co záleží tomuto ruskému vojáčkovi, vyhraje-li nebo prohraje? Jaký užitek, jaký prospěch z tohoto může míti?

(…)

24. září

Nešťastný den pro pluk. V půl páté ráno probudí mne strašný Gewehrfeuer. Vylítnu a vzbudím Kandla. Co je to? Vyženu se ven a v tom uvidím ujížděti a uháněti kde koho ve vsi. V nedaleké blízkosti hulákají Rusové na celé linii. Urrrááá. Prorazili někde a hnali se na nás. Do skupiny řadí se sapérové, jeden je ihned zastřelen. Do vsi buší artilerie, střely létají kolem hlavy.

Stanul jsem u brigády, odtud z návrší pozoroval jsem postup vojsk, šup sem, šup tam. Děsná kanonáda, která dosahovala až k brigádě, strašné! Kolem vodili zajaté Rusy.

Dnes ztratili jsme na 1 000 mužů, většinou zajatých, 10. setnina celá, 12. skoro a 11. též, 14. celá zajatá.

(…)

14. srpna 1916

Píšu tyto řádky v Opočině na dráze 16. srpna večer.

Bože můj, Bože můj! Proč jsi mně opustil? Co jsi to dopustil? Ztratil jsem bratra drahého, ubohého, zlatého věrného Martina. Jsem zlomen hořem a blízek šílenství. Vezu ho domů mrtvého, jak jen vkročím do toho otcovského domu? Jak přijdu před oči dobré ženy bratrovy, jejich milované Mařenečky a bratra Václava? Tato myšlenka mne ničí, užírá. Budou to těžké kroky přes ten práh. Stalo se to v noci, strašný oheň z pušek. Martin přiběhl a chtěl, abych se strojil. Dopoledne vesel psal a žertoval s ostatními. Chtěl mne holiti, ale odložil jsem to na večer. Já psal psaní – žádost o aktovku, Martin psal venku. Přišli kuchaři, ohřívali menáž a v tom rána – granáty. Cítím ránu na pravé ruce a omítka sype se mi na hlavu. První myšlenky na Martina, vylétnu a vidím přede dveřmi v krvi na obličeji ležeti – Ježíši Kriste– vojáka, mého bratra. Chytnu ho za hlavu, volám, otočil na mne oči, ale krev řine se proudem z prsou – ubohý bratr. Volám o pomoc a zatím uděluji absoluci, odnáším ho. Tam doktor říká, marno.

Ježíši Kriste! Bože veliký, ztrácím bratra, za něhož jsem chtěl svůj život dáti. Skočím k němu, líbám, líbám, ale k životu nevzbudím. Strašný ten okamžik viděti umírati bratra a nemoci pomoci. Odnáším ho na stranu a zatlačuji mu oči. V tom přinášejí mrtvolu kuchaře Líbala a raněné. Teprve potom obvazují mi ruku. Rovnám věci, loučím se zdrcen ranou osudu a slzím, kudy chodím. Bratra jsem uložil do rakve, rozloučil se, políbil ho za ženu, za dítě, za bratra a vykropil. Strašný, hrozný osud. Bůh mu dej věčné odpočinutí.

(…)

15. května 1917

Prosecco. Ve špitálu plno práce, bitva zuří dále. V noci přišlo na sta raněných, byl jsem na hřbitově nebo ve špitále, pochovával.

24. května

Při mši doprovázela mne děla z fronty i z lodí. Přes mou hlavu, přes kostel a městečko sviští granáty z lodních děl, na frontě zuří bitva strašná. Dnem i nocí duní všechna děla. Auta vozí munici tam a raněné nazpět. Vzduch zvířený prachem země, ekrazitem, kouřem, plyn. Nad kranskou plání vše jeden mrak.

(…)

29. října 1918

Vídeň. Český národ prohlašuje se za samostatný stát. Samostatný jest národ můj a má vlast.

(…)

 

Další osudy

Po návratu do vlasti byl Jan Eybel zařazen do československé armády jako záložník. Od 1. května 1919 byl administrátorem v Nákří, do takzvané II. zálohy jej vojenská správa převedla 31. prosince 1922. Jeho kmenovým útvarem byl pěší pluk 1 „Mistra Jana Husi“. Dne 24. prosince 1926 byl povýšen na kapitána duchovní služby v záloze, jeho životní dráha se však již ubírala výhradně církevními cestami.

Vystřídal fary v Rudolfově, Dobré Vodě a Pištíně, od března 1925 působil jako farář v Kunžvartu (obec byla v 50 letech přejmenována na Strážný). Jeho dalším působištěm se stala fara v Kamenném Újezdě, kde sloužil mše až do roku 1938, kdy odešel na odpočinek, zprvu dočasný, od 1. října 1939 trvalý. Odstěhoval se do Berouna, kde působil jako pomocný duchovní, ale přes penzijní věk se současně zapojil do protinacistického odboje. Eyblova činnost však byla odhalena nepřítelem a začala se o něj zajímat obávaná tajná policie. Gestapo jej zatklo v srpnu 1942 a věznilo v Kladně a Terezíně, od 21. února v koncentračním táboře Dachau. Eybl věznění přežil, ovšem po osvobození na něj přišlo udání, že v kriminále veřejně ostouzel komunistickou stranu. Udání samotné se nedochovalo, zato však výpovědi spoluvězňů, kteří možnost jakéhokoliv nečestného jednání Jana Eybla důrazně odmítali. Naopak jej charakterizovali jako muže slušného a přátelského, který se vždy choval čestně a vlastenecky.

Po válce se vrátil do Berouna, kde se v prvních letech zapojil do veřejného života a pomáhal s obnovou správy města. V té době ještě pravděpodobně sloužil v Berouně bohoslužby. Vzhledem k penzijnímu věku se roku 1955 odstěhoval do Hrusic, proslulých jako rodiště malíře Josefa Lady. V této obci v okrese Praha-východ prožil podzim života v Charitativním domově pro duchovní, který zde byl na podzim 1954 zřízen. Eybl však nezůstal nečinný, od roku 1955 působil jako zpovědník Sester svatého kříže v Senohrabech, od října 1956 zde celebroval i mše, během let několikrát novinářům poskytl své postřehy z první světové války a vzpomínky na Jaroslava Haška, zapojil se i do činnosti místní pobočky Svazu protifašistických bojovníků.

O skutečné tváři „náboženské svobody zaručené ústavou“ v době totality však plasticky svědčí odpověď na žádost farního úřadu v Ondřejově, zda by děkan Eybl nemohl v době dovolených nebo nemoci zaskočit za duchovní v okolních obcích. Okresní tajemník pro věci církevní Josef Vozovský 17. prosince 1957 odpověděl:

„K Vaší žádosti ze dne 4. prosince 1957 uděluji Vám podle §16 vládního nařízení č. 219-223/49 Sb. státní souhlas pro děkana v.v. Jana Eybla z ústavu katolické Charity v Senohrabech, aby v případě onemocnění nebo dovolené směl zastupovat při církevních úkonech v Ondřejově a Hrusicích p. Svatopluka Lába. Pokud jde o bohoslužby, je míněna tichá mše bez kázání a promluvy. K téže žádosti vyslovuji výjimečně souhlas, aby shora uvedený směl míti při bohoslužbách dne 25. prosince 1957 v Hrusicích kázání. Očekávám, že při této příležitosti vedle náplně náboženské se neopomene zmínit o ,pokoji lidem dobré vůle´, tj. o našem společném boji za světový mír, za štěstí všeho lidstva na světě.“

Podle dochované korespondence je zřejmé, že Jan Eybl obdržel roku 1960 vyznamenání za podíl na záchraně lidických matrik. V druhé polovině šedesátých let byl objeven novináři, kteří jej několikrát v Hrusicích navštívili. Popisovali starého duchovního jako čiperného a přívětivého člověka, který trávil dny procházkami po okolí a klábosením s hrusickými sousedy. Ochotně vzpomínal na svá vojenská léta u 91. pěšího regimentu, pochlubil se, že se jeho kázání vojákům líbila a v důstojnické jídelně dala nejednou námět k večerním diskusím. O Haškovi rezolutně prohlásil, že devadesát procent toho, co ve Švejkovi o osobách píše, si vymyslel.

Ještě roku 1965 se účastnil cesty do Dachau, kam byl pozván společně s dalšími duchovními z řad bývalých vězňů koncentračních táborů. U příležitosti dvacátého výročí konce druhé světové války se zde konalo velké setkání někdejších vězňů a pozůstalých po těch, kteří nacistické běsnění nepřežili. Děkan Eybl si do svých poznámek zapsal, že se setkal s řadou bývalých spoluvězňů včetně německých duchovních. Cesta do Německa v něm zanechala hluboký dojem.

V charitativním domově v Hrusicích zůstal Jan Evangelista Eybl až do konce života, zemřel zde 21. června 1968. Na věčnost odešel v úctyhodném věku 86 let.

Místo posledního odpočinku našel v rodinné hrobce na hřbitově v Netolicích, kde spočinul vedle svého padlého bratra Martina, jehož přežil o celé půlstoletí. Pohřeb se konal 25. června 1968. Hrob je zde udržován dodnes.

 

Za zpřístupnění osobní pozůstalosti Jana Evangelisty Eybla a umožnění jejího prostudování i publikování fotografií bych chtěl vyjádřit hluboký dík řediteli Státního okresního archivu v Berouně Mgr. Jiřímu Topinkovi a pracovníku archivu Mgr. Miloši Garkischovi.

Ivo Pejčoch

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha