Kombinovaný oddíl, jednotka mířící ze Západu do ČSR

Na jaře 1945 se znovu otevřela otázka, jakým způsobem naložit s Československou samostatnou obrněnou brigádou, která od počátku října 1944 obléhala severofrancouzský přístav Dunkerque. Československé exilové vedení si přálo mít své vojáky na pohyblivé frontě, tak, aby se mohli případně zapojit do osvobozování českých zemí ze západu.

 

Zdálo se, že doba je tomuto řešení nakloněna mnohem příznivěji, než tomu bylo v pozdním létě roku 1944, kdy překotné odeslání čs. jednotek na „kontinent“ způsobilo britskému velení spíš potíže. Rychlý spojenecký postup středním Německem a především to, že si Britové začali uvědomovat politický význam posílení vlivu Západu ve střední Evropě, vedly k tomu, že britské velení uvažovalo o vojenské likvidaci dunkerské kapsy. Nešlo o záležitost zcela nerealistickou – ve stejné době měly být likvidovány dvě německé kapsy v ústí řeky Girondy, nacházející se v podstatě ve stejné situaci jako Dunkerque. K této operaci pak také nakonec došlo a Spojenci v ní byli úspěšní.

Československá samostatná obrněná brigáda v té době v podstatě dosáhla plných válečných stavů a ve Velké Británii se ve dvou speciálních výcvikových střediscích cvičily stovky čs. vojáků, kteří byli schopní téměř okamžitě nahradit ztráty obrněné brigády při trvalejším bojovém zasazení na „pohyblivé“ frontě. Tím také odpadl hlavní důvod, který způsobil, že brigáda, která tehdy měla trvale nízké stavy a téměř žádné zálohy, byla počátkem října 1944 odeslána k Dunkerque.

Zdá se však, že plány na likvidaci německé posádky v Dunkerque zmařili v podstatě nevědomky sami Němci. Dne 10. dubna 1945 podnikli dlouho připravovaný „demonstrativní“ útok na slabé a špatně vycvičené francouzské posilové jednotky v oblasti Pont-de-Spycker (v české literatuře uváděno většinou jako „továrna Filature“). V následujících dnech bylo podniknuto několik útoků na jejich nově získané pozice. Ani za použití tanků se je však nepodařilo zatlačit do výchozích pozic. Pro Spojence to mohl být jasný důkaz toho, že Němci v Dunkerque nejsou ani po hladové zimě demoralizovaní a pozemní operace proti nim by byla zaplacena neúměrnými ztrátami.

Zbývala tedy v podstatě jen možnost čs. vojáky vystřídat. Hovořilo se např. o tom, že by místo nich k Dunkerque přišla Polská samostatná výsadková brigáda, decimovaná na podzim předchozího roku v operaci MARKET-GARDEN u Arnhemu. Velitel brigády (a zároveň Dunkirk Forces) generál Alois Liška v té době přeskupil své jednotky do východní části perimetru, tak, aby případné vystřídání bylo co nejplynulejší. To však již bylo jasné, že Německo se hroutí rychleji, než se předpokládalo. Zvítězila úvaha, že brigádu by konec války zastihl s největší pravděpodobností někde na přesunu do vlasti, a že kapitulace přístavu majícího díky operaci DYNAMO (evakuaci Britského expedičního sboru v roce 1940) „světové“ jméno, bude pro čs. vojáky alespoň částečným zadostiučiněním.

Ostatně – hlavní hráč ve spojenecké koalici, tedy Američané, projevovali na jaře 1945 ve středoevropských záležitostech trestuhodnou naivitu. Když jim čs. exilové vedení navrhlo, aby z Čechů a Slováků zavlečených do Německa a z vězňů koncentračních táborů sestavili lehké pěší jednotky, které by se mohly zúčastnit osvobozování západních Čech, odpověděli zdvořile, že to možné je, a že první takové čs. jednotky v rámci US Army mohou být zasazeny na frontě – na podzim 1945… Ze začlenění Čs. samostatné obrněné brigády pod velení 3. americké armády nadšení příliš nebyli. Poukazovali především na logistické obtíže (používání britské výzbroje a výstroje čs. jednotkami), které by přineslo jen potíže. O nějakých politických konotacích takového kroku vůbec neuvažovali (stejně jako potom v případě osvobození Prahy) – vždyť Rusové jsou přece taky spojenci…

Velmi chabou náplastí se tak stalo vyčlenění symbolické československé jednotky, tzv. kombinovaného oddílu, o jehož zformování bylo rozhodnuto zřejmě 21. dubna 1945 (toho dne večer byli s novým pověřením seznámeni generálem Liškou zainteresovaní velitelé). K vlastnímu zformování oddílu došlo 23. dubna 1945 v Bollezeele. Jeho základem byla Protiletadlová baterie brigády, dále dvě motorizované čety a několik jednotlivců od dalších útvarů, v celkové síle 139 mužů. Velením byl pověřen pplk. Alois Sítek, dosavadního velitel Oddílu kanónů proti útočné vozbě. Následujícího dne oddíl vyrazil na cestu k americké 97. pěší divizi, do jejíž sestavy byl začleněn.

Po několikadenní cestě zničeným Německem dorazil oddíl 1. května 1945 na předválečné československé hranice. Překročil je v obci Mühlbach u Chebu (dnes Pomezí) a při té příležitosti zde vztyčil československou vlajku. Několik dní byl dislokován v Chebu, kde se podílel na spojenecké správě města. Ještě před skončením války, 7. května, byl přesunut do Plzně a odtud na demarkační čáru do Kyšic, která se i pro něj ukázala jako nepřekonatelná překážka. Do bojů již oddíl nezasáhl…

Dne 11. května 1945 odjel Kombinovaný oddíl z Kyšic do Prahy. Na jejím okraji, v Košířích, však bylo jeho vojákům sděleno, že až na další musí jednotka zůstat v „americkém“ pásmu. Druhého dne se tedy vrátili zpět do Kyšic. Krátká historie oddílu se uzavřela 19. května 1945, kdy byl po příjezdu prvních jednotek Čs. samostatné obrněné brigády od Dunkerque do západních Čech rozpuštěn a jeho vojáci znovu včleněni do svých původních útvarů.

Jiří Plachý

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha