Lehký kulomet BREN

Zavedení československé konstrukce lehkého kulometu do výzbroje Spojeného království Velké Británie a Severního Irska představovalo nezpochybnitelný vrchol exportních snah Československé zbrojovky v Brně, ale především znamenalo uznání vysoké úrovně čs. konstrukční školy, jejíž základy nebyly starší než samostatný československý stát.

Anglický výbor pro ruční palné zbraně (Small Arms Committee) hledal od roku 1922 náhradu za lehký, vzduchem chlazený kulomet Lewis a v průběhu následujících let zkoušel řadu typů, mezi nimiž nechyběly americký Browning BAR, dánský Madsen, francouzský Hotchkiss, švýcarské kulomety Furrer a KE-7 či Vickers-Berthier, z nichž poslední se sice později do výzbroje armády dostal, avšak v podstatně menším množství, než kulomet čs. původu.

V roce 1930 zaslala brněnská zbrojovka do Anglie vzorky kulometů ZB vz. 27, jež sice komisi zaujaly, avšak také nevyhověly vysokým požadavkům na trvanlivost a spolehlivost funkce. Zkoušené kusy nebyly zařízeny na standardní anglický náboj .303 British, nýbrž na standardní, původně německé střelivo 7,92 mm Mauser, zavedené v čs. armádě. Příčiny zhoršené funkce zaslaných vzorků tkvěly především v anglickém prachu, nitroglycerínovém Korditu, jehož nespalitelné zbytky vytvářely v plynové trubici sklovitou hmotu, jež vedla k zadírání pístu, a tím i zhoršené funkci zbraně.

Ředitel zbrojovky ing. Karel Staller získal během konzultací v Londýně v červnu 1932 dispozice ohledně další úpravy zbraně, jež se ovšem také týkaly požadavků na konstrukci podstavce a protiletadlového zaměřovače. Vzhledem k vlastnostem prachu požadovala komise přesunutí odběru tlaku plynů blíže k nábojové komoře. Upravený vzorek kulometu ZB vz. 27, již zařízený na anglické náboje, upravil konstruktér Václav Holek (1886–1954) během předvádění v tamních dílnách tak, že zkrátil plynovou trubici včetně pístu a přesunul expanzní pouzdro s plynovým regulátorem blíže k hlavni.

V listopadu 1932 předváděl v Londýně Václav Holek s ing. Jiřím Elgerem zástupcům War Office (WO) kulomet ZB 30, zařízený na náboje .303 British (7,7 x 56 R). V té době objednalo anglické ministerstvo války u domácí firmy Vickers Armstrong Ltd. pro útvarové zkoušky 13 kulometů Vickers-Berthier. Dobré výsledky brněnského kulometu během předvádění vyústily v objednávku na 10 vzorkových kusů pro širší zkoušky.

Po návratu z Anglie prošla zbraň dalším vývojem, na němž se kromě Václava Holka podíleli konstruktéři Josef Dobřemysl a Jan Ondříček, a jehož výsledek si vyzkoušeli zástupci War Office ve zbrojovce v lednu 1933. Upravený vzorek zaslala zbrojovka do Anglie v červenci 1933, na podzim téhož roku jej následovalo objednaných 10 vzorků, tehdy již interně označovaných jako ZGB 33 (=Zbrojovka, Great Britain 33). Ve zbrojovce ovšem vznikly také vzorky s označením ZGB 57, vybavené stavitelným zrychlovačem kadence, uloženým v prostoru za záchytem závěru.

Kulomet, s pozdějším označením BREN, složeného z názvu měst Brna a Enfieldu, sice vznikl vývojem z původní konstrukce ZB 26, avšak jeho konečná podoba měla s původní konstrukcí společné jen originální řešení hlavňové spojky, spoušťový mechanismus a konstrukci bubínkového hledí. Kromě základní koncepce se zásobníkem vkládaným shora do pouzdra závěru a uzamčení závěru sklopným závorníkem, zde veškerá podobnost končila.

Radikální změny konstrukce pouzdra závěru si vyžádala především nutnost eliminovat otřesy zbraně při střelbě z poměrně subtilního podstavce ZB 206. Kromě odpruženého odemykače, uloženého v nosiči závorníku, přispělo významnou měrou ke zklidnění kulometu během střelby posuvné pouzdro závěru, jež se v zadní části opíralo o nárazník. Spušťadlo s pistolovou rukojetí a pažbou bylo suvně pohyblivé vůči pouzdru závěru, při rozebírání zbraně se také vysouvalo z pouzdra závěru směrem vzad, nikoliv sklopením pažby se spušťadlem jako u modelů ZB 26 a ZB 30. Řešení odpružení pouzdra závěru přihlásila zbrojovka k patentové ochraně v dubnu 1933 a získala na ně patent č. 54 448.

Zásadní posun v konstrukci kulometu přineslo řešení čtyřstupňového regulátoru odběru tlaku plynů z hlavně, jehož podoba ovlivnila ještě poválečný vývoj čs. kulometů. Expanzní pouzdro, nalisované na hlavni, mělo ve spodní části lůžko, v němž byl vsazen otočný regulátor, jehož polohu fixoval výstupek na ústí plynové trubice. Její přední část, opatřená výřezy, sloužila k zavěšení sklopné dvojnožky, přičemž radiální pohyb pouzdra dvojnožky vůči plynové trubici strhával nespalitelné usazeniny, což snižovalo zanášení plynového ústrojí zbraně. Řešení chránil čs. patent č. 48 907, přihlášený zbrojovkou k ochraně v listopadu 1932.

Nemalým problémem, s nímž se zbrojováčtí konstruktéři museli také vypořádat, byly anglické náboje s okrajovou nábojnicí, jejichž skládání ve dvouřadových zásobnících vyvolávalo řadu funkčních problémů, jež se ovšem podařilo konstrukčními úpravami zásobníku vyřešit. Úpravu konstrukce zásobníku si zbrojovka chránila patentem č. 36 583, přihlášeného již v dubnu 1929.

Počátkem roku 1934 proběhly v Anglii rozsáhlé zkoušky se dvěma vzorkovými kulomety, během nichž bylo vystříleno 100 500 ran. Na základě příznivých relací objednalo ministerstvo války dalších 44 vzorkových kulometů, jež zbrojovka odeslala do Londýna koncem července 1934. Kromě toho zaslala po jednom vzorku do Turecka a do Sovětského svazu. V srpnu 1934 si Angličané objednali dalších 15 kulometů ZGB 33 se stejným počtem podstavců ZB 206, jež zbrojovka odeslala v polovině ledna 1935.

Naprosté vítězství brněnského kulometu pak znamenala smlouva, uzavřená 24. května 1935 mezi Státním sekretářem pro ministerstvo války a Československou zbrojovkou, a. s., Brno o prodeji licence na výrobu kulometů ZGB 33 včetně podstavce a plničky zásobníků. Součástí smlouvy byla také technická pomoc zbrojovky při zavádění sériové výroby ve Velké Británii a Severním Irsku. Ministerstvo války, resp. vláda Jejího Veličenstva se zavázala zaplatit zbrojovce za každý, na svém území vyrobený kus 3 libry do počtu 17 000 vyrobených kulometů, nad tento objem, avšak do 40 000 měla zaplatit 2 libry a 15 šilinků za kus, za kulomety vyrobené nad 40 000 do 60 000 kusů pak pouze 2 libry. Licenční poplatky se podle smlouvy již nevztahovaly na zbraně, vyrobené nad uvedené množství, její platnost také končila 25. října 1949. Licenčním poplatkům podléhala také nově vyrobená pouzdra závěru, považovaná ve smyslu smlouvy za hotovou zbraň. Za podstavce ZB 206 do počtu 25 000 kusů měla zbrojovka dostat 2 libry za vyrobený kus. Smlouva umožňovala Anglii také vyrábět kulomety ZGB 33 na export do Egypta a do Iráku, ale také poskytnout povolení k výrobě ve všech částí říše Jejího Veličenstva, v protektorátech, ve státech pod britskou ochranou, v mandátních teritoriích a v Súdánu.

V průběhu roku 1935 kromě uvedených 15 kusů zaslala zbrojovka do Anglie ještě 92 kulometů, dva kusy prodala do Irska (jehož armádě později prodalo ministerstvo války většinu dodaných brněnských exemplářů), jeden kus prodala do Jugoslávie a jeden odebralo MNO. Teprve v roce 1937 se zbrojovce podařilo prodat 850 kulometů BREN do Iráku a dalších 101 kusů dodala do Anglie. V průběhu dalšího roku prodala pouze 60 kulometů do Egypta a po jednom kusu do Anglie a do Bulharska.

Příprava výroby kulometů BREN v Royal Small Arms Factory (RSAF) v Enfieldu se neobešla bez řady problémů, jež tkvěly nejen v nižší technické úrovni tamní zbrojovky, ale také ve skutečnosti, že zbrojovka měla veškeré výkresy součástí kulometu, přípravků, upínačů a kontrolních měřidel v metrickém systému, jež bylo nutné převést do palcové soustavy a přizpůsobit toleranční pásma. Z toho důvodu také zajížděli technici RSAF ještě počátkem roku 1938 do Brna, stejně tak jezdil do Enfieldu Václav Holek s konstruktéry Dobřemyslem, Šolcem a Pekárkem, přestože první kulomet byl v RSAF vyroben již v září 1937, avšak do konce roku jich v Enfieldu zhotovili pouze 42. V anglické armádě byl kulomet BREN zaveden do výzbroje pod označením Mk. I teprve 4. srpna 1938. V průběhu války prudce stouply výzbrojní potřeby, takže na jejím konci vykázala RSAF celkovou produkci ve výši 220 000 kulometů.

Dalším výrobcem kulometů brněnské konstrukce se stala kanadská firma John Inglis Company Ltd. v Torontu, jež získala od War Office 3. října 1938 objednávku na 5000 kusů, dalších 7000 si jich objednala kanadská armáda. V průběhu války je firma John Inglis vyráběla také pro Čínu, avšak ty byly zařízeny na náboj 7,92 mm Mauser. V zemi pod britskou korunou, v Austrálii je v letech 1942–1944 vyráběla státní zbrojovka Royal Small Arms Factory v Lithgow v Novém Jižním Walesu, jejíž produkce byla – s celkovými 17 000 vyrobenými kusy – oproti ostatním zanedbatelná.

Objemově největším zákazníkem, který kdy v brněnské zbrojovce kulomety BREN nakoupil, byla Bulharská královská armáda. Tamní ministerstvo války vypsalo v roce 1938 soutěž na dodávku 3000 lehkých kulometů. Již v lednu toho roku vyrobila zbrojovka jeden vzorek kulometu BREN v ráži 8 mm Mannlicher (vz. 93), jelikož se domnívala, že bulharská armáda stále používá starý rakouský náboj. Po zjištění, že již přešla na nominálně sice stejný, avšak rozměrově a výkonově odlišný náboj 8 mm M.30 (8 x 56 R), urychleně vzorek přizpůsobila novému střelivu.

Prosincové soutěže se kromě brněnské zbrojovky zúčastnila také belgická FN s kulometem BAR, anglický Vickers-Berthier, německý Steyr-Solothurn a polský Browning wz. 28. V celkovém průběhu soutěže dosáhl nejlepších výsledků brněnský BREN, na druhém místě zůstal anglický Vickers, následován kulometem FN BAR. Přestože se velvyslanci jednotlivých zemí snažili svými intervencemi výsledek zvrátit, ministr války generál Daskalov se nenechal ve svém rozhodnutí zviklat ani snižováním cen konkurenčních zbraní, takže zbrojovka nakonec dostala objednávku na celé množství v ceně 86 958 132 leva s tím, že bulharská vláda zaplatí 25% zálohu, zbývající část ve splátkovém kalendáři, rozvrženém do roku 1945.

Prvních 1000 kulometů BREN, zavedených do bulharské výzbroje pod označením lekata kartěčnica (lehký kulomet) BREN obrazec 39 goda, zaslala zbrojovka do Sofie koncem ledna 1940, v polovině února dalších 1000 kusů a poslední třetinu odeslala na konci měsíce. Poslední objem, který si bulharská královská armáda objednala v červenci 1941, obnášel 334 kulometů s příslušenstvím a 2500 náhradními hlavněmi.

Na rozdíl od exportu do Bulharska ztratila zbrojovka po obsazení republiky v březnu 1939 některé rozpracované obchody. Přišla o uzavřený obchod na dodávku 1000 kulometů BREN do Egypta, rozpracovaná možnost dodání 3000 kusů do Jižní Afriky také spadla pod stůl, takže v konečné bilanci zůstala Bulharská královská armáda největším odběratelem ve své době nejlepších lehkých kulometů, jaké Československá zbrojovka v Brně vyvinula.

Exemplář vzorkového kulometu s číslem 55 287 pro Bulharsko získalo muzeum v roce 1956 převodem z Konstrukty Brno.

 

Ráž: 8 mm M.30 (8 x 56 R)

Celková délka: 1154 mm

Délka záměrné: 510 mm

Délka hlavně: 634 mm (bez tlumiče plamene: 576 mm)

Hmotnost (bez zásobníku): 10 170 g

Kapacita zásobníku: 20 nábojů

Teoretická kadence: 500–550 ran/min.

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha