Lehký kulomet ZB 30J

Přímou vývojovou linii kulometů odvozených od v čs. armádě zavedeného vzoru 26 (ZB 26) završila varianta s označením ZB 30J, vyvinutá primárně pro armádu tehdejšího malodohodového spojence – Jugoslávii. Nedoznal sice takového rozšíření jako ostatní lehké kulomety značky ZB, avšak představoval jeden z vrcholů československé zbrojní konstrukce meziválečného období.

 

Tehdejší Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) patřilo mezi první odběratele kulometů ZB 26, jelikož již v srpnu 1928 nakoupilo v brněnské zbrojovce prvních 2000 kusů. Dalších 1500 jich odebralo v prosinci 1929 a poslední stejně velká partie putovala do SHS v červnu 1930. Že se dodané kulomety zbrojovce za pár let vrátí, tehdy ještě tušit nemohla.

S vyzbrojováním malodohodového spojence to však nebylo tak jednoduché. Francouzská firma Manufacture d´Armes de Chatellerault se snažila se svým kulometem M 1924 prosadit také v Království Jugoslávie, jak se někdejší SHS od října 1929 nazývalo. V prosinci toho roku odjel Václav Holek se svým bratrem Emanuelem do Kragujevace ke komparačním zkouškám s francouzským kulometem. Poukazy na špatnou funkci československých zbraní měly potvrdit zkoušky, během nich se ale ukázalo, že špatnou funkci kulometu ZB 26 zavinila sabotáž chorvatského mechanika, přiděleného zástupci zbrojovky Chatellerault kpt. Gastinovi, předvádějícímu francouzský kulomet. Aby zbraň diskvalifikoval, vyměnil opěrku vytahovače vratné pružiny za kus vyrobený z podřadné oceli bez tepelné úpravy, jehož zvýšené tření o plochu nosiče závorníku způsobovalo velké množství zádržek, a po 400 ranách přestal kulomet zcela střílet. Při bližší prohlídce zbraně bratři Holkové příčinu záhy odhalili, a se souhlasem velitele kragujevackého arzenálu plukovníka Zlatanoviće originální součástku vybrali ze skladového kulometu, takže zbraň pak fungovala zcela bezvadně.

Jednoznačně finančně motivovaný a nečekaně záporný postoj k československým kulometům ze strany jugoslávských armádních představitelů nemohl nechat vedení brněnské zbrojovky v klidu. Významnou roli hrála především skutečnost, že se jednalo o členský stát Malé dohody, na jehož vyzbrojování měla čs. vláda eminentní zájem také z toho důvodu, že charakter zbrojních obchodů značně určoval politické sféry vlivu. Nebylo proto myslitelné, aby na výzbroji spojeneckého státu participovaly francouzské či jiné zbrojovky.

V dubnu 1930 si brněnská zbrojovka vyžádala další zkoušky kulometů v Kragujevaci, jež sice dopadly výborně, avšak tlak na zpochybnění kvality čs. zbraní umocňovala zkušební komise zakrýváním nedostatků francouzského kulometu Chatellerault.

V říjnu 1935 rozpracovala zbrojovka další vzorky kulometů ZB 30 pro zkoušky v Jugoslávii. Během zkoušek s jugoslávskými náboji docházelo v řadě případů k uvolnění zápalek při výstřelu, což mělo za následek roztržení zápalky a její vymetení do mechanismu zbraně, případně předčasné otevírání závěru se všemi důsledky pro zbraň. Zkušenosti se špatnou funkcí kulometů v Jugoslávii dovedly Václava Holka k řadě úprav stávající konstrukce, z nichž nejdůležitější představovalo zvětšení podkluzu nosiče závorníku, jiná konstrukce odpruženého odemykače a závorníku, ale také úprava lůžka pro dno nábojnice. Osmistupňový regulátor odběru plynů umožňoval přepouštění v sedmi stupních, osmá poloha uzavírala plynovou trubici. Nová varianta kulometu dostala označení ZB 30J, přičemž dodatkové písmeno znamenalo Jugoslávii, pro niž byl také vyvinut. Před oficiálními zkouškami podrobila zbrojovka kulomety rozsáhlým zkouškám, během nichž vzorkové kulomety s odlišnými úpravami závorníku absolvovaly okolo 150 000 ran. Interní zkoušky také potvrdily, že zvětšení podkluzu nosiče závorníku zásadním způsobem vyřešilo problémy s nekonstantními a nekvalitními náboji. Během zkoušek v květnu 1936 v Bělehradě odstřílely kulomety ZB 30J více než 160 000 nábojů s nepatrným množstvím závad, což jugoslávskou komisi přesvědčilo o vynikajících parametrech zbraně.

S jugoslávskou vojenskou správou uzavřela nakonec brněnská zbrojovka 30. července 1936 tajnou smlouvu na dodávku 10 000 kulometů ZB 30J, jejíž součástí bylo nejen poskytnutí licence na jejich výrobu, ale také bezplatná výměna za 5000 starých kulometů ZB 26 v úhrnné ceně 32,5 milionu korun, takže celkově měla továrna dodat 15 000 nových zbraní. Vrácených kulometů se továrna ovšem promptně zbavila jejich prodejem do Číny.

Dodávka pro jugoslávského spojence ovšem patřila mezi neztrátovější obchody, jaké kdy zbrojovka v meziválečném období udělala. Zatímco při prodeji kulometů v cenovém rozpětí 3500–4000 Kč považovala zisk za velmi hubený, cena 1970 Kč za jeden dodaný jugoslávský kulomet se jevila vysloveně ztrátová. Značnou roli také sehrála skutečnost, že belgická Fabrique Nationale nabízela jugoslávské armádě svoje kulomety za velmi nízkou cenu, a ta byla v jisté fázi rozhodnuta je nakoupit a zavést do výzbroje.

S poskytnutím licence se zbrojovka rovněž zavázala dodat do Kragujevace konstrukční výkresy zbraně včetně výkresů měřidel a nástrojů, vypracovat a předat plány dílen s ohledem na využití staré puškárny v Kragujevaci, poskytnout suroviny potřebné pro výrobu 1000 kulometů ročně včetně technického personálu, jenž měl zorganizovat a zajistit rozběhnutí výroby. V roce 1937 vyslala továrna do Kragujevace dva techniky, o rok později jich tam pracovalo celkem dvanáct. To vše vlastně zdarma. Takovou cenu zaplatila brněnská zbrojovka ve vyšším zájmu za udržení homogenity malodohodových spojenců.

Kulomet ZB 30J se od svých předchůdců odlišoval především osmistupňovým regulátorem a odběrem tlaku plynů přímo z vývrtové části hlavně (u ZB 26 a 30 se v místě odběru nacházela zvětšená komora poblíž ústí), na přední části našroubovaným pláštěm s kónickým tlumičem plamene a zesílenou přední částí plynové trubice. Vzhledem k přesunu místa odběru prachových plynů z hlavně došlo ke zkrácení délky pístu o 50 mm. Podstatnější změny závěrového mechanismu spočívaly v prodloužené dráze podkluzu nosiče závorníku, jenž měl stejně jako ZB 30 odpružený odemykač, avšak zcela odlišné konstrukce. K zamezení vypadnutí uvolněné zápalky při extrakci vystřelené nábojnice navrhli technici zbrojovky vytvoření zvýšeného sedla v podobě mezikruží na lůžku pro dno nábojnice. Uvedené řešení přihlásila Československá zbrojovka k patentové ochraně v dubnu 1935 a získala na ně patent č. 56 791.

Na rozdíl od předchozích modelů měl ZB 30J vratnou pružinu vedenou ve stejné ose jako osa pístu. Systém odpružení botky pažby vycházel z předchozího modelu ZB 30 a tvořila jej jedna silná pružina, uložená ve střední části v pohyblivém pouzdře. Zadní část hlavně nebyla opatřena chladicími žebry a měla vnější povrch opatřený vroubením, zvyšujícím jistotu úchopu při manipulaci. Rukojeť hlavňové spojky byla oproti předchozím modelům delší, což přinášelo pohodlnější ovládání. Rovněž dělená napínací rukojeť se svým sklápěním kolem příčné osy v přední poloze konstrukčně vycházela z tehdy již vyvinutého kulometu BREN. To se týkalo také pryžového odrážeče vystřelených nábojnic, uloženého v přední části spušťadla před lučíkem, jenž měl tvar kotouče, otočného na své ose.

Bubínkové hledí, připevněné na levé straně pouzdra závěru, mělo stupnici stavitelnou pro vzdálenosti 100–2000 m. Rozsahy stupnic se však u řady vzorků předváděných v Jugoslávii lišily, stejně tak u kulometů nabízených do jiných zemí. Nový model měl sklopnou stavitelnou dvojnožku stejnou jako ZB 30, ve spodní části pažby se nacházelo lůžko pro nasazení opěrné nožky pro rozsevné zařízení, jež ale společně se závěsem na plynové trubici sloužilo k upevnění zbraně na lehký trojnohý podstavec ZB 206, stejný jako pro kulomet ZGB 33 (ZGB 57), avšak lišící se úchytnými prvky.

Práce na výrobě kulometů pro Jugoslávii zahájila zbrojovka koncem roku 1936. Smluvně se zavázala odeslat do konce července 1937 celkem 10 000 kulometů, zbývajících 5000 kusů měla dodat nejpozději koncem ledna 1938, avšak termín se jí dodržet nepodařilo. V prosinci 1937 odeslala zbrojovka prvních 5000 kulometů, zavedených v jugoslávské armádě pod označením M 37, avšak původní dodací lhůty nemohla kvůli řadě dalších objednávek (Bolívie, Čína, MNO) dodržet, slíbila však, že do konce ledna 1938 dodá plných 10 000 kulometů a zbývajících 5000 odešle z továrny do dubna. Do konce února 1938 odeslala do Kragujevace rovných 10 000 kulometů a s montáží rozpracované pětitisícové partie začala v druhé polovině března. Koncem května vyexpedovala 992 kusů a zbývající množství putovalo do Jugoslávie v červnu 1938.

Po obsazení Jugoslávie německou armádou v dubnu 1941 nechali zástupci německé vojenské správy převézt do brněnské zbrojovky veškerý materiál na výrobu kulometů ZB 30J o celkové hmotnosti 18 000 kg včetně výrobní dokumentace. Po válce se na zbrojovku obrátilo MNO se žádostí Vojno tehnickovo zavodu (VTZ) v Kragujevaci o navrácení materiálu s tím, že jej jugoslávská vláda před válkou zaplatila, což se jevilo z právního hlediska velmi sporné. Není jasné, zda zbrojovka vrátila do Kragujevace výkresovou dokumentaci, v každém případě rozpracované součásti nikoliv.

Malodohodový spojenec se tak stal největším meziválečným odběratelem kulometů ZB 30J, v poměru s ním představovaly úspěchy v zemích Latinské Ameriky spíše epizodní záležitost. Pro zkoušky v Argentině připravila zbrojovka počátkem roku 1938 tři vzorky kulometů ZB 30J v ráži 7,65 mm Mauser, z nichž dva byly určeny pro zkoušky námořnictva. Jeden vzorek zaslala v srpnu 1937 do Litvy, pět kusů prodala v listopadu téhož roku do Nikaragui, o měsíc později odeslala zkušební vzorek do Chile. Většího úspěchu dosáhla pouze ve Venezuele, kam dodala v březnu 1938 celkem 110 kulometů. V lednu 1939 měla továrna na skladě ještě 500 kulometů ZB 30J a stejné množství v polotovarech. Zřejmě se jednalo o materiál z rozpracovaného, avšak nerealizovaného kontraktu na dodávku dalších 2176 kusů do Jugoslávie.

Exemplář s číslem 09287 získalo někdejší Heeresmuseum, Zweigsstelle Prag v roce 1943.

 

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1209 mm

Délka hlavně: 602 mm (včetně tlumiče plamene: 674 mm)

Délka záměrné: 519 mm

Kapacita zásobníku: 20 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 10 320 g

Teoretická kadence: 500–600 ran/min.

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha