Milióny vyznamenání z Velké války aneb „Byl jsem u toho…“

Masy vojáků našly na bojištích první světové války smrt, ti šťastnější si ale z bitev i zákopů odnesli nevelkou památku: vyznamenání. A mnozí na něj byli velmi pyšní. O významu, roli i jednotlivých typech vyznamenání té doby hovoří v následujícím rozhovoru kurátor sbírky faleristiky Vojenského historického ústavu Praha Mgr. JAN BIEDERMAN.

 

Čím jsou vlastně pro vojáky, ale i širokou veřejnost vyznamenání? Jen kousky kovu a látky, anebo mají i hlubší, symbolický význam?

Teoreticky by vyznamenání měla být společností vnímána pozitivně, jako vnější znak ocenění jedince za mimořádné výkony či zásluhy. Reálné naplnění tohoto předpokladu však bylo a je velice proměnlivé v závislosti na tom kterém státu a historických okolnostech. Po vzniku Československé republiky bylo například nepřípustné nosit rakousko-uherská vyznamenání. Nedělo se tak snad proto, že by třeba nebyla zasloužená, ale s ohledem na skutečnost, že se vztahovala k zaniklému státnímu útvaru, na jehož tradici nebyl zájem navazovat.

Pokud navíc existovala možnost získat ocenění snadno a za neurčité zásluhy, či dokonce bez odůvodnění, logicky to ve všech společenských kruzích vedlo k deklasování vyznamenání na úroveň nadbytečné bižuterie. Česká společnost takto dodnes pohlíží například na mnohá civilní a vojenská vyznamenání z dob socialistického Československa.

Přitom pro vojáka může mít skutečně zasloužené vyznamenání mnoho významů – může být současně zhmotnělou bolestnou a traumatickou vzpomínkou na prožité události, výrazem hrdosti na mimořádný osobní výkon i prostou vnější připomínkou spoluúčasti na důležitých historických událostech ve smyslu „byl jsem u toho“.

 

Lze spočítat či odhadnout, kolik bylo v průběhu první světové války a bezprostředně po ní uděleno vyznamenání? Tedy alespoň v případě některých konkrétních vyznamenání?

Hovoříme-li o vyznamenávání řadových vojáků, poddůstojníků a důstojníků prostřednictvím nejfrekventovanějších vyznamenání za statečnost, pak se dostáváme do řádu statisíců. Rakouský Karlův vojenský kříž byl udělen v počtu více jak půl milionu kusů, ruských křížů sv. Jiří všech tříd dohromady bylo až do roku 1917 uděleno přes 1,5 milionu a Francouzský válečný kříž měl být udělen ve více jak 2,5 milionu exemplářů. Proslulý německý Železný kříž byl v I. a II. třídě udělen celkem ve více jak 5 milionech exemplářů – a naopak ve stupni Velkokříž byl během války udělen pouze pětkrát. A tzv. Železný kříž na zlaté hvězdě obdržel pouze velitel německého generálního štábu, polní maršál Paul von Hindenburg. Vyšší třídy a stupně rozličných řádů a vyznamenání byly ostatně v obecném měřítku udělovány řidšeji.

 

Milióny vyznamenání – není to trochu moc. Nedevalvovala se tím jejich hodnota?

To, že bylo nějaké vyznamenání frekventované, neznamenalo nutně, že je hodnotově bezcenné. Jak jsem již zmínil, vyznamenání na bázi válečného kříže měla prakticky ve všech bojujících státech charakter ocenění i pro ty nejprostší vojáky. Vezmeme-li v potaz počty bojujících a dobu trvání války, logicky dospějeme k tomu, že muselo být relativně mnoho těch, kteří mohli být v závislosti na svém konání vyznamenáni za statečnost, ať již jako jednotlivci nebo celé jednotky.

 

Získali některá skutečně vysoká vyznamenání i obyčejní vojáci? Anebo bývala vyhrazena jen nejvyšším důstojníkům, generálům?

To záviselo především na tom, jak byl ten který typ vyznamenání či řádu definován. Řády bývaly často vyhrazeny pouze důstojníkům. Nicméně jsou známy případy, kdy obyčejný voják či poddůstojník prokázal mimořádné kvality, za něž mohl být povýšen na důstojníka a zároveň s povýšením mohl obdržet konkrétní řád, na nějž by na nižších stupních vojenské hierarchie jinak neměl nárok.

 

Laik si v souvislosti s vyznamenáními z první světové války možná vzpomene na český film Signum laudis z roku 1980, u nějž se vyznamenání dostalo přímo do titulu snímku. O jaké vyznamenání šlo?

Jednalo se o Vojenskou záslužnou medaili (Militär-Verdienstmedaille), jíž bývali dekorováni důstojníci za zásluhy v době míru i během války. Z čehož mimo jiné vyplývá, že hlavní hrdina tohoto snímku kaprál Hoferik jakožto poddůstojník by nemohl tuto medaili získat. Ale zpět k samotné medaili. Nechal ji zřídit císař František Josef I. dne 12. března 1890. Razila se z bronzu a pozlacovala, od roku 1911 navíc existovala i varianta ve stříbrném provedení. Ta se udělovala za opakovanou pochvalu.

Na základě ustanovení ze 7. dubna 1914 bylo možné nosit současně obě medaile. Barva stuhy odrážela okolnosti udělení, zda se tak stalo v době míru (červená) nebo během války (červenobíle šrafovaná). Opakovanou pochvalu značilo přidání jednoho či dvou vodorovných stříbrných pásků na stuhu, což bylo možné již od dubna 1916. Od 13. prosince 1916 se jako další polepšující stupeň vyznamenání mohly na stuhu udělovat zkřížené zlaté meče.

 

Začátek první světové války je neodmyslitelně spjat s atentátem na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Nacházejí se ve sbírkách VHÚ také jeho řády a vyznamenání?

Originální řády a vyznamenání Františka Ferdinanda d´Este se na českém území nacházejí, jsou však součástí sbírek Národního muzea. Ve fondu VHÚ se nicméně nacházejí ekvivalenty většiny z nich v podobě originálních exemplářů, jež náležely jiným majitelům – například nákrční dekorace proslulého Řádu Zlatého rouna.

 

Která vyznamenání či řády patřily napříč bojujícími státy k nejproslulejším?

Takto to poměřovat úplně nelze. Každé vyznamenání mělo svoji hodnotu a specifické podmínky udělení. Za jakousi společnou hodnotovou úroveň můžeme snad považovat okruh vyznamenání, udělovaných za statečnost v boji. Patří sem již zmíněné válečné kříže – francouzský, italský, německý.

V Rusku to byl Řád sv. Jiří (Orděn sv. Georgije), založený původně carevnou Kateřinou II. roku 1769. Měl čtyři třídy a uděloval se za bojové zásluhy a osobní statečnost, obdržet jej však mohli pouze důstojníci a příslušníci generality. Stuha, jež bývala u náprsních dekorací ruských vyznamenání obvykle vyztužena do tvaru pětiúhelníku, byla ve všech třídách řádu oranžová se třemi černými pruhy. Příbuzným byl již zmíněný kříž sv. Jiří, který byl mladšího založení (1807) než řád a sloužil k obdobnému ocenění obyčejných vojáků a poddůstojníků, kteří bez povýšení do důstojnické hodnosti nemohli obdržet přímo Řád sv. Jiří.

Je třeba dodat, že svoji hodnotu měla také vyznamenání, která bychom dnes řadili mezi tzv. pamětní odznaky. Takovým vyznamenáním byla například britská Hvězda 1914-1915 (1914-1915 Star), nošená na stuze v barvách britského impéria (červená-bílá-modrá). Byla udělována vojákům a důstojníkům britského impéria, kteří sloužili v oblastech válečných operací v období od 5. srpna 1914 do 31. prosince 1915.

A konečně bychom neměli zapomenout na legendární „Blue Max“ – pruský, respektive německý Řád Pour le mérite (Za zásluhy). Jeho počátky leží v 17. a 18. století, avšak největší úctě se těšil za Prusko-Francouzské války 1870-1871 a zejména pak za první světové války, s jejímž koncem skončilo i jeho udílení. Jednalo se o ryze vojenský řád pro důstojníky, udílený za mimořádné zásluhy. Značný podíl exemplářů udělených během války připadal na příslušníky letectva a křestní jméno jednoho z prvních vyznamenaných pilotů, Maxe Immelmanna, spolu s barvou klenotu přispělo ke zrodu přezdívky řádu mezi britskými piloty – Blue Max.

 

Kdo vyznamenání po výtvarné stránce navrhoval? Někteří význační umělci? A patří nějaké ke skutečně esteticky vydařeným?

Výtvarná stránka nově vznikajících vyznamenání bývala obvykle svěřena specialistům v oboru, medailérům, ale také malířům a sochařům. Pro zajímavost můžeme zmínit, že autorem návrhu Československého válečného kříže 1914-1918 byl francouzský sochař Antoine Bourdelle, pod jehož vedením se v letech 1909-1910 zdokonaloval také český sochař Otto Gutfreund, pozdější legionář a příslušník roty Nazdar.

Posuzovat zdařilost zpracování mezi různými vyznamenáními navzájem je dosti obtížné, neboť i jednoduchý motiv může působit esteticky a symbolicky lépe než příliš složité provedení. Pravdou ale je, že k nejpůsobivějším patří vyznamenání a řády kombinující použití smaltů a kovu. Silně jsou takto vnímána například vyznamenání a řády podunajské monarchie a Ruska, ale třeba také francouzský Řád Čestné legie.

 

První světová válka se stala katalyzátorem mnoha technických i společenských inovací. Byl jedním z důsledků války také vznik nových vyznamenání?

První světová válka ke vzniku nových vyznamenání samozřejmě značně přispěla. Ukázkovým příkladem může být Francouzský válečný kříž 1914-1918 (Croix de Guerre 1914-1918), který vznikl z absence vyznamenání, jež by se mohlo za statečnost udělovat obyčejným vojákům bezprostředně po boji, a to i opakovaně. Kříž jako vyznamenání byl založen koncem prosince 1914 a definitivně potvrzen počátkem dubna 1915. Význam francouzského válečného kříže tkvěl v inspiraci, jíž poskytl k založení obdobných vyznamenání v rámci států Dohody, jimiž byl Belgický kříž (1915), Italský válečný záslužný kříž (1918) a Československý válečný kříž 1914-1918 (1918).

Na straně ústředních mocností by stál za zmínku tzv. Karlův vojenský kříž (Karl-Truppenkreuz), zřízený v prosinci 1916 rakouským císařem Karlem I. Obecně bychom jej mohli řadit do pomyslné rodiny válečných křížů, avšak podmínky pro jeho obdržení byly vymezeny poměrně striktně – nejméně tři měsíce nasazení na frontě s účastí v bitvě.

Vedle toho existovala starší vyznamenání, jež byla s určitými obměnami používána dále, jako například ruský kříž sv. Jiří, založený roku 1807, a některá starší vyznamenání byla s počátkem války prostě jen obnovena, jako notoricky známý Železný kříž (Eisernes Kreuz), založený původně roku 1813 v průběhu Napoleonských válek a obnovený německým císařem Vilémem II. na počátku války v srpnu 1914.

 

Československé legie bojovaly za stát, který v průběhu války ještě ani neexistoval. Jak to bylo s vyznamenáváním legionářů?

Přímo v průběhu válečných operací obdrželi legionáři většinou různé formy vyznamenání za statečnost podle toho, na které frontě bojovali. Jednalo se tudíž zpravidla o válečné kříže dohodových států Francie, Itálie a Ruska, kde mohli legionáři obdržet buď kříž, nebo Řád sv. Jiří podle toho, zda byli důstojníky či nikoliv.

Mnoho legionářů pak obdrželo „klasický“ výběr vyznamenání, udělovaný po válce: Československý válečný kříž 1914-1918, Československou revoluční medaili (zřízena v prosinci 1918) a Medaili vítězství, která s drobnými odlišnostmi existovala v různých vítězných státech. Někteří důstojníci byli ovšem v letech 1917-1920 vyznamenáni proslulým francouzským Řádem Čestné legie. Byli jimi například Milan Rastislav Štefánik, pozdější generálové Stanislav Čeček, Jan Syrový, Josef Šnejdárek či poněkud kontroverzní Radola Gajda. Po vzniku republiky se postupně zřizovaly také pamětní odznaky jednotlivých útvarů československých legií.

 

Existovalo také nějaké čistě české vyznamenání, které vzniklo již v průběhu války?

Ano, existovalo. Jednalo se o medaili Jana Žižky z Trocnova. Byla zřízena v průběhu září a schválena 21. října roku 1918 velením československých legií v Rusku. Představovala vnější odznak řádu „Za svobodu“, který existoval již od července 1918. Jedná se o historicky první československé ocenění za účast v boji za svobodu a poprvé jím byli dekorováni 3. prosince 1918 někteří z příslušníků 6. střeleckého pluku Hanáckého.

Medaile byla zřízena jako třístupňová, přičemž stupeň odrážel počet pěticípých hvězdiček na stuze (1. a 2. stupeň) v kombinaci s I. variantou stuhy (šíře 47 mm). Medaile 3. stupně byla opatřena II. variantou stuhy (šíře 32 mm). Barva stuhy byla pro obě varianty stejná, tedy červená se dvěma černými sametovými pruhy při okrajích. Medaile 1. stupně (dvě hvězdičky) však nebyla nikdy udělována, medaile s I. variantou stuhy bez hvězdičky představuje neudělené exempláře.

 

Co myslíte: jsou prvoválečná vyznamenání dnes často v rukou potomků někdejších vojáků? Anebo postupem doby končí v koších…

Odhaduji, že je to tak půl na půl. Ti uvědomělejší, kteří třeba jen podvědomě chápou význam historické paměti, buď uchovávají vyznamenání svých předků jako součást rodinné historie, nebo je s ohledem na celkový respekt k historickým souvislostem prodají či darují muzejním institucím, jež mohou v kontextu svěřených sbírek zvýšit historickou a informační hodnotu těchto vyznamenání.

Ti druzí si význam historické paměti buď neuvědomují, nebo mu přikládají minoritní význam a uchování vyznamenání po předcích nevnímají jako potřebu. Je ovšem třeba dodat, že tito lidé vyznamenání raději zpeněží, než aby je vyhazovali. Zpravidla tak činí prostřednictvím bazarů, antiků, některých army shopů a vybraných internetových aukcí, neboť řády a vyznamenání představují zajímavý artikl pro různé sběratele, starožitníky a překupníky.

 

Jaká vyznamenání bude moci návštěvník shlédnout na výstavě V zákopech 1. světové války?

V rámci expozice máme v úmyslu vystavit odpovídající výběr vyznamenání ve vztahu k českým vojákům v armádách dohodových i centrálních mocností.

Andrej Halada

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha