Jeho zrada přinášela smrt

Před sto patnácti se narodil štábní kapitán Miloslav Kraus – jeden z nejodpudivějších udavačů z let druhé světové války, současně jeden z početně velmi omezené skupiny československých důstojníků, kteří se zpronevěřili své přísaze.

 

Miloslav Kraus se narodil 3. února 1902 v Lounech, 16. září 1920 byl odveden jako dobrovolník k pěšímu pluku 46. Záhy se stal aspirantem Vojenské akademie v Hranicích a 1. září 1922 byl povýšen na poručíka, současně jej převeleli k dělostřeleckému pluku 3 v Olomouci.

Od 1. srpna 1923 působil u dělostřeleckého oddílu 251 v Bílině. Dne 30. dubna 1927 jej převeleli k dělostřeleckému oddílu 252 v Domažlicích, 31. ledna 1929 Miloslava Krause povýšili na nadporučíka, 1. února 1933 se stal kapitánem. Dne 15. dubna 1934 převeleli kapitána Krause k dělostřeleckému oddílu 261 v Rožňavě, již 19. listopadu však nastoupil do topografického kurzu v Praze a mezi 18. srpnem 1935 a 30. březnem 1936 pracoval jako topograf ve Vojenském zeměpisném ústavu. Od 31. března působil u dělostřeleckého pluku 10 v Lučenci, kde sloužil až do obsazení zbytku českých zemí a vzniku Protektorátu Čechy a Morava. V Lučenci byl Miloslav Kraus povýšen na štábního kapitána, došlo k tomu 1. listopadu 1936.

Po okupaci se snažil o převedení do stavu armády Slovenské republiky, ale po kratší době byl vyhoštěn a vrátil se do Čech. Podobně jako někteří další důstojníci bývalé československé armády nastoupil od léta 1941 zaměstnání u Katastrálního měřícího úřadu v Praze II.

V letech okupace se však projevila temná strana osobnosti do té doby bezproblémového důstojníka, hodnoceného nadřízenými jako člověka mužného charakteru, inteligentního a ukázněného. Již roku 1939 vstoupil do smutně proslulé organizace Vlajka – ovšem vystupoval jako odbojář nebo dokonce agent britské tajné služby, a to tak přesvědčivě, že se mu podařilo získat důvěru některých lidí, kteří na ni těžce doplatili.

Jeho spolupracovníci v Katastrálním úřadu později vzpomínali, že projevoval velký zájem o soukromé rozhovory kolegů a části z nich již tehdy začal být podezřelý. Jak vyšlo najevo při poválečném vyšetřování, Kraus spolupracoval se sicherheitsdienstem a učinil udání na řadu lidí.

Již krátce po jeho nástupu do pražského zaměstnání gestapo zatklo dva z jeho důstojnických kolegů, štábního kapitána Dr. Ing. Blaháka a nadporučíka Čermáka, kteří byli na konci roku 1940 uvězněni za poslech zahraničního rozhlasu, další muže z oddělení zatkli 21. ledna 1942. Po válce vypověděli, že Kraus si o povaze jejich soukromých rozhovorů na pracovišti dělal potají poznámky do notýsku a jedním úředníkem byl také přistižen při podivném telefonním rozhovoru, kdy do aparátu sděloval šifry.

Major gšt. Josef Kužel po válce potvrdil, že v jeho procesu za rozšiřování zpráv zahraničního rozhlasu figurovali jako svědkové štábní kapitán Miloslav Kraus a podplukovník gšt. Teodor Kaisler. Kužel dosvědčil, že Kraus při odpovědích na otázky soudce vyskakoval do pozoru se vztyčenou paží a výkřikem: „Heil Hitler“. S naprostým cynismem pak sdělil ženám odsouzených, že jejich manžele lituje. Z důstojníků, uvězněných v tomto případě se nedožil osvobození podplukovník generálního štábu Ferdinand Houdek, který zemřel roku 1943 v Terezíně. Krausovu zradu zaplatili životem také Jaroslav Šťastný v koncentračním táboře Osvětim roku 1942 a Ing. Klimeš o rok později v káznici.

 

Případ rodiny Zeithammelových

Ještě závažnější důsledky měla Krausova denunciace v případě rodiny inženýra Otto Zeithammela, rady Ředitelství státních drah. Se svou dcerou Blaženou, úřednicí Svazu pro mléko a tuky, doma ukryli dva příslušníky britského Královského letectva. V říjnu 1941 poskytli ubytování Jaroslavu Zafoukovi a Jihoafričamu Rogeru Bushellovi, kterým se podařilo uprchnout ze zajateckého tábora v Německu. Zafouk se s Blaženou Zeithamlovou znal již z předválečného období a požádal ji o pomoc, protože u svých příbuzných ji hledat nemohl – musel předpokládat, že budou sledováni gestapem. Zeithammelovi neváhali oběma letcům poskytnout úkryt a za spolupráce se Zafoukovými příbuznými jim opatřovat i potraviny.

O jejich tajných podnájemnících vědělo pouze několik lidí, mezi nimi bohužel i Miloslav Kraus, který rodinu Zeithammelových přesvědčil, že je spolupracovníkem britské Intelligence Service. Blažena Zeithammelová k němu přitom měla blízko, udržovali známost již od roku 1934 a zřejmě byli i zasnoubeni!

Dne 19. května 1942 do bytu vpadlo gestapo a oba skrývající se letce zatklo. Do vazby uvrhlo i inženýra Zeithammela, jeho dcera byla opakovaně zvána k výslechům a uvězněna jen o několik dní později. Součástí zatýkací razie se stalo i zajištění Ing. Vojtěcha Přidala a jeho manželky Lídy, přítelkyně Blaženy Zeithammelové, kteří byli rovněž zasvěceni do ukrývání uprchlých příslušníků RAF. Gestapo si dojelo i pro Otto Zeithammela, bratra Blaženy, který v té době sloužil jako příslušník vládního vojska v Milovicích, zároveň však spolupracoval s odbojem.

Miloslav Kraus v této době zmizel, objevil se až po několika dnech s legendou, že se nacházel ve vazbě gestapa v Lounech. Tragédií zatčené rodiny Zeithammelovy a manželů Přidalových bylo rozpoutání krvavých represí v období heydrichiády, jejichž soukolí smetlo i je. Podle písemné zprávy, zaslané příbuzným, byli všichni popraveni zastřelením 30. června 1942 v půl osmé večer. Pozoruhodné byly osudy obou zatčených letců. Roger Bushell se stal organizátorem slavného „Velkého útěku“ ze zajateckého tábora, po dopadení jej Němci zastřelili. Jaroslav Zafouk válku přežil a po únoru 1948 odešel do exilu v západní Evropě.

Miloslav Kraus projevil mimořádně otrlou povahu, neboť kolegovi slečny Zeithammelové Radechovskému ještě dlouho po její popravě, tedy v červnu 1943, tvrdil, že Blažena je naživu, deportována do koncentračního tábora v oblasti Berlína, kde ji s pomocí odbojářů zásobuje potravinami. Radechovského se později snažil přimět ke schůzce s pracovnicí gestapa, ale ten se již měl na pozoru a veškeré kontakty s nebezpečným Krausem přerušil.

V té doby jej v Katastrálním úřadu poznal poručík Jarolím Váhala, který Krausovu povahu viděl jinak, než nadřízení před válkou, označil jej za „flamendra a děvkaře“, který se často pod vlivem alkoholu holedbal známostmi na důležitých místech, zároveň vychvaloval německý pořádek. Podle Váhaly se jednalo o „kreaturu, která se vloudila do armády“.

Popravených pět odbojářů však nemělo být posledním obětmi Krausovy činnosti. V roce 1942 udal také bratry Krebsovy, syny své bytné, rovněž za poslech cizího rozhlasu, jeden z nich byl za heydrichiády rovněž popraven. Prostřednictvím Otto Zeithammela se mu podařilo vetřít do několika odbojových skupin, o jejichž činnosti podával zprávy SD, zatýkání pak postihlo dvacet osm lidí, z nichž několik nacisté popravili, nebo zemřelo následkem věznění.

V roce 1944 se Miloslav Kraus snažil vstoupit do vládního vojska, navštěvoval jeho Generální inspektorát a podával zprávy i z tohoto prostředí. Kromě zmíněných případů byl po válce obžalován i z celé řady dalších udání.

 

Po válce

Po osvobození byl Miloslav Kraus zajištěn a jeho případ šetřil Mimořádný lidový soud v Praze, k procesu však nedošlo. Miloslav Kraus totiž přestal komunikovat s okolím a vězeňský lékař nabyl dojmu, že u něj propukla vážná duševní choroba. Vězeň se dostal do takového stavu, že přestal vnímat okolí, což vedlo k jeho umístění do psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích, kde jej pozorovali po několik následujících let. Jeho rodiče žádali roku 1948 o propuštění do domácí péče, omlouvali jeho jednání za války dědičným zatížením k duševním chorobám, argumentovali, že domácí péče zdravotní stav zlepší i tím, že od něj potřebují pomoc na zahradě! Rodičovská žádost samozřejmě zůstala nevyslyšena.

V roce 1950 se však případem začala zabývat státní prokuratura, která v dopise z 12. dubna zaujala stanovisko, podle kterého by byl soud a případně výkon nejvyššího trestu na Miloslavu Krausovi plně odůvodněný. Státní prokurátor zdůraznil odborné stanovisko, podle kterého je obviněný schopen obhajoby a zároveň oprávněnou obavu, že před vynesením rozsudku se jeho stav opět zhorší natolik, že nebude možné určit, zda je skutečně nemocen nebo své potíže simuluje.

Státní prokuratura sestavila 5. května 1950 žalobu, v níž jej vinila z kontaktů s příslušníky SD, udání šestnácti spolupracovníků včetně bývalých důstojníků československé armády, udání bratrů Krebsových a zapříčinění smrti jednoho z nich, udání a následné popravy rodiny Zeithammelových, agenturní práci proti skupinám českého odboje, podávání zpráv o situaci ve vládním vojsku a verbování dalších spolupracovníků sicherheitsdienstu.

Spis však nemohl být obviněnému předložen, neboť 15. května 1950, krátce poté, co se dozvěděl, že se řízení proti němu obnovuje, u něj nastalo náhlé zhoršení zdravotního stavu, nereagoval, máváním rukama dával najevo, že neslyší, co se mu říká. Došlo tedy přesně k tomu, před čím prokuratura varovala.

Státní soud jej přesto 22. února 1952 za vojenskou zradu a veřejné násilí odsoudil k trestu smrti. Kraus ve vězení zahájil 22. března hladovku, jejíž smysl odmítl odůvodnit, přivolaný lékař nařídil, pokud ji neukončí, zahájit nucenou umělou výživu. Od 25. března měl zavedenu žaludeční sondu, jíž do něj vpravovali hovězí polévku a vajíčka. Na výši trestu neměl jeho zoufalý krok žádný vliv, rozsudek potvrdil svým výrokem Nejvyšší soud 4. dubna 1952. Odvolání zamítl jako nedůvodné, neboť odsouzený se dopouštěl trestné činnosti po dlouhou dobu, spáchal řadu trestných činů a způsobil smrt nejméně patnácti občanů ČSR.

Pokud snad do té doby trvaly pochybnosti o jeho duševním stavu, dopis na rozloučenou rodičům prokazuje, že jej psal s jasnou myslí a zesiluje podezření, že svou duševní chorobu po celá léta úspěšně simuloval. Prosí v něm rodiče, aby za něj požádali o milost a zdůraznili, že chce své chyby odčinit tím, že bude pracovat jako agent pro Státní bezpečnost!

Miloslav Kraus byl popraven provazem na nádvoří věznice Praha-Pankrác 7. června 1952 v 5.04, přítomný lékař konstatoval jeho smrt v 5.12. Odsouzený zemřel mlčky, nepronesl žádná poslední slova. Zástupcům ministerstva spravedlnosti se viditelně ulevilo, v jedné zprávě o průběhu popravy totiž uvedli, že existovaly obavy z Krausova chování, k nimž vedl jeho předchozí dlouhý simulovaný pobyt v psychiatrické léčebně.

Podle dostupných údajů byla urna s jeho popelem pohřbena do společného hrobu na pražském Strašnickém hřbitově.

K paradoxům křivolakého osudu tohoto kolaboranta patří jeho virtuální život po roce 1989. Zřejmě v důsledku skutečnosti, že jej na smrt poslal Státní soud, který jinak řešil politické procesy s odpůrci komunismu, převládlo přesvědčení, že i Kraus byl obětí totality. Po léta se tak jeho jméno objevuje na seznamech obětí politických represí, lze se i dočíst, že šlo o hrdinu, který z hlediska svědomí vzdoroval soudcům hladovkou. Vrcholem ovšem bylo umístění pomníčku s jeho jménem v areálu Ďáblického hřbitova, mezi ostatní oběti politických procesů. Absurdní pomník lze na hřbitově spatřit dodnes.

Tento text, podobně jako jiné práce o případu publikované v minulosti v rámci Vojenského historického ústavu Praha, má za cíl objasnit skutečnou roli Miloslava Krause.

Ivo Pejčoch

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha