„My, vojáci, rozbíjíme navždy pouta, jež nás vázala k Habsburkům…!“

Ve francouzském městečku Darney se 30. června 1918 odehrál vojenský rituál, z něhož se stala manifestace dějinného významu. Konala se zde slavnostní přísaha Československé střelecké brigády ve Francii. A třicátý červen dnes slavíme jako Den ozbrojených sil České republiky.

+4

Na sklonku června 1918, ještě dříve než dvojice československých střeleckých pluků zasáhla do bojů na alsaské frontě, proběhlo v kancelářích ministerstva zahraničí v Paříži diplomatické klání tajemníků. Zatímco Tomáš Garrigue Masaryk vyjednával v USA, generálnímu sekretáři Československé národní rady Edvardu Benešovi se podařilo z trpělivého boje o jednoznačnou francouzskou podporu vytěžit jasné vládní prohlášení.

V deklaraci z 29. června 1918 uvedl Stephen Pichon, tehdejší ministr zahraničních věcí, že francouzská vláda „…považuje za spravedlivé a nutné prohlásit práva Vašeho národa na samostatnost a uznat veřejně a oficiálně Československou národní radu jako nejvyšší orgán, spravující veškeré zájmy národa, a jako první základ příští vlády československé“.

Dorazili významní státníci i vojáci 

Městečko Darney, situované v etapním prostoru východní skupiny armád, do jehož okolí se před odjezdem na frontu přesunula Československá střelecká brigáda, očekávalo 30. června 1918 vojenskou slavnost složení přísahy a předání praporu 21. čs. střeleckému pluku, prvnímu z československých pluků vzniklých na půdě Francie. Díky oné deklaraci se z tradičního vojenského rituálu stala manifestace dějinného významu, jež nezanedbatelně přispěla k propagaci československé akce u dohodových mocností.

Rozsáhlý přehled účastníků svědčí o tom, že nešlo o běžnou událost. Na palubě zvláštního vlaku, jenž se v pozdních večerních hodinách 29. června vypravil z Paříže, cestoval Raymond Poincaré, prezident Francouzské republiky, doprovázený trojicí členů vlády: ministrem zahraničních věcí Stephenem Pichonem, ministrem námořnictva Georgesem Leyguesem a ministrem blokády a osvobozených oblastí Albertem Lebrunem. Ministra války zastupovali majoři Purnot a Merciére. Suitu členů vlády tvořili baron Degran, tajemník ministra zahraničních věcí, pan z Cheveronu, tajemník ministerského předsedy, a pánové Franklin-Bouillon, prezident parlamentní komise zahraničních věcí, Fournol, tajemník komise, a Ernest Denis. Pařížská městská rada vyslala Ernesta Gaye.

Z představitelů francouzské armády byli přítomni generál de Castelnau, velitel východní skupiny armád, generál Boissoudy, velitel 7. armády, generál Archinard, velitel polské armády ve Francii, a generál Vidalon, zástupce náčelníka hlavního štábu spojeneckých armád.

Spojenecké vlády vyslaly v zastoupení své vojenské přidělence: Velká Británie generála Bowese a majora Baringe, přidělence u čs. hlavního štábu, Itálie majora Brancaccia a Papa di Castiglione, Srbsko majora Stefanoviče s jedním důstojníkem gen. štábu, a Spojené státy americké zástupce generála Pershinga.

Československou národní radu reprezentovali: generální tajemník Edvard Beneš, Ludvík Strimpl, Miroslav Plesinger-Božinov a kapitáni Otakar Husák a Vladimír Chalupa. Pařížská československá kolonie delegovala svého předsedu Božu Umirova.

V čele čs. hlavního štábu stál generál Janin, vrchní velitel československého vojska, major Peyris, náčelník štábu, a skupina francouzských a československých důstojníků.

Průběh slavnosti

Jak ceremonii uspořádat co nejlépe, jak sestavit sled jejích jednotlivých dějství, o tom Edvard Beneš jednal s kapitánem Otakarem Husákem, kterého si za tímto účelem včas povolal do Paříže. Jemu Beneš svěřil mimo jiné i úkol navrhnout text přísahy. A jak skutečně slavnost probíhala?

V neděli 30. června o deváté hodině přivítal hosty na nádraží generál Janin spolu s prefektem departementu a starostou městečka Darney. Čestný oddíl pod velením podporučíka Balcara vzdal pocty prezidentu Francouzské republiky a vzápětí se průvod odebral pod francouzskými a bílo-červenými prapory k místu slavnosti. Cestou procházel ulicemi městečka vyzdobenými slavobránami.

První jel vůz obsazený náčelníkem protokolu a důstojníkem generálního štábu. Za ním automobil prezidenta, kterého doprovázel ministr zahraničních věcí. Třetím v pořadí byl vůz s Edvardem Benešem a generálem de Castelnau. Ostatní hosté je následovali. Jak svědci vzpomínali, vše se dělo za hlaholu zvonů a hlasitého vítání početného obecenstva.

Československá střelecká brigáda, tvořená 21. a 22. čs. střeleckým plukem, mezitím vyčkávala nastoupena na louce, kolem níž se řadili hosté. K nim se symbolicky připojili francouzští vysloužilci z roku 1870 a opodál stáli ostatní diváci.

Za zvuků francouzské a československé hymny vojáci vzdali čest. V doprovodu generála Janina přešel prezident republiky Raymond Poincaré s Edvardem Benešem a skupinou vysokých hodnostářů před čelem nastoupených jednotek. Po přehlídce vojáci zaujali postavení k přísaze. Generál Janin je pozdravil srdečným „Nazdar!“, načež jednotky unisono zopakovaly tento pozdrav.

Slova se chopil nejprve Edvard Beneš. Ve svém projevu dlouze promlouval k přítomnému prezidentovi. Hovořil mimo jiné o významu podpory, jíž se dostalo vrcholnému orgánu československého zahraničního odboje od francouzské vlády. Nakonec se obrátil i k nastoupeným vojákům, aby vyzdvihl význam přísahy a plukovního praporu.

Po těchto slovech byl plukovní prapor, který předchozího dne přivezla čestná stráž z hlavního města, odevzdán Československé národní radě. Věnovalo jej město Paříž a za pozornost stojí, že na jeho návrhu pracoval proslulý malíř František Kupka.

Když se jásající obecenstvo utišilo, pronesl svoji řeč prezident Francouzské republiky. Neméně zeširoka hovořil o vzájemných vztazích a přirozeném přátelství mezi oběma zeměmi. Prezidentův projev přerušovaný pochvalnými ovacemi přednesl vojsku v překladu kapitán Chalupa.

Poté za zvuků plukovní hudby převzal plukovník Philippe, velitel 21. čs. střeleckého pluku, plukovní prapor a svěřil jej pod ochranu poručíka Kleinberga. Nadešel čas přísahy. Na rozkaz generála Janina mužstvo opakovalo slova předčítaná kapitánem Husákem:

„My, vojáci revolučního vojska utvořeného daleko od hranic naší vlasti, rozbíjíme navždy pouta, jež nás vázala k Habsburkům a k říši rakouské, vzpomínáme křivd dosud nepomstěných od staletí a před svým drahým národem, nyní zastoupeným Čs. národní radou, skládáme tuto slavnostní přísahu:

Ve jménu naší národní cti, ve jménu všeho toho, co je nám jako lidem i jako Čechům a Slovákům nejvýše svaté, přísaháme, že bojovati budeme po boku svých spojenců proti všem našim nepřátelům do té doby, dokud naše země české i slovenské nesplynou v samostatný a nezávislý stát československý, dokud národ náš v našich zemích nebude úplným pánem svých osudů.

Jako věrní bojovníci, nesoucí ve své krvi dědictví našich slavných dějin a vždy jsouce pamětlivi nezapomenutelných hrdinských činů našich národních mučedníků i našich husitských vojevůdců, slibujeme, býti jich důstojni, nikdy z boje neutíkati, nijakému nebezpečí se nevyhýbati, rozkazů svých náčelníků poslouchati, své prapory a odznaky ctíti, nepřítele o milost nikdy a za nijakých okolností neprositi a se zbraní v ruce se nevzdávati, bratr bratra milovati a v nebezpečí chrániti, smrti se nelekati a za svobodu vlasti své vše, i život položiti.

Bez jakéhokoliv nátlaku, svobodně rozhodnuti, tak podle této přísahy budeme jednati.

Tak přísaháme!“

Při stylizaci přísahy vycházel kapitán Husák nejspíše ze znění, které pro čs. vojsko v Rusku navrhl Rudolf Medek a které v prosinci 1917 schválila Odbočka československé národní rady v Kyjevě. Text Medkovy přísahy zestručnil, a třebaže jí ubral i na patosu, zbylo jej v této verzi stále dost. Cítil ostatně, že vzletnost sluší slavnostnímu rázu přísahy. Ani sám Beneš, jenž prý patetická slova neměl rád, v zásadě nic nenamítal.

Po letech, již jako generál, zavzpomínal Otakar Husák na své dojmy: „Při čtení našeho slibu zdůraznil jsem silným hlasem konečné slovo ‘Přísaháme!‘ Jako salva baterie vyrvalo se ze všech hrdel vojáků ‘Přísaháme!‘ Spontánně, nic nebylo připraveno ani nacvičeno! Všichni účastníci se přímo zachvěli a jich dojetí bylo ještě stupňováno písní „Bývali Čechové“ a „Božími bojovníky“ přímo náboženským zanícením zpívanými tisíci vojáky. Cizinci, ač neznali slova těchto písní, byli přímo drceni citem a fanatismem, který z nich sálal.“

Spokojenost na všech stranách

Údajně dojatý prezident Poincaré pozdravil nastoupenou brigádu a poblahopřál Benešovi. Nastoupené pluky přešly do pochodového tvaru a postupně odcházely za obzor louky. Mezitím poručík Rytíř shromáždil svůj pěvecký sbor, aby zpěvem národních hymen, Marseillaisy a různých národních písní vyplnil program před závěrečným defilé. To co následovalo, bylo působivým závěrem obřadu – slavnostní pochod asi šesti tisíc mužů československé střelecké brigády s hudbou v čele. Podle svědectví účastníků dojala atmosféra nejen přihlížející, ale ani vojáci neušli euforii oněch okamžiků.

Ještě předtím, než v 11 hodin oficiální hosté odjeli za zvuků Marseillaisy a československé národní hymny na nádraží, odebrali se pod vedením generála Janina na prohlídku vojenského tábora. Na zpáteční cestu do Paříže zvláštní vlak vyrazil ve 14 hodin.

Zavládla spokojenost snad na všech stranách: představitelé Československé národní rady mohli být rádi za otevření cesty k uznání dalšími státy Dohody, vojáci za morální vzpruhu před boji, jež je teprve čekaly, a francouzské velení mohlo být vděčné za střeleckou brigádu. Posilu na frontě sice nepatrnou svými počty, zato markantní svou vnitřní kázní a vysokou bojovou motivací – obojí ve válkou unavené Francii té doby představovalo pozoruhodný úkaz.

V krátké době zaznamenala slavnost v Darney žádoucí propagační ohlas. Informace podával nejen denní tisk, ale francouzská veřejnost se o existenci československého vojska ve Francii mohla dozvědět i ze stránek legendárního obrazového týdeníku L’Illustration. A to díky celostránkové kresbě příslušníka 22. čs. střeleckého pluku při přísaze. Jejím autorem byl prominentní válečný malíř Georges Scott, jenž přihlížel slavnosti jako člen vládní delegace. Osobní upomínku na tuto událost si odnesl kapitán Husák, když mu dotyčný věnoval zdařilý akvarel československého vojáka-dobrovolníka.

Zbývá dodat, že rozkazem prezidenta České republiky ze dne 7. února 2002 se 30. červen stal Dnem ozbrojených sil České republiky.

Tomáš Kykal