Nahlédnutí k sousedům: Letecké muzeum Oberschleissheim

Slavné německé technické muzeum v Mnichově (Deutsches Museum München), jedno z největších svého druhu na světě, začalo již před lety řešit otázku prostorových kapacit a možnosti vystavit veřejnosti podstatnou část svých exponátů. Jako jediným možným řešením se ukázalo vytvoření tematicky zaměřených poboček, které fungují jako samostatné výstavní prostory. Vedle hlavní historické budovy v centru Mnichova tak dnes existuje Muzeum dopravy, které vzniklo v bývalých výstavních halách jihozápadně od hlavního nádraží, dále pobočka muzea v Bonnu a letecké muzeum v Oberschleissheimu.

 

Pro vznik této instituce bylo využito bývalé vojenské letiště ve městě Oberschleissheimu, ležícím přibližně patnáct kilometrů od Mnichova. V letech druhé světové války se zde nacházela základna Luftwaffe, již 29. dubna 1945 dobyli příslušníci americké 7th Army. Po následující desetiletí využívaly letiště americké síly, dislokované ve Spolkové republice Německo, v době vietnamské války zde probíhala školení létajícího personálu a sídlily tu vrtulníkové jednotky. Zajímavostí je, že v areálu letiště vyrostla i vysílací věž, postavená pro potřeby rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Představitelům SRN bylo letiště oficiálně odevzdáno 31. května 1973. Od té doby slouží pro turistické stroje a vrtulníky.

Od roku 1992 tu otevřela brány návštěvníkům letecká pobočka Deutsches Museum, která se nachází jak v původních budovách, tak v nově vybudovaných expozičních halách. Sbírky představují především vývoj německého letectví od jeho prvopočátků až po současnost. Vedle modelů ve skutečné velikosti prvních německých kluzáků z konce devatenáctého století zde najdeme i repliku letounu bratrů Hanse a Karla Vollmölerových z roku 1910, období první světové války je zastoupeno stíhačkou Fokker D VII. Meziválečné období reprezentuje Udet U 12 Flamingo z roku 1925, podstatná část sbírky však zahrnuje období druhé světové války.

V hale je vystaven stíhací Messerschmitt Bf 109E, stejně jako proudový Me 262A-1a Schwalbe a raketový Me 163B Komet. Vývoj reaktivního pohonu v té době dokladují rozšířené proudové motory BMW 003 a Jumo 004. Ke strojům, patřícím neodmyslitelně k druhému světovému válečnému konfliktu, můžeme přiřadit rovněž průzkumný Fieseler Fi 156 Storch. Návštěvník si může prohlédnout i střední bombardér Heinkel He 111, ovšem v jeho poválečné španělské verzi, a také obrovský třímotorový létající člun Dornier Do 24. Experimentální konstrukce jsou zastoupeny pokusným samokřídlem Horten Ho IV. Pozoruhodnou je rovněž „rozkládací“ raketová stíhačka Bachem Ba 349 Natter, usilovně vyvíjená až do německé kapitulace.

Bohatá je také část sbírky, ukazující vývoj a výzbroj v obou německých státech v období studené války. Jsou zde vystaveny základní typy bojových letounů, tvořících páteř obou letectev. Východoněmecké představují MiGy-15 a 21, západoněmecké F-86 Sabre, F-104 Starfighter nebo F-4 Phantom II. Výsledkem mezinárodní spolupráce pak byl víceúčelový bojový stroj Panavia Tornado. V hale však najdeme i současný stroj Eurofighter Typhoon a řadu vrtulníků včetně unikátního ruského Kamovu Ka-26.

Mimořádně cenným je však především dokumentace širokého vývoje německých kolmostartujících letounů, který probíhal od šedesátých až do osmdesátých let. Pod stropem je zavěšen experimentální letoun Dornier Aerodyne E1 z roku 1967, na němž se ověřovaly technologie budoucích strojů VTOL. Spatříme tu však všechny tři typy, které v Německu za vynaložení astronomických částek vznikaly. Transportní Dornier Do 31, který měl podporovat a zajišťovat kolmostartující bitevní a stíhací stroje Bundesluftwaffe, zabírá vzhledem ke svým rozměrům nemalou část jedné z hal a udivuje svými neobvyklými tvary. Pozoruhodné jsou zejména rozměrné gondoly na koncích křídel, v nichž se nacházejí baterie zdvihových motorů. Kurátoři dokonce nechali otevřenou nákladovou rampu, takže návštěvník si může celý letoun pohodlně projít.

Monstrózní letadlo zůstalo jen v prototypech, což jej spojovalo i s dalšími dvěma stroji, v obou případech nadzvukovými. Jedním byl VFW (Vereingte Flugtechnische Werke, což bylo označení konsorcia firem Focke-Wulf a Weser Flugzeugbau) VAK-191B. Stroj měl být schopen provést úder taktickou nukleární bombou nebo průzkumné činnosti. Vývoj byl zastaven roku 1972. Podobně dopadl stíhací letoun EWR VJ 101C, vyvíjený od roku 1973. Pracovalo na něm konsorcium Heinkel-Messerschmitt-Bölkow, pozoruhodný letoun s překlopnými motory na koncích křídel však rovněž nepřekročil prototypové stadium.

V hale se nachází i pozoruhodná létající laboratoř pro testy leteckých komponentů VFW-Fokker 614 ATTAS, přestavěná z malosériového dopravního letounu pro krátké tratě. Návštěvník může projít trupem a spatřit všechna měřící pracoviště techniků i kabinu pilotů. Letoun je zajímavý i svým řešením s pohonnými jednotkami na pylonech nad křídly.

Muzeum představuje rovněž třetí stupeň kosmické rakety Arianne, ale především unikát v podobě britské střely středního doletu De Havilland Blue Streak. Po rezignaci britského ministerstva obrany na její zařazení do služby existoval projekt jejího využití v roli prvního stupně uvažovaného kosmického nosiče Europa. Ani ten se však nepodařilo uvést v život, trup jedné Blue Streak se naštěstí dodnes zachoval a udivuje svými rozměry.

Součástí muzejního areálu je rovněž restaurátorská dílna, kde můžeme z ochozu sledovat zaměstnance při práci. V době mé návštěvy procházely rekonstrukcí druhoválečná raketová stíhačka Bachem Ba 349 Natter a kolmostartující EWR VJ 101C.

Naprostým unikátem je pak konstrukce DOWA 81 z let studené války. Potají jej v roce 1981 zkonstruoval a postavil Dr. Ing. Gerhard Wagner z Drážďan, jenž s ním plánoval odletět s manželkou a třemi dětmi přes hranici do Spolkové republiky Německo. Pouhý den před startem však celou rodinu pozatýkala Stasi a po ročním vězení je na nátlak rakouských politiků vystěhovali do SRN. Stroj, poháněný dvojicí motocyklových motorů, udivuje miniaturními rozměry a vzbuzuje otázku, jak se do něj mělo tolik osob vměstnat.

Vedle vojenských strojů zahrnují sbírky muzea množství kluzáků a sportovních typů.

Ivo Pejčoch

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha