Nová výstava přibližuje boje čs. armády v Severní Africe za druhé světové války

Během celého října si můžete na pražském Vítězném náměstí prohlédnout výstavu, která přibližuje boje Čechoslováků v Severní Africe v letech 1940-1943. Expozici nazvanou Together – Společně a čítající dvě desítky panelů připravil Vojenský historický ústav Praha.

 

Výstava Together – Společně nese podtitul Čechoslováci a Britové při obraně Tobruku a zájemci ji naleznou na volně přístupném prostoru na Vítězném náměstí v Praze 6, v místech, kde se  náměstí setkává s vyústěním Dejvické ulice. Panely expozice těsně sousedí s populární kavárnou Šesťák, kde si lide mohou posedět a dívat na dění na náměstí.

Autory výstavy jsou historici VHÚ Jindřich Marek a Tomáš Jakl. Výstavu zahájili společně ve čtvrtek 3. října britský velvyslanec v České republice Nick Archer a starosta Prahy 6 Ondřej Kolář, za účasti autorů expozice, pracovníků Vojenského historického ústavu Praha i zástupců veřejnosti.

 

„Ještě nikdy na poli lidských konfliktů tolik nevděčil tak velký počet lidí tak nemnohým…“, prohlásil britský premiér Winston Churchill v roce 1940 na adresu britských, kanadských, polských a československých letců v letecké Bitvě o Británii. Plně však tento výrok platí i pro ty spojenecké vojáky, včetně Čechů a Slováků, kteří proti invazi italských fašistů a německých nacistů ubránili v letech 1940 – 1943 přístup k strategicky významnému Suezskému průplavu v dobách, kdy vojska Osy postupovala na Moskvu či Stalingrad.

Nejvýznamnějším místem bojů českých a slovenských vojáků byl Tobruk, město v severovýchodní části Lybie, u hranic s Egyptem. Československý pěší prapor pod velením podplukovníka Karla Klapálka zde od 21. října do 10. prosince 1941 hájil nejvíce ohrožený západní úsek pevnostního perimetru.

Následující pasáž přebírá některé z textů, které si mohou návštěvníci přečíst na výstavních panelech. Texty na panelech jsou doplněny bohatým obrazovým materiálem.

 

FORMOVÁNÍ JEDNOTKY A PRVNÍ BOJE

Stěžejní dnem formování československé jednotky v britských uniformách na Středním východě se stal 29. červen 1940. Toho dne totiž po katastrofální porážce Francie odjelo z horké půdy Petainovými Francouzi ovládaného Bejrútu do Palestiny, která byla pod britskou správou, 206 československých dobrovolníků. Ti se pod památným starořímským akvaduktem ve vojenském táboře Az Sumeiriya stali základem budoucí čs. jednotky.

O čtyři dny později za nimi ze Sýrie dorazilo dalších 16 dobrovolníků v čele s bývalým legionářem pplk. pěch. Karlem Klapálkem. O dva týdny později se do nového tábora ve vesničce Gedera nedaleko Tel Avivu přesunulo již 257 mužů, které pomalu začali doplňovat další dobrovolníci. Zárodek čs. jednotky tehdy ještě nesl označení Československý 4. pěší pluk, ale již 1. listopadu byl přejmenován na Čs. pěší prapor 11 – Východní.

Koncem února 1941 byla čs. jednotka již v síle téměř 500 mužů přesunuta do Egypta do oázy Sidi Bishr, odkud se o měsíc později přesunula do Agami, kde od britského velení dostala první úkol – strážní službu v alexandrijském válečném přístavu a v okolních zajateckých táborech. Zde se také poprvé čs. vojáci setkali s důsledky německých náletů na Alexandrii. V té době se jednotka rozrůstala o přírůstky ze sovětské internace, kdy si jedni vojáci přinášeli rozčarování z poznání sovětského režimu, zatímco druzí – tzv. „hvězdáři“ – pod vlivem komunistické ideologie se snažili jednotku rozložit v intencích dosud platného paktu „Molotov – Ribbentrop“. Politické napětí v jednotce bylo však rázně utlumeno izolací nejradikálnějších extrémistů. Většina vojáků již předtím odmítla jejich působení, protože pro ně zůstával důležitějším výcvik a prioritou boj s německými nacisty a jejich spojenci a také obnova demokratického Československa.

Přestože nebyl dosud ukončen výcvik nováčků a čs. jednotce chyběly některé zbraně, byl 31. května 1941 Čs. pěší prapor 11 – Východní v celkovém počtu 759 mužů přesunut do frontového postavení u Mersá Matrúh v Západní poušti. Jeho prvním bojovým úkolem v rámci britské 23. pěší brigády se stala především ostraha polních letišť RAF v této oblasti. Při této službě také 22. června 1941 jednotku zastihla zpráva o německém útoku proti Sovětskému svazu, která naplnila čs. vojáky nadějí, že rozšíření protihitlerovské koalice se nacistům stane osudným.

Dne 2. července 1941 zaujal Čs. pěší prapor 11 – Východní v rámci v rámci britské 23. brigády bojová postavení proti vichystickým Francouzům ve frontovém pásmu na libanonsko-syrských hranicích. O čtyři dny později utrpěli 6. července čs. vojáci po francouzském dělostřeleckém přepadu na hřebenu výšiny Beehive u libanonského Mardž Ujúnu první bojové ztráty. Vedle několika vážně zraněných vojáků se prvním padlým příslušníkem čs. armády se stal dvacetiletý vojín Jiří Haas z Brna.

Do obleženého Tobruku se dalo dostat pouze po moři, kde hlídkovala nepřátelská letadla, číhaly ponorky a plavbu ohrožovaly i četné námořní miny. Jako první tam připlul 12. října 1941 na torpédoborci Hero (H99) pod velením pplk. Karla Střelky „čs. ubytovací oddíl“ v počtu 6 důstojníků a 23 vojáků. V té době se chystal celý prapor (oslabený o řadu nemocných v Sýrii) k dlouhému přesunu do tábora el-Amiriye u Alexandrie, aby 21. října v noci bylo 634 jeho mužů do obleženého Tobruku po vlnách rozbouřeného Středozemního moře přepraveno na torpédoborcích Napier (G 97) a Hasty (H 24).

 

 

POUŠTNÍ PEVNOST NA BŘEHU MOŘE

Tobruk je přístavní město v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem. V roce 1911 Lybii ovládli Italové, kteří zde koncem 30. let kolem města vybudovali pásmo opevnění, které z Tobruku udělalo v letech 2. světové války legendu. V letech 1941 – 1942 bylo o Tobruk a jeho okolí svedeno několik velkých bitev mezi britskou armádou a německými a italskými jednotkami. Nejslavnější kapitolou tohoto období se stala v období od dubna do prosince 1941 především legendární, 244 dnů trvající obrana obklíčeného Tobruku, ve které vynikli především rázovití Australané ve svých charakteristických širácích. Později Australany doplnili po moři dopravení Britové, Indové, Poláci a Čechoslováci. Tato spojenecká sestava zabránila Hitlerovu oblíbenci Erwinovi Rommelovi, aby s Tobrukem v týlu pronikl k Suezskému průlivu.

Čs. prapor se v sestavě 23. pěší brigády 6. pěší divize v týdnu od 14. do 21. října 1941 přesunul do obklíčeného Tobruku. Po ukončení přesunu byla ze zpravodajských důvodů 6. pěší divize přejmenována na 70. pěší divizi. Její velitel, generál R. M. Scobie, se stal také velitelem obležené pevnosti. Kromě své divize se 14., 16. a 23. pěší brigádou měl k dispozici ještě polskou Samostatnou brigádu karpatských střelců a 32. armádní tankovou brigádu.

Československý prapor byl od 23. října do 11. prosince 1941 podřízen polské brigádě. Nasazen byl na západní části obranného perimetru v linii betonových pevnůstek původního italského opevnění přístavu. Život v pevnůstkách na tobruckém perimetru byl vyčerpávající. Zahrnoval prach, špínu, pouštní blechy, jednotvárnou konzervovanou stravu se suchary a nekvalitní vodu. Do úseku praporu za pobytu v pevnosti dopadlo téměř 10 000 nepřátelských granátů, min a šrapnelů a 29 leteckých pum.

Významnou součástí bojové činnosti čs. vojáků v Tobruku byly noční (a občas i denní!) průzkumné hlídky v předpolí vlastních obranných postavení v tzv. „zemi nikoho“, kde ovšem číhala pod nánosy rychle se měnícího písku četná a nikým nezmapovaná minová pole. Pohybovat se nepozorovaně v blízkosti nepřátelských postavení vyžadovalo stejnou dávku chladnokrevnosti i šikovnosti, protože v poušti se do dálky rozléhal každý větší zvuk. Tyto akce probíhaly ve skalnaté a prašné poušti s trochou trnitých křovisek, kterou přetínalo několik kaskádovitě členěných kaňonů (vádí) se skalními převisy a rozsedlinami. Této náročné a riskantní činnosti se zúčastnilo celkem 188 mužů (prakticky čtvrtina jednotky), kteří při tom prokázali obrovskou míru odvahy, invence, chladnokrevnosti a racionality, kdy kromě několika zraněných během několika divokých přestřelek s nepřítelem, nepřišel prapor při této činnosti ani o jednoho muže!

Dne 18. listopadu 1941 spojenecké síly zahájily operaci „Crusader“ s cílem vyhnat německá a italská vojska od hranic Egypta a osvobodit obležený Tobruk. Na hrotu útočila novozélandská divize. Předpokládalo se, že tato akce bude trvat týden, avšak k porážce německých a italských sil bylo nakonec zapotřebí tří týdnů. Mezitím 6. prosince do Tobruku dorazilo po moři dalších 84 československých vojáků jako bojová náhrada za padlé, raněné a nemocné. O čtyři dny později konečně skončilo obležení Tobruku a německé a italské jednotky pod tlakem spojenců ustoupily daleko na západ. Výpadu z pevnosti se zúčastnil pod velením kpt. Jana Svobody i předem připravený „pronásledovací oddíl“. Německé a italské jednotky rychlým ústupem vyklidili rozsáhlý prostor západně od Tobruku a českoslovenští vojáci se mohli věnovat pár dní slastnému odpočinku. Válka však měla trvat ještě nekonečných čtyřicet měsíců…

 

DLOUHÉ LOUČENÍ S TOBRUKEM

Po osvobození Tobruku polská brigáda pronásledovala ustupujícího nepřítele, ale československý prapor zůstal v Tobruku s úkolem střežit letiště Al-Adem a tobrucký přístav a pouze jeho 2. pěší rota byla vyslána na frontu s cílem chránit velitelství britského XIII. sboru a dostala se až k Benghásí. V Tobruku si zatím miny vybíraly dále daň na životech a zdraví československých vojáků, kteří zde prožili nejen vánoce 1941 ale i další týdny náročné pouštní služby. Teprve 7. dubna 1942 byl zahájen přesun čs. praporu z Tobrukuna východ k odpočinku v Palestině, kde dostali všichni jeho příslušníci zaslouženou dovolenou. Tím však de facto skončila historie československých „tobruckých krys“, protože po rozšíření jednotky o nováčky Československý pěší prapor 11 – Východní ukončil 22. května 1942 svou existenci a jeho vojáky čekala reorganizace a výcvik u nového druhu vojska.

V létě 1942 armády osy opět vpadly do Egypta a přiblížily se k Alexandrii. Československé Výcvikové středisko – Východní sestavilo bojovou rotu, která byla od 30. července 1942 nasazena nejprve v záchytném obranném postavení u Degheily a poté střežila proti nepřátelskému výsadku letiště Maryut, zatímco Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní dokončil v létě výcvik. Od 1. července 1942 byl zařazen do britské 17. protiletadlové brigády, které velel brigadýr D. Dunlop. Většina 501. praporu a spojovací četa pluku se přesunuly do Bejrútu, kde byly československé Boforsy od 21. července 1942 zařazeny do protiletadlové obrany přístavu, rozhlasové vysílačky a rafinerie. V téže době byly 500. prapor a sedmá rota 501. praporu zařazeny do protiletecké obrany přístavu a rafinerie v Haifě. Výcvik nováčků probíhal u 502. praporu v EzZibu, kde sídlilo i velitelství pluku. Na konci roku byl pluk přesunut do Libye.

Koncem roku 1942 se čs. vojáci přesunuli opět do Tobruku, kde byli zařazeni do protiletadlové obrany města, přístavu a blízkých letišť.  Svedli zde několik bojů s útočícími německými letouny a 20. února 1943 jeden z nich (Junkers Ju88) sestřelili. Bohužel druhý den při odklízení shozených nástrah po nočním náletu byl zabit výbuchem vojín Josef Vystrčil, a tři další českoslovenští vojáci byli zraněni. Šlo o poslední bojové ztráty čs. armády v severní Africe, kde boje skončily 13. května 1943 kapitulací německých a italských vojsk u mysu Bon v Tunisu. Za zmínku z této doby stojí paradoxní fakt, že čs. protiletadlový pluk se stal první jednotkou zahraničního vojska druhého československého odboje, vyzbrojenou tanky. Plukovní dílny v únoru a březnu 1943 opravily dva tanky Valentine, se kterými obsluhy Boforsů nacvičovaly střelbu na pozemní cíle a později k tomu přibyly i kurzy řidičů tanků…

 

KOLEM AFRIKY NA BRITSKÉ OSTROVY

V říjnu 1942 odplulo ze Suezu kolem Afriky na britské ostrovy po náročných prověrkách 171 přijatých uchazečů k Royal Air Force z řad čs. vojáků, které čekal výcvik na piloty, navigátory a palubní střelce. Po skončení bojů v severní Africe v květnu 1943 zůstal otázkou času i přesun ostatních Čechoslováků na Středním východě do Velké Británie k posílení tamních jednotek čs. armády. Proto dne 12. června 1943 československý protiletadlový pluk přestal mít odpovědnost za protiletadlovou obranu Tobruku a 5. července vyplulo z egyptského přístavu Tewfik 1 322 československých vojáků na lodi Mauretania na dlouhou plavbu Afriky s věčným rizikem útoku japonských a německých ponorek. Plavba skončila až 11. srpna v anglickém přístavu Liverpool.  O týden později hrdiny ze Středního východu navštívil prezident Edvard Beneš a jejich pluku udělil Čs. válečný kříž 1939.

Po spojenecké invazi do Normandie se od října 1944 bývalé „tobrucké krysy“ v řadách Čs. samostatné obrněné brigády zúčastnili několikaměsíčního obléhání silné německé posádky v přístavu Dunkerque. Z bývalých obléhaných se nyní stali obléhatelé, kteří však toužili po jediném – zúčastnit se přímého osvobozování okupované vlasti. Bohužel až 1. května 1945 u Chebu překročil česko-bavorské hranice alespoň tzv. Kombinovaný oddíl jako první čs. armády ze západní fronty. Z jeho 140 mužů bylo 82 bývalých příslušníků čs. armády na Středním východě. Ani těm však kvůli sovětskému nátlaku nebylo souzeno, aby se mohli zúčastnit po boku amerických jednotek pomoci povstalecké Praze. Kalich hořkosti však ještě nebyl zcela naplněn. Po únoru 1948 se vztah k hrdinům měl na povel marxistických ideologů změnit v opovržení a trestání. Tomuto osudu neunikl i nejeden z hrdinů bojů o Tobruk.

RED

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha