Od převratových improvizací ke koncepční práci

Když 28. října 1918 vznikl samostatný československý stát, bylo potřeba zajistit také jeho bezpečnost a vytvořit nové složky vojenské správy. Přinášíme vám nyní podrobný rozbor toho, co vše se dělo ve vrcholných orgánech vojenské správy země během října až prosince roku 1918. Autorem studie je historik VHÚ Tomáš Kykal.

+11

„Samostatný stát československý vstoupil v život,“ deklarovala úvodní slova prvního zákona, jímž se Národní výbor československý jako „orgán jednomyslné vůle národa a také jako vykonavatel státní svrchovanosti“ ujímal 28. října 1918 veškeré zákonodárné a výkonné moci.

Tento legislativní dokument potvrzoval platnost veškerých stávajících právních a správních norem, čímž alespoň pro začátek přepřáhl všechny staré mechanizmy do služeb nového státu. Civilní i vojenská správa začínaly na úrovni maximální kontinuity, od níž se měly teprve postupně rozcházet vlastními cestami. V následujících měsících musela vojenská správa rodícího se státu na nejvyšších místech své hierarchie dovedně improvizovat a manévrovat mezi dědictvím zaniklé monarchie i revolučními experimenty.

Pražský převrat a funkce Nejvyššího správce československých vojsk

V rámci Tajného výboru Maffie, ústředního orgánu domácího odboje v českých zemích za války, vznikla samostatná složka, tzv. Vojenská Maffie, se zamýšleným úkolem připravit vojenské převzetí moci po zhroucení Rakouska-Uherska. V jejím čele stanul JUDr. Josef Scheiner, starosta České obce sokolské. Od září 1918 se přistoupilo k budování podzemního revolučního vojska, organizoval se Sokol i jiné spolky a svážely se pušky do sokolských lazaretů. Technický odbor České obce sokolské s náčelníkem JUDr. Jindřichem Vaníčkem představoval jakýsi generální štáb a tajný vojenský štáb složený z aktivních i záložních důstojníků vedl setník Jaroslav Rošický.

Prvního dne pražského převratu Národní výbor jmenoval JUDr. Josefa Scheinera nejvyšším správcem všech československých vojsk, a tak mu, jak on sám vzpomínal, „…připadlo ujmouti se vojenského velitelství“. Dlužno podotknout že za poměrů, které vládly ulicím, šlo tehdy daleko spíše o zamezení násilným excesům při národních manifestacích, v podstatě o koordinaci pohotovostní pořádkové služby.

Ze všech členů Národního výboru měl Josef Scheiner patrně nejlepší předpoklady pro tuto vedoucí funkci. Jako starosta České obce sokolské stál před válkou v čele největšího tělovýchovného spolku v českých zemích. Více než sto tisíc organizovaných mužů v garibaldiánských rudých košilích představovalo nezanedbatelný branný a ideový potenciál, jenž rakousko-uherské bezpečnostní složky nemohly ignorovat. Za války byla Česká obec sokolská považována – nikoli bezdůvodně – za protistátní organizaci se dvěma tvářemi. Zatímco se oficiálně věnovala humanitární činnosti na podporu válečných poškozenců, její vedení se zapojilo do konspirace v řadách Tajného výboru Maffie. Jedna z vizí odboje dokonce počítala s činností sokolských diverzních milic v zázemí. V zimě na přelomu let 1914/1915 bylo několik jednot rozpuštěno a v květnu 1915 došlo k Scheinerovu zatčení. Vzhledem k nedostatku důkazů byl sice po půl roce vyšetřovací vazby propuštěn na svobodu, ale policie jej nadále sledovala. Konec listopadu 1915 přinesl rozpuštění ústředních orgánů Sokola a zákaz veškeré činnosti.

Sokolské řady během války prořídly, když doma zůstali jen ti, které armáda nepovolala do pole. V ilegalitě sokolstvo představovalo početnou, organizovanou komunitu, jejíž akceschopnost pramenila z pěstované vnitřní disciplíny. V závěru války, kdy na chování řadových vojáků působil málokterý apel, o morálním nemluvě, „kmenová“ příslušnost k sokolskému bratrstvu zavazovala ke společné kázni a morálce. Svou roli hrálo i (sebe)vědomí ideového spříznění se zahraničními legiemi, při jejichž zrodu se sokolské principy uplatnily. Navzdory zmiňovanému zákazu, či snad díky němu se spolkové vazby dařilo nadále udržovat a v čase převratu usměrnit v úspěšnou mobilizaci spolehlivých kádrů. V čele se svým starostou se sokolští dobrovolníci vložili do služeb Národního výboru. Společnost od nich očekávala činorodé nasazení a oni ji nemínili zklamat.

V podvečer 28. října 1918 se v Praze ustavila dvě střediska pověřená formováním a řízením revolučních ozbrojených sil. Jedno sídlilo na Staroměstské radnici, odkud byla organizována činnost oddílů Národní stráže, pořádkových hlídek tvořených zejména sokoly a členy Dělnických tělocvičných jednot. Druhé na Žofíně, kde se podle rozkazu Josefa Scheinera měli shromažďovat bezprizorní čeští vojáci ochotní zapojit se do služeb nového státu. Zatímco vedení sokolských oddílů Scheiner svěřil Jindřichu Vaníčkovi, setníka Jaroslava Rošického, učitele taktiky na pražské kadetce s frontovými zkušenostmi, jmenoval na Žofíně „svým prvním pobočníkem a zástupcem“ a pověřil jej formováním vojenských dobrovolnických oddílů. Společným úkolem nově tvořených složek bylo zajištění pořádku a také zabránění roztržce s vojenskou mocí, kterou stále reprezentovalo pražské Vojenské velitelství (Militärkommando).

V průběhu převratu se Josef Scheiner v rámci své funkce nezabýval konkrétními organizačními opatřeními. Byl zřejmě rád, že odborné vojenské záležitosti mohl přenechat erudovanému a zdatnému setníku Rošickému, a sám se angažoval spíše diplomaticky, když s Vojenským velitelstvím několikrát vyjednával o podmínkách převzetí vojenské moci nad Prahou a celou oblastí VIII. sboru. Definitivně do rukou Josefa Scheinera, respektive Národního výboru, přešla za dramatických okolností až v dopoledních hodinách 30. října, kdy revoluční oddíly tvořené vojáky a sokoly obsadily budovu Vojenského velitelství na Malé Straně a velícího generála Paula Kestřanka s jeho štábem zatkly a internovaly. Reálné nebezpečí, že se Vojenské velitelství pokusí zvrátit průběh převratu vyhlášením stanného práva a zásahem proti vedoucím představitelům Národního výboru, se podařilo zažehnat.

V oněch hektických dnech nejvyšší správcovství Josefa Scheinera spočívalo velkou měrou v motivační práci a ideovém vedení. Řečnil před vojáky a sokoly, povzbuzoval, působil na udržování morálky a usměrnění revolučního nadšení. S autoritou, které se těšil na veřejnosti, ztělesňoval v sokolském stejnokroji takřka ideálního vůdce demokratické národní armády. Vznikající dobrovolnické oddíly byly vnímány jako symbolická reinkarnace národních gard z roku 1848. Tato představa české společnosti vyhovovala. Nechuť k instituci stálé branné moci, jak ji představovala rakousko-uherská armáda, byla čerstvá, všudypřítomná a za léta války hluboce vrytá.

Po úspěšném završení pražského převratu se musela provést taková opatření, aby zastoupila činnost Vojenského velitelství. Odpoledne 30. října Josef Scheiner rozdělil jednotlivé referáty a určil důstojníky k jejich vedení, přitom šlo bez výjimky o bývalé příslušníky rakousko-uherské armády znalé vojenské administrativy.

Výbor národní obrany (VNO)

Uklidnění vojenské situace přineslo také úpravy kompetencí na nejvyšších místech revoluční vojenské správy. Bylo dobojováno a v Pánském klubu Obecního domu zasedla k jednání desítka politických a odbojových funkcionářů. Z první takové schůze 30. října vzešel Výbor národní obrany, jenž se stal „nejvyšší vojenskou instancí ve smyslu plné moci udělené Nár[odním] výborem.“ Předsedou byl zvolen člen Národního výboru a poslanec za agrárníky František Udržal, jeho náměstkem sociálně demokratický poslanec František Modráček.

Nejvyšší správce československých vojsk Josef Scheiner měl napříště působit jako výkonný orgán tohoto politického uskupení: „…s plnou mocí rozhodovat v záležitostech běžných a odkladu nesnášejících.“ „V otázkách zásadních musí si vyžádat schválení Výboru N. O.“, pokračovalo usnesení výboru, který tak iniciativu nejvyššího správce podroboval své kontrole. V rámci volné rozpravy se ještě hovořilo o vhodném označení Scheinerova úřadu, ale žádné lepší pojmenování nenašlo uplatnění. Setník Jaroslav Rošický, známý Scheinerův pobočník, charakterizoval ve svých vzpomínkách nejvyšší správcovství jako: „…náhradní funkcí za ministra vojenství…“ Tou dobou už však bylo o vládních postech pro vojenský rezort rozhodnuto. V první vládě se o zahraniční a domácí československé vojsko měli podělit dokonce dva ministři – Milan Rastislav Štefánik a Václav Jaroslav Klofáč.

Co se týče jednacího řádu, je přinejmenším zajímavé, že Výbor národní obrany nijak nespecifikoval pravidla Scheinerovy účasti na svých schůzích. Stanovil velmi obecně, že ke schůzím výboru, jež jsou jinak důvěrné, budou zváni referenti a podle potřeby i jiní odborní znalci. „Kromě toho budou se konat čas od času a dle potřeby konference širšího rázu, k nimž zváni budou vedle referentů také jiní velitelé a osoby, jichž bezprostředního slyšení bude potřebí.“ Do jaké kategorie řadili Josefa Scheinera, není známo. Jisté je, že se během krátké existence výboru dostavil k pěti jednáním, přičemž druhou schůzi konanou 31. října řídil místo nepřítomného Udržala.

Dochovaný zápis z porady předsednictva VNO se členy technického odboru České obce sokolské, konané 31. října 1918, dokládá na jedné straně veliké ambice sokolstva na spolutvoření vojenské organizace, na druhé straně odhaluje poměrně jasné představy Výboru národní obrany o vymezení úlohy Sokola v popřevratové době. Z úst Jindřicha Vaníčka zazněl na poradě návrh, aby za účelem jednotného vedení národní obrany byl zřízen šestadvacetičlenný výkonný výbor sestávající z 13 důstojníků, přednostů jednotlivých odborů vojenské správy, a stejného počtu zástupců Sokola i Dělnických tělocvičných jednot a aby tomuto výkonnému výboru byla svěřena organizace branné moci.

Debata, která se nad tímto návrhem zákonitě rozpoutala, vyústila v jakousi definici tehdejší role Sokola: „…cílem jest pouze spolupráce jeho jakožto osob civilních v rámci trvající organisace vojenské za tím účelem, aby paralysována byla nechuť lidových vrstev zejména dobrovolníků k bývalým rakouským důstojníkům, aby zachyceno bylo nadšení, dříve než vyprchá, k nejrychlejšímu utvoření co největší branné moci, aby tak zdůrazněn a zřejmým učiněn byl demokratický charakter nového vojska, aby na místě mrtvé autority poražené armády rakouské vznikla nová autorita národního vojska československého.“ Účastníci porady se sice shodli na tom, aby se Vaníčkem navržený princip uskutečnil u místního pražského velitelství, ale pod podmínkou, že nebude dotčeno jednotné vedení, ani jednotná administrativa dosavadní vojenské organizace. I přesto šlo o jasné znamení, že na budoucí uspořádání branné moci bude sokolstvo uplatňovat svůj vliv jen v omezené míře.

Vrchní velitel a nejvyšší správce

Destruktivní fáze revoluce odstranila starý systém a nově se ustavující instituce vystavila zkouškám, na nichž měly prokázat své tvořivé schopnosti. Nastával čas koncepční práce, která od pověřených osob žádala odbornou erudici a pokud možno zkušenosti. Ani Josef Scheiner, schopný organizátor masových předválečných sokolských sletů, ani jeho spolupracovníci, pobočníci v hodnostech subalterních důstojníků, však nebyli připraveni pro vedení vojenských záležitostí na nejvyšší úrovni. Těchto limitů si byl Scheiner dobře vědom, a tak 30. října 1918 oslovil polního podmaršálka ve výslužbě Jana Diviše a jménem Národního výboru jej vyzval k převzetí velení československého vojska.

Diviš se chopil nabízené funkce vrchního velitele již příštího dne, kdy v přítomnosti Josefa Scheinera složil slib do rukou místopředsedy Národního výboru Antonína Švehly. Vzájemné postavení obou vrcholných orgánů upřesnila ještě týž den druhá schůze Výboru národní obrany. Na jednání, kterému výjimečně předsedal Scheiner, byl vrchní velitel ustanoven zástupcem nejvyššího správce. Oba společně tvořili Vrchní vojenské velitelství pro celou oblast státu a prozatím také Zemské velitelství v Čechách. V souvislosti s výkonem vrchního velení přijal Výbor ještě jedno rozhodnutí: „Aby získána byla důvěra v širokých vrstvách, buďtež všechny akty podmaršálka Diviše spolupodepsány Drem. Scheinerem.“

Jednání vrchního velitele měla zaštiťovat tehdy nesporná autorita nejvyššího správce. Jiní odborníci z řad důstojnictva rakousko-uherské armády, vyžádaní československou armádou na exponovaná místa, se museli smířit s přidělením tzv. občanských zástupců, jejichž úkolem byla nejen podpora autority bývalých příslušníků c. a k. armády, ale také dohled na jejich činností za nových poměrů. Náčelník Sokola Jindřich Vaníček takto například působil u generálmajora Jana Smrčka, jenž stál od 1. listopadu 1918 v čele pražského staničního (později posádkového) velitelství. Ohledy na citlivé veřejné mínění, vedly Výbor národní obrany k rozhodnutí, aby ke každé významné vojenské služební cestě vždy připojil některého ze svých členů.

V listopadových dnech mělo Vrchní velitelství mnoho práce jak s podchycením vojenského živlu, tak s jeho žádoucím usměrněním. Jediným logickým a opravdu smysluplným prostředkem k ovládnutí situace bylo využití stávajících administrativních mechanizmů zděděných po vojenské správě podunajské monarchie. Doplňovací okresní velitelství společné armády a zeměbrany i domobranecká okresní velitelství v českých zemích disponovala evidencí povolaného mužstva, a tak představovala solidní základ pro konsolidaci převratem rozháraných vojenských poměrů. Do českých zemí proudily železniční transporty přeplněné vojáky i jednotkami v různém stádiu organizace. Ty soudržnější a spolehlivější byly postupně dirigovány k zajištění historických hranic.

Ministerstvo národní obrany (MNO)

Pro stabilitu československého státu bylo nezbytné, aby co nejdříve získal ústavní rámec, neboť Národní výbor představoval pouze provizorium převratových událostí. Při své legislativní činnosti si netroufal podnikat zásadní kroky bez požehnání vedoucích představitelů zahraničního odboje. První pokyny pro další konsolidaci ústřední moci přivezli po poradě s Edvardem Benešem delegáti Národního výboru ze Ženevy 5. listopadu 1918. Následovala horečná přípravná činnost s cílem co nejdříve svolat ústavodárné Národní shromáždění. Národní výbor na své poslední schůzi 13. listopadu schválil prozatímní ústavu, na jejímž základě se příštího dne sešlo Revoluční národní shromáždění, aby slavnostně vyhlásilo Československou republiku, zvolilo hlavu státu – v nepřítomnosti se jí stal Tomáš Garrigue Masaryk – a jmenovalo první vládu.

Křeslo ministra národní obrany v ní zaujal předem vybraný kandidát československých socialistů, populární antimilitarista a poslanec říšského sněmu Václav Jaroslav Klofáč. Provázela jej pověst velkého propagátora miličního vojska a politického vizionáře. Jako opoziční poslanec kritizoval poměry a uspořádání mnohonárodnostního habsburského vojska. V československém Národním shromáždění stanul na opačné straně a jako vládní činitel měl konečně prokázat, jak dokáže být konstruktivním.

Čerstvý ministr národní obrany Klofáč se 15. listopadu 1918 zúčastnil posledního zasedání Výboru národní obrany. Přednesl úvodní projev, v němž hovořil o vhodné organizaci „národní síly“ a zdůraznil nutnost silné autority i ve vojsku vybudovaném v duchu bratrství a demokracie. Dále členy seznámil se záměrem vydávat v režii MNO vlastní vojenský popularizační časopis s příznačným názvem Bratrství – list československé milice. Klofáč se jako ministr zodpovídal Výboru národní obrany a dostával od něj různá doporučení a úkoly.

Například mu bylo doporučeno, aby i nadále vysílal do různých oblastí kontrolní a pozorovací komise za účelem informování o stavu vojska. Výbor jej pověřil, aby co nejdříve předložil osnovu zákona, která by přechodně určila pravidla vojenské služby, dokud se nestanoví konečná zákonná úprava miliční branné povinnosti. Když nakonec Klofáč prezentoval svůj návrh na zřízení tzv. Zeměbranecké rady, širokého poradního sboru při MNO, složeného ze zájemců z vojenských i občanských kruhů, výbor mu navrhl, aby svůj návrh upřesnil a předložil jej při nejbližší schůzi brannému výboru. Tato ministrova iniciativa však odezněla do ztracena.

Vznik ústavně odpovědných institucí – Národního shromáždění a Ministerstva národní obrany – vedl k pochopitelným změnám v improvizované struktuře vojenské správy.

Výbor národní obrany, jenž svoji svrchovanost nad vojskem odvozoval od Národního výboru, ukončil svoji činnost sám na schůzi 15. listopadu 1918. Zatímco jeho správní a výkonné pravomoci převzalo MNO, legislativní a kontrolní připadly brannému výboru. Ten se na půdě Revolučního národního shromáždění ustavil téhož dne dopoledne. Volby členstva branného výboru se konaly 19. listopadu. Předsedou se stal František Udržal a místopředsedou František Modráček. V šestnáctičlenném sboru zasedalo šest bývalých činovníků Výboru národní obrany, tudíž šlo v podstatě o jeho rozšíření a přenesení na politickou půdu Národního shromáždění.

Zrušení Vrchního vojenského velitelství v Praze

Dalším revolučním orgánem, jehož osud poznamenaly nejen ústavní změny, ale i mezinárodně-politické ohledy, bylo Vrchní vojenské velitelství v Praze. Na základě usnesení vlády byl 18. prosince 1918 polní podmaršálek Jan Diviš odvolán z postu vrchního velitele československých vojsk a ustanoven zemským velitelem pro Čechy v Praze. Změnou struktury a vznikem Ministerstva národní obrany nastala situace, kdy nebyly jasně upraveny vzájemné kompetence ministerstva a Vrchního vojenského velitelství. Takový stav vyvolával zmatky a nejistotu u podřízených složek, neboť rozkazy nezřídka přicházely od obou míst. Tuto nezdravou dvoukolejnost bylo nutno vyřešit i v souvislosti s blížícím se příjezdem československého armádního sboru z Itálie vedeného generálem Luigim Piccionem, jenž trval na tom, že v žádném ohledu nemůže být podřízen generálu cizí armády, nebo některému z generálů, kteří do uzavření příměří sloužili ve svazku rakousko-uherské armády.

Dohoda uzavřená mezi československou a italskou stranou ohledně postavení skupiny italských důstojníků a vojáků, kteří přijížděli do vlasti s československým sborem, stanovila, že tito měli podléhat výhradně československé vládě. Velmi nestandardně se tak vrchní velení ocitlo v kompetenci Ministerstva národní obrany, které je po příjezdu sboru částečně delegovalo na generála Luigi Picciona. Ten byl ještě v době své nepřítomnosti jmenován vrchním velitelem, ovšem s omezenou působností na operační oblast Slovenska.

Změna postavení Nejvyššího správce československých vojsk

Prováděcí nařízení Klofáčova Ministerstva národní obrany, které ke dni 18. prosince 1918 zrušilo Vrchní vojenské velitelství, také určilo, že „dosavadní nejvyšší vojenský správce p. Dr. Scheiner přechází k ministerstvu“.

Postupné organizační a strukturální proměny vyprázdnily obsah původně vrcholné revoluční funkce Nejvyššího správce československých vojsk natolik, že mu nakonec zbýval jen zlomek původních pravomocí. V rámci nového podřízení Ministerstvu národní obrany mu byla vyčleněna nepříliš jednoznačná agenda obnášející „věci osobního rázu, intervence sokolské a věci vojensko-politické“. Vzhledem ke skutečnosti, že sokolské dobrovolnické formace stále tvořily nezanedbatelnou část vojenských sil mladé republiky, dostal se Scheiner do pozice jakéhosi „styčného důstojníka“ Sokola při MNO. V písemném styku se na jeho osobu obraceli jak jednotlivci, tak i celé sokolské jednoty, aby v jejich zájmu intervenoval na patřičných místech vojenské správy. Právě toto působení odvozené z postavení starosty Sokola zaujímalo dominantní část Scheinerovy celkové pracovní náplně. Zatímco vliv na výše zmíněnou oblast mu nikdo neupíral, byla jeho pravomoc v otázkách personálií a vztahu vojska k politice a veřejnosti problematičtější. Zde totiž mohlo docházet ke kompetenčním kolizím s prezídiem Ministerstva národní obrany.

O vytíženosti úřadu Nejvyššího správce československých vojsk výmluvně vypovídají statistiky z kancelářských knih, které v horizontu dvou měsíců – listopadu a prosince 1918 – zaznamenaly výrazný pokles písemné agendy. Zatímco množství vypravených vlastních čísel jednacích mírně stouplo, počet přijatých spisů klesl na méně než polovinu. Pro srovnání celková agenda Ministerstva národní obrany v téže době kontinuálně narůstala, když během prosince došlo téměř dvakrát více spisů než v předešlém měsíci. Úpadek agendy svěřené Scheinerovi si lze vyložit jako jeden z projevů ztráty vlivu instituce Nejvyššího správce v rámci Ministerstva národní obrany.

Josef Scheiner ve svém úřadu i nadále projevoval iniciativu, avšak jeho nejasné postavení, jež zbývalo z revolučních poměrů a nemohlo se opřít o žádné normativní vymezení kompetencí, bylo závislé na vůli a jednání ministerských odborů. Tuto postupem času stále trapnější situaci nejvyššího správce bez perspektivy, který byl nejvyšším už jen podle názvu, si Scheiner realisticky uvědomoval, a tak 29. prosince 1918 v abdikačním dopisu prezidentu republiky požádal o zproštění funkce. Tomáš Garrigue Masaryk mu sice vyhověl, ale zároveň jej chtěl jako nespornou autoritu ponechat ve službě státu a armády, a tak jej jmenoval generálním inspektorem československých vojsk. Další kolo kompetenčních sporů na čele armády tak mohlo začít.

Medailony hlavních osobností

JUDr. Josef SCHEINER (21. 9. 1861 – 11. 1. 1932)

Během studií se připravoval na dráhu advokáta, zařídil si vlastní praxi, ale věhlas si získal zejména svým působením v sokolském hnutí. Od roku 1879, kdy vstoupil do Sokola pražského, se postupně stále více zapojoval do organizační práce v tomto tělovýchovném spolku prodchnutém českou národní myšlenkou. Po tragické smrti Miroslava Tyrše se ujal jeho odkazu a rozvíjel jej jako redaktor na stránkách časopisu Sokol. Publikoval práce z dějin sokolstva, věnoval se antické tělovýchově, připravil edici Tyršových textů. Zasadil se o spojení jednotlivých jednot v ústřední organizaci – Českou obec sokolskou. Od roku 1906 v ní stanul na nejvyšším postu starosty a setrval v této funkci celé čtvrtstoletí až do své smrti. Organizační schopnosti osvědčoval nejen při přípravách sokolských sletů, ale i činorodou spoluprací se zahraničními tělocvičnými spolky. Roku 1908 z jeho iniciativy vzešel Svaz slovanského sokolstva sdružující sokolské jednoty ve slovanských zemích.

Po vypuknutí první světové války se Česká obec sokolská – s nezanedbatelným branným potenciálem v podobě početného členstva a vazbami na nepřátelskou cizinu – ocitla pod drobnohledem bezpečnostních orgánů. Aby udržel činnost obce a vyhnul se rekvizicím vojenské správy, Scheiner nabídl tělocvičny k využití jako lazarety a členstvo zapojil do charitativní činnosti na podporu válkou strádajících. Osobně se vydal cestou protihabsburského odboje, když jako jeden z prvních finančně podpořil T. G. Masaryka v samých začátcích jeho zahraniční akce. V Maffii zaujal čelné místo a v květnu 1915 jej zatkli spolu s Karlem Kramářem. Sice se dočkal propuštění pro nedostatek důkazů, ale tím bedlivěji policejní orgány napříště sledovaly jeho počínání. V listopadu 1915 jej zastihlo nařízení o rozpuštění České obce sokolské. Navzdory zákazu, který paralyzoval ústředí, se však většina žup i jednot udržela v chodu, což přineslo své ovoce v čase převratu.

Scheiner dál pracoval pro Maffii, v únoru 1918 stál u vzniku České strany státoprávně demokratické (pozdějších národních demokratů) a v červenci 1918 vstoupil do Národního výboru, v němž vedl přípravy na převzetí moci. Prvního dne pražského převratu 28. října 1918 se ujal vojenského velení: opřel se o disciplinované sokolstvo, se svými spolupracovníky organizoval strážní a pořádkovou službu, s velením c. a k. vojska v Praze sjednal převzetí vojenské moci. Národní výbor jej jmenoval nejvyšším správcem československých vojsk.

Na politické scéně hájil zájmy národních demokratů v Revolučním Národním shromáždění (1918-1920). Od ledna do května 1919 zastával funkci generálního inspektora československých vojsk. Tento vojenský úřad opustil na vlastní žádost, aby se plně věnoval Československé obci sokolské, jež se v meziválečných letech stala jeho nemalým přičiněním masovou státotvornou oporou.

armádní generál Ing. Jan DIVIŠ (24. 10. 1862 – 8. 8. 1934)

Vojenskou kariéru zahájil ve vídeňské Technické vojenské akademii, kterou úspěšně vystudoval v roce 1882. Jako poručík nastoupil do Olomouce k c. a k. ženijnímu pluku č. 1. Po zrušení olomoucké pevnosti se s plukem podílel na dostavbě pevnosti Przemyśl. Roku 1891 absolvoval Vyšší ženijní kurs ve Vídni a s povýšením do hodnosti setníka 2. třídy nastoupil ve štábu ženijního ředitelství v Brixenu. Následovala služba na velitelství XIV. sboru v Innsbrucku a angažmá učitele technických předmětů na tamní kadetní škole pro pěchotu. V letech 1896–1902 působil při ženijních ředitelstvích v Komárnu, Tridentu a Klagenfurtu. V listopadu 1902 dosáhl hodnosti podplukovníka a převzal velení praporu trenčínského c. a k. pěšího pluku č. 71. Po dalším povýšení velel v letech 1907–1911 berounskému c. a k. pěšímu pluku č. 88. Ve Lvově zastával funkci velitele 21. pěší brigády, získal hodnost generálmajora a v dubnu 1914 nastoupil na velitelství XV. sboru v Sarajevu. Zde prožil nejen červnové manévry a atentát na následníka trůnu, ale také vyhlášení války. Po odchodu sboru do pole se stal vojenským velitelem v Sarajevu s působností v oblasti celé Bosny a Hercegoviny. V listopadu 1914 povýšil na polního podmaršálka a necelé dva roky poté, v říjnu 1916, předčasně ukončil svou činnou službu v rakousko-uherské armádě. Údajně odmítl převzít velení divize na srbském bojišti, a přestože žádal o svěření divize na italské frontě, byl vyzván k odchodu do výslužby.

Přesídlil do Prahy, kde později při převratu přišel Národnímu výboru nanejvýš vhod. Jako zkušeného vojáka a Čecha s dobrou pověstí vlastence jej 31. října 1918 ustanovil nejvyšším velitelem čs. vojsk. Formování domácího vojska probíhalo pod jeho odborným vedením. S pomocí jednotek sestavených z vojáků i dobrovolníků se podařilo obsadit historické hranice českých zemí. Od 18. prosince 1918 působil jako zemský velitel pro Čechy v Praze, nadále pracoval na konsolidaci vojenských poměrů a později se podílel na unifikaci i reorganizaci armády. V září 1920 nastoupil do úřadu přednosty III. (všeobecně vojenského) odboru MNO. V červenci 1921 se mu dostalo povýšení do hodnosti generála III. hodnostní třídy (tj. armádního) – jako vůbec prvnímu z aktivně sloužících důstojníků československé branné moci. Pro odchod do výslužby se rozhodl v únoru 1924, ale na přání ministra setrval v roli poradce ještě další čtyři měsíce.

Ani v penzi nezůstal stranou vojenského dění. Předsedal Svépomoci vojenských gážistů v. v., byl činný ve Vojenském ústavu vědeckém. Až do své smrti vydatně podporoval pražský Jedličkův ústav pro zmrzačelé.

Václav Jaroslav KLOFÁČ  (21. 9. 1868–10. 7. 1942)

Do politického dění vstoupil už za studentských let, byl činný v pokrokovém hnutí a mezi mladočechy patřil k radikálům. V letech 1890-1899 působil v redakci Národních listů. Osvědčil se postupně nejen jako obratný novinář, ale osvojil si také působivé řečnické dovednosti. Roku 1898 stanul jako zakladatel v čele České strany národně sociální, s níž spojil svoji další politickou kariéru.

Od roku 1901 zastával poslanecký mandát ve vídeňské Říšské radě a v období 1908-1913 navíc i v Českém zemském sněmu. Ve svých vystoupeních nešetřil kritikou na adresu zahraniční a branné politiky monarchie. V létě 1904 jako válečný zpravodaj využil své cesty do dějiště rusko-japonské války k setkáním s ruskými politiky, v téže roli navštívil roku 1912 i Balkán. Akcentoval slovanské sblížení, spravedlivou národnostní politiku a zasazoval se proti válečným akcím Rakouska-Uherska. V českém prostředí zanechal silný dojem jako obhájce zájmů a práv českých vojáků.

Tajná jednání s Rusy ohledně zřízení špionážní sítě mu po vypuknutí první světové války vynesla zatčení a po dlouhé vazbě i obvinění z velezrady. Zpět do aktivní politiky a přímo do řad protirakouského odboje jej přivedla císařská amnestie z července 1917. Po znovuotevření Říšské rady spolupracoval při koordinaci aktivit českých politických stran. Stal se místopředsedou Českého svazu a Národního výboru, zasedal v Socialistické radě.

Na sklonku října 1918 se Klofáč v Ženevě účastnil jednání představitelů domácího a zahraničního odboje. Stranický klíč i jeho předválečná činnost a popularita mu zajistily post ministra národní obrany v prvních dvou vládách Československé republiky (listopad 1918-květen 1920). Zastánce konceptu ozbrojeného národa (milice) musel v nanejvýš obtížném období konsolidace státní moci své reformní a experimentální představy o organizaci vojska uzpůsobit požadavkům bojeschopnosti budované armády. Nicméně favorizovanou miliční soustavu nepustil ze zřetele a zabýval se jí i po svém zvolení do Senátu v roce 1920. Jako předseda branného výboru Senátu vedl roku 1923 studijní cestu do Švýcarska s cílem posoudit tamní vojenskou organizaci. V dalších letech kladl důraz na podporu branné výchovy občanstva. V Senátu působil ve funkci místopředsedy až do roku 1939, jedenkrát této instituci předsedal (1926).

Za druhé republiky souhlasil se vstupem národních socialistů do Strany národní jednoty. V počátcích okupace, již jako nemocný muž, projevil v tisku uznání nacionálně socialistickému režimu v Německu. S touto kontroverzní tečkou za svým politickým odkazem skonal v roce 1942.

Tomáš Kykal