Oslavy výročí bitvy u Zborova za druhé světové války

Bitva u Zborova 2. července 1917, tedy před 105 roky, byla nejvýznamnější bitvou československých legií za první světové války. Československá armáda první republiky ji právem považovala za místo svého zrodu jako síly, kterou je nutno respektovat. Od roku 1928 byl také 2. červenec slaven jako nejvýznamnější svátek československé branné moci. Českoslovenští vojáci za druhé světové války si byli dobře vědomi mravních základů, položených československými legiemi, a na své předchůdce z prvního odboje ve druhém odboji vědomě navazovali. S tím souviselo také připomínání armádního svátku ve výroční den 2. července jednotkami čs. armády v exilu. Přinášíme šest vzpomínek na zborovská výročí za druhé světové války v Polsku, ve Francii, na Středním východě, ve Velké Británii, v Sovětském svazu a v koncentračním táboře Buchenwald, které přibližují tehdejší atmosféru mezi Čechy a Slováky ve druhém odboji.

+5

V Polsku

Arnošt Valenta

Dne 13. září 1939 míjel vojenský transport Československého legionu v Polsku stanici Zborov. Mnoho vojáků v té chvíli bez povolení vyskákalo spontánně z vlaku a nabíralo z pole podél trati do jídelních misek, kapesníků a kapes několik hrstí zborovské hlíny, zkropené krví padlých dobrovolníků československé brigády za Kerenského ofenzivy před dvaadvaceti lety.

Ve Francii

Podplukovník Jaroslav Tomčík

2. červenec 1940. V gibraltarském přístavu kotví britská loď Rod el-Farag, jejíž paluba je přeplněna československými vojáky. Rod el-Farag je poslední loď, která v hodině dvanácté připlula do jihofrancouzského přístavu Sète, aby z Francie odvezla poslední vojáky československé divize, kteří sem ustoupili z německo-francouzské fronty. Přišli do Francie ze všech koutů světa a hlavně z domova, přes Polsko, přes cizineckou legii, přes maďarské žaláře, přes Bělehrad a přes Bejrút, aby na francouzské půdě bojovali proti Německu a proti nacismu. Bojovali statečně uprostřed chaosu a zmatku na řekách Marně, Seině a Loiře. Bojovali marně, neboť Francie kapitulovala.

Ale českoslovenští vojáci nekapitulovali; jsou sice hladoví, vyčerpaní a znepokojení, jsou však šťastni, že jsou na lodi. Nechť je loď odveze kam chce! Kamkoliv, odkud budou moci pokračovat v boji proti Němcům! Napřed jsme mysleli na severní Afriku. Potom přijela na přímluvu prezidenta dra Edvarda Beneše britská loď a nyní nás odváží přes Gibraltar do Velké Britanie, která po kapitulaci Francie zůstala v otevřeném boji proti Německu sama.

Stojíme na palubě a prohlížíme si obrovský gibraltarský přístav. Britská válečná flota pod vlajkou slavného Hooda právě vyplouvá z přístavu k Oranu. Téhož dne přesedáme z lodi Rod el-Farag na loď Viceroy of India, s níž nazítří vyplouváme na západ, do Anglie. Masarykovi vojáci, věrní zborovskému odkazu, odjíždějí z fronty, která se jim sesula pod nohama, na britskou frontu, která drží pevně a která na ně netrpělivě čeká.

Na Středním Východě

Armádní generál Karel Klapálek

Den bitvy u Zborova byl kromě 28. října jedním z mála dnů, které jsme na Středním Východě oslavovali. Někdy tiše, v rozptýlených jednotkách, jindy okázaleji, když jsme byli více pohromadě.

Roku 1940 přišlo výročí Zborova do doby pro československé vojáky velmi nepříznivé. Část našeho vojska se dostala z Francie po jejím pádu na palestinskou půdu. Do Palestiny se snažili proniknout v občanském šatě také mnozí uprchlíci z Československa, neznámí a nevítaní cizinci, kteří prošli strastiplnou cestou přes maďarské žaláře, a teprve v Bejrútu hledali, jak se dostat dále, k československému vojsku, to jest, jak získat vstupní vízum do Palestiny, když už i britské úřady Bejrút evakuovaly.

A právě 2. července 1940 naše starosti vyvrcholily. Teprve večer jsme sehnali vízum a hned ráno jsme odjížděli k syrsko-palestinské hranici. Zborovského výročí jsme tehdy vzpomněli jenom letmo. Při tom nám vyvstal živý protiklad: U Zborova jsme stáli proti Němcům se zbraní v ruce, dnes stojíme s holýma rukama na prahu neznámých událostí.

V roce 1941 nás 2. červenec zastihl už na druhém bojišti Středního Východu v syrském tažení, v prostoru osady Baniyas. Proti roku 1940 to byl ovšem podstatný rozdíl: Byli jsme opět ozbrojenými protivníky nepřítele, bojovali jsme s ním, zatlačovali ho. Zborovské výročí zapadlo do válečné vřavy.

Bojová sestava a značné rozptýlení Východního československého praporu si vynutily samostatné vzpomínky u jednotlivých rot, čet a družstev: Zde nastínil obraz slavné zborovské bitvy velitel roty, tam velitel čety, jinde vojenský duchovní, a vzpomínky byly buď vzletné nebo jímavé nebo vojensky stručné.

Byl jsem okolo deváté hodiny na obhlídce fronty se svým nadřízeným velitelem brigády. Chvíli jsme se kryli za kamennou zídkou, protože po nás nepřítel střílel, a vzpomínali jsme na to, co jsme zažili v první světové válce. Vypravoval jsem mu o Zborovu, o tom, co znamená tato bitva pro československého vojáka, připomněl jsem, že právě dnes je její výročí, v němž píšeme další stránku naší vojenské tradice…

Rudou pečetí na okraji této tradice byla v příštích dnech smrt našeho prvního vojáka a krev několika těžce raněných. Připomínala všem, že za svobodu je třeba bojovat a umírat.

Teprve roku 1942, o pětadvacátém výročí zborovské bitvy, jsme vzpomněli Zborova hromadně. Tehdy byla celá naše jednotka, nyní už lehký protiletadlový pluk, soustředěna v táboře El Azib u Naharie, na sever od Haify. Dne 2. července, po přehlídce pluku, byl slavnostní pochod před účastníky zborovské bitvy, kteří byli v našem pluku. Naše jednotka měla tenkrát už dobrou pověst a vědělo se o ní. Zborov vykonal už dobře své poslání, byl vzorem věrně následovaným, dokázal, že jeho oběti nebyly marné.

Prezident republiky dr. Edvard Beneš to řekl v svém vzkaze naší jednotce: „Jste první z našich pozemních jednotek, kteří jste po zhroucení Francie opět aktivně a velmi úspěšně zasáhli do bojů proti našemu odvěkému nepříteli, odloučeni od jádra československého vojska, za velmi těžkých a nezvyklých poměrů. Oceňujeme to, jsme hrdi na vás a těšíme se z toho společně s vámi.“ Jak silně žije zborovská tradice u účastníků zborovské bitvy, o tom svědčí, že mi tenkrát jeden z mých spolubojovníků, který mi předtím nepsal, poslal pozdrav ze vzdálené Anglie.

Den 2. července 1943 zastihl náš pluk v táboře el-Quassassinu v Egyptě, blízko Suezského průplavu. Obležení Tobrúku i náš druhý pobyt v tobrúcké pevnosti byly tenkrát už za námi. Loučili jsme se se „starou dobrou pouští“ a chystali jsme se na cestu okolo Afriky do Anglie.

Protože se s námi před naším odjezdem přišli 1. července rozloučit britští velitelé, s vrchním velitelem spojeneckých armád Středního Východu generálem Sirem H. M. Wilsonem v čele, byl Zborov příštího dne oslaven pouze proslovy před jednotlivými prapory a rotami, tedy doslovně po stanech. Měli jsme už pohotovost a mohli jsme být každou chvíli zavoláni na loď.

Ve Velké Británii

Podplukovník Jaroslav Tomčík

2. červenec 1941. Československá samostatná brigáda v Anglii cvičí a připravuje se k boji v hrabství Warwickshire, v krásném a zeleném kraji Williama Shakespeara. Dopoledne nastupují v svých posádkách všechny útvary brigády, aby vyslechly armádní rozkaz prezidenta republiky a zhodnocení významu 24. výročí bitvy u Zborova.

V stanovišti velitele brigády Leamingtonu, na trávníku podél říčky Lea, nastupují k zborovské oslavě příslušníci velitelství brigády a náhradního tělesa. Velitel náhradního tělesa plukovník Petr Novák předčítá armádní rozkaz, popisuje průběh zborovské bitvy a zhodnocuje její význam pro československý osvobozovací boj v první světové válce. Vyrovnané řady československých důstojníků, rotmistrů, poddůstojníků a vojáků v britských battledressech oživují v svých myslích zborovskou tradici, navazují na ni a hlásí se k ní. Cítí, že zborovští hrdinové byli našimi předchůdci a oni tady že jsou jejich pokračovateli. Obnovíme zborovský odkaz a zůstaneme věrni!

2. červenec 1942. Pětadvacáté výročí bitvy u Zborova. Jednotky československé samostatné brigády jsou umístěny v hrabství Somerset, aby bránily část Anglie proti německé invazi. Je zborovský den a přece vzpomínky a myšlenky československých vojáků jsou více upřeny k rodné domovině než ke zborovské mohyle. Neboť v Čechách a na Moravě řádí nacistický teror. Před pěti týdny stateční příslušníci brigády Kubiš a Gabčík zasadili smrtící ránu nacistické bestii, „protektoru“ Heydrichovi.

Od toho okamžiku sedáme denně k přijímačům a v napětí a ve zlých předtuchách nasloucháme jménům statečných českých vlastenců, kteří se stali oběťmi heydrichovského vraždění. Cítíme živě a silně, že Němci jsou nelidské bestie, že jdou k svému cíli surově a bezohledně, že je třeba jejich zpupnost a zběsilost zlomit bojem, silou a sebeobětováním. Toužili jsme po spravedlivé pomstě a odplatě. V den pětadvacátého výročí Zborova jsme si i my v Anglii dvojnásobně uvědomili, že v duchu zborovského příkladu splníme, k čemu jsme se dobrovolným vstupem do československé zahraniční armády zavázali.

Oslava Zborova se konala 2. července 1942 pod záštitou Státní rady v londýnském Caxton Hall. Po zahajovacím husitském chorálu Kdož jste boží bojovníci, který přednesl padesátičlenný pěvecký sbor československé armády v Anglii, promluvili předseda Státní rady vyslanec Prokop Maxa, divizní generál Rudolf Viest, divizní generál Antonín Hasal-Nižborský, místopředseda Státní rady dr. Vladimír Klecanda a poslanec Josef David. Naše armáda se tak znovu společně s ústavními představiteli československého zahraničního odboje v Anglii slavnostně přihlásila k zborovské tradici a zavázala se ji plnit.

2. červenec 1943. Československá samostatná brigáda je umístěna na východním pobřeží Anglie v prostoru města Dovercourt, kde chrání pobřeží a přístav Harvich proti náletům německého bombardovacího letectva. Připravuje se na reorganizaci v československou samostatnou obrněnou brigádu, očekává příchod československé jednotky ze Středního Východu a čeká netrpělivě na nové anglické tanky.

V předvečer zborovského výročí zazpívali českoslovenští umělci z Londýna příslušníkům dovercourtské posádky výňatky ze Smetanovy opery Hubička. Věru, nemohlo být krásnějšího a vhodnějšího úvodu k zborovskému dni než hudba Smetanova, která nám zpřítomnila drahou domovinu a dech domova přiblížila našim srdcím.

Zborovské oslavy brigády se tentokrát soustředily u pěšího praporu 2. Neboť toho dne přijely do Dovercourtu delegace dvou anglických měst Stratfordu nad Avonou, Shakespearova rodiště, a Setonu, aby z vděčnosti a v upomínku na pobyt 2. pěšího praporu ve svých městech připjaly stuhy na jeho prapor. Byl to projev opravdového československo-britského sbratření. Bylo symbolické, že si delegace obou měst zvolily k tomuto slavnostnímu aktu výroční den zborovské bitvy. Deník československé armády v Anglii měl k šestadvacátému výročí zborovské bitvy zvláštní přílohu nade¬psanou Zborovský duch, jaký je, v níž nazývá zahraniční vojáky druhého odboje dědici zborovského odkazu, a píše: „Zborovský duch je duchem dnešní zahraniční armády. Zemře-li kdy, zemře se svými nositeli evropskými bojovníky za pravdu.“

2. červenec 1944. Československá samostatná obrněná brigáda je ubytována v jižním Skotsku v prostoru Galashiels, Duns a Kelso. Připravuje se horlivě na přesun z Anglie na frontu do Francie. Spojenecká vojska angloamerická bojují už v Normandii; zakousla se pevně do Hitlerovy „Festung Europa“ a už ji nepustí. Československá brigáda doplňuje narychlo potřebný materiál a provádí poslední organizační změny, aby mohla splnit svůj úkol na „druhé“ frontě.

Je to nejkrásnější zborovský den naší zahraniční armády na západě za války. Konečně půjdeme na frontu, konečně do otevřeného boje proti vrahům československého lidu. Za kanálem La Manche je naše cesta k vítězství a cesta domů. Konečně příležitost, abychom svým bojem přispěli k obnovení zborovského odkazu, k obnoveni národní svobody, státní jednoty a samostatnosti všech Čechů a Slováků. Věříme pevně, že příští výročí Zborova oslavíme už v svobodném Československu.

Naše víra se stala skutkem. V srpnu 1944 jsme se přesunuli z Anglie na frontu do Francie a v květnu 1945 do osvobozené vlasti. Nevrátili jsme se všichni. Stovky našich kamarádů padly v boji s Němci u Dunkerque. Padli jako zborovští hrdinové před osmadvaceti lety, abychom my živí a příští generace národa žili ve svobodě a v míru a abychom zborovský odkaz odevzdali svým dětem živý, čistý a neporušený.

V Sovětském svazu

Brigádní generál, dr. Jaroslav Procházka

Bitva u Zborova patří k nevýznamnějším událostem ve vojenské historii českého a slovenského národa nejnovější doby. Její památka byla proto slavena a vzpomínána vždy a všude za druhé světové války v našich zahraničních jednotkách ať na Západě a na Středním Východě, či na Východě a na sovětsko-německé frontě.

V bitvě u Zborova po dlouhých staletích útisku poprvé vystoupila samostatná vojenská jednotka svobodných Čechů a Slováků pod vlastními československými prapory. Češi a Slováci prokázali, že jsou odhodláni se zbraní v ruce si vybojovat svobodu a nezávislost. Den bitvy u Zborova se proto právem stal dnem vzniku československé armády, a tak byla tato událost vysvětlována našim vojákům v zahraničí za druhé světové války.

Československá armáda vznikla před třiceti lety v boji proti našemu úhlavnímu nepříteli, německému imperialismu. V boji proti témuž nepříteli byla obnovena za druhé světové války. Vysoké vojenské umění, činorodé vlastenectví, hrdinství a sebeobětavost, které prokázali zborovští, sloužily příkladem a byly povzbuzením vojáků a bojovníků našeho druhého odboje.

U Zborova se bili českoslovenští vojáci po boku slovanských národů Ruska. Tak byl položen základ k onomu bratrství Slovanů ve zbrani, které se tolik osvědčilo za druhé světové války. Byl tu položen základ bojové spolupráce slovanských národů Československa a Sovětského svazu. Po Zborovu přišel Bachmač, o čtvrt století později Sokolovo, Kyjev, Bílá Cerkev a Dukla. Českoslovenští vojáci v SSSR, věrni odkazu Zborova, pomáhali upevňovat bratrství slovanských národů ve zbrani.

Českoslovenští vojáci v SSSR bojovali na slovanské půdě bratrské Ukrajiny jako jejich zborovští předchůdci. Šli v šlépějích zborovských a také v jejich řadách byli přímí účastníci Zborova. Bitvy u Zborova se zúčastnili i dobrovolníci, usedlí v Rusku, především z české Volyně. O československé hranice se bili a položili životy o sedmadvacet let později mnozí volyňští Češi.

Zborovští bojovníci se bili a umírali před třiceti lety za svobodu a samostatnost českého a slovenského národa. Týž cíl měli bojovníci našeho druhého odboje. Památka Zborova a jeho vzor byly proto velikým příkladem a povzbuzením pro všechny naše bojovníky proti fašismu a nacismu. Zborov se jim stal symbolem neohroženého a nesmiřitelného boje za svobodu.

Nesnadno by bylo líčit a vypočítat všechny oslavy, články, stati, proslovy, přednášky a jiné projevy, ke kterým došlo v našich vojenských jednotkách na východě. Zvláštní význam měly armádní rozkazy prezidenta republiky, které byly čteny vojákům a otiskovány v polních novinách. Ráz oslav se měnil se situací a s úkoly, před kterými právě stály naše jednotky.

Roku 1942 se v době zborovských oslav formoval v městě Buzuluku 1. polní prapor. Oslava proběhla za přítomnosti ministra národní obrany, divizního generála Sergěje Ingra. S projevem vystoupil přímý účastník Zborova, tehdejší náš vyslanec v SSSR, Zdeněk Fierlinger.

Roku 1943 se konaly oslavy v městě Novochopersku, kde se připravovala na boj 1. československá samostatná brigáda v SSSR, zatímco v Buzuluku vzpomněl slavného výročí náhradní prapor. Dne 30. září 1943 bylo slavnostně pojmenováno všech deset tanků T-34/76 roty středních tanků tankového praporu 1. československé samostatné brigády v SSSR. Tank posádky desátníka Vasila Nesucha (řidič Michal Pekar, střelec–radista Fedor Šutko, nabíječ Dimitrij Kolbasjuk) dostal jméno ZBOROV s heslem „Bojujte jako vaši otcové u Zborova!“ Stroj byl zařazen do druhé čety roty středních tanků a byl nasazen v bojích o Kyjev, Vasilkov a Bílou Cerekev na Ukrajině.

Roku 1944 se konaly oslavy v ještě širším měřítku na Ukrajině poblíž československých hranic a také nepříliš daleko od samého zborovského bojiště. K mohyle zborovských hrdinů byla poslána zvláštní delegace vojáků, která vzdala hold našim padlým. Bylo to veliké povzbuzení před nejtěžšími boji o Duklu a o československé hranice. Naše vojenské jednotky stály tehdy v lesích na sever od Snjatynu, u Černovic, v Proskurově, v Kamenci Podolském a v Jefremově.

Dne 2. července 1944 uveřejnil polní deník 1. československé samostatné brigády v SSSR „Naše vojsko v SSSR“ úvodník Obnovme dědictví Zborova. Českoslovenští vojáci byli vyzváni, aby se řídili vzorem zborovských: „Nechť památka Zborova naplní všechny naše příslušníky oním duchem nesmiřitelnosti, udatnosti a sebeobětování, jaký projevili zborovští hrdinové.“ Článek končil slovy: „Napněme všechny síly a nelitujme ničeho, abychom obnovili dědictví, které nám zanechali hrdinové Zborova – nezávislou, demokratickou Československou republiku!“

Naši vojáci splnili úkol, stejně jako ostatní účastníci našeho druhého odboje doma i za hranicemi. Přispěli podstatnou měrou k obnovení naší republiky. Dědictví Zborova, nezávislá demokratická Československá republika, byla uhájena a obnovena k novému rozkvětu a rozmachu.

Roku 1945 se konaly zborovské oslavy již v osvobozené republice. V armádním rozkazu ministra národní obrany se pravilo: „Památka Zborova ať naplní všechny příslušníky naší armády duchem nesmiřitelnosti, udatnosti a sebeobětavosti. Nelitujme ničeho, abychom udrželi společným bojem vydobytou nezávislou, demokratickou Československou republiku. Památka Zborova nechť nás posiluje v odhodlání střežit a stále více upevňovat přátelství a bratrství, slovanskou spolupráci nové naší armády s Rudou armádou naší osvoboditelkou!“

Památka Zborova zůstala živa u našich národů i v naší armádě. Ve velikém zápasu proti nacismu a fašismu byla rozmnožena dalšími bojovými činy a slavnými bitvami našich vojáků za svobodu a za nezávislost. Je úkolem nás všech i v budoucnosti střežit a chránit, bude-li třeba i bránit, po vzoru zborovských, drahý odkaz Zborova nezávislou, demokratickou Československou republiku.

V koncentračním táboře Buchenwald

Bohumil Přikryl

Kdybychom snad byli chtěli zapomenout na pětadvacáté výročí Zborova v Buchenwaldu, nemohli bychom to udělat.

Zborov nám připomněli esesmani, kteří nás 2. července 1942 vyhnali na apelplac, smutné jeviště exekucí a kolektivního trýznění, a honěním a nadávkami se nám mstili za bitvu, v které právě před čtvrt stoletím jejich otcové prohráli.

Věděli, že je zborovské výročí? Zajisté. Vždyť mezi esesmany byli naši bývalí občané-vojáci, pro které byl tento den ještě nedávno armádním svátkem.

Ale ti, kdož před pětadvaceti lety u Zborova bojovali, všichni legionáři a Čechoslováci v Buchenwaldu věděli více. Věděli, že Zborov nebyl jenom jeden a že přijde Zborov nový. Přáli jsme si jenom, aby přišel co nejdříve.

Dočkali jsme se. Bud‘ zdráv, zborovský svátku v naší svobodné zemi!

Připravil Tomáš Jakl