Před sto lety: bitva u Limanowe–Łapanówa, rakousko-uherská záchranná brzda

Během prvních prosincových dní roku 1914 zažil kraj na jihovýchod od Krakova boj, který v kritické chvíli nejenže zastavil vítězný postup carské ruské armády, ale navíc ji obrátil na ústup. Díky zakolísání ruského nepřítele se Německu a Rakousku-Uhersku podařilo na sklonku prvního válečného roku alespoň trochu stabilizovat vlastní nepříznivou situaci na této frontě.

+6

V prvních listopadových dnech roku 1914 zažívaly rakousko-uherské a německé jednotky na severovýchodní frontě velký podzimní ústup, který si vynutila početní převaha a vítězný nápor ruských sil. Rakousko-uherské armády operující na řece Sanu a v karpatském předhůří se stahovaly jednak na západ k pevnosti Krakovu, skoro dvě stě kilometrů vzdušnou čarou, jednak jihozápadním směrem k nehostinným karpatským průsmykům. Pevnost Przemyśl, ležící na Sanu, se ani nestačila vzpamatovat z následků prvního obležení. Neuběhl ani měsíc a jednotky carské ruské armády toto pevnostní město s více než stotisícovou posádkou 9. listopadu 1914 znovu oblehly.

Velkým ústupem rakousko-uherských armád do západní Haliče a na hřebeny Karpat skončila dlouhá série zápolení o linii řek Visly a Sanu. Uzavřela se sice etapa nejurputnějších a nejkrvavějších bojů na ruském válčišti první světové války, ale další, neméně krutá fáze zimních bojů měla v příštích měsících následovat.

Stratégům, kteří čelili rozjetému ruskému „parnímu válci“, bylo jasné, že ani zaujetí nových obranných pozic na hranicích tehdejšího Pruského Slezska, v prostoru jižně od Krakova a v karpatských průsmycích, nemůže být bezpečnou zárukou před dalším ruským postupem. Zvlášť když se zjistilo, že mezi c. a k. 4. armádou jižně od Krakova a c. a k. 3. armádou v Karpatech zeje více než 100 km široká mezera, kterou ruské velení nemínilo nechat bez povšimnutí a do níž směřovalo ruskou 3. armádu generála Dimitrijeva..

Od 16. do 20. listopadu 1914 zuřila bitva u Krakova a Częstochowe, která byla pro c. a k. vojsko úspěšná jen potud, že se tu podařilo zastavit ruský nástup. Přesto severně odtud Rusové pokračovali ve svém útoku na západ.

Když ruské jednotky vstoupily do Karpat a ohrožovaly přístupy do Uher, István Tisza, uherský ministerský předseda, se na armádním vrchním velitelství (AOK) domáhal okamžitých opatření k ochraně Uher. Bez ohledu na tento tlak hledal náčelník generálního štábu generál Conrad von Hötzendorf řešení jinde a vsadil doslova vše na jedinou kartu. Tehdy totiž znovu nastala krize v rakouském vojenském velení, když především u velitele c. a k. 4. armády arcivévody Josepha Ferdinanda narazil generál Conrad na odpor. Proto náčelník generálního štábu s velitelem innsbruckého XIV. sboru, polním podmaršálkem Josefem Rothem, sestavil vlastní armádní skupinu Roth, která měla provést troufalý útok do zad ruské 3. armády. Rothovi byla přidělena také jedna německá záložní pěší divize. Vrchní velitel ruského severozápadního frontu, generál Ivanov, se zmýlil v rakouských úmyslech, když předpokládal, že c. a k. 4. armáda bude ustupovat dále na západ. Za takových okolností se mu jevil možným i průlom do Čech a na Moravu.

Armádní skupina Roth započala 1. prosince 1914 bojovou operaci, která se pro ruskou 3. armádu stala naprostým překvapením. Rusové byli nejprve vrženi zpět na sever k Łapanówu. Obě strany spěšně přisunuly posily a Rusové mohli 10. prosince zatlačit zpět Rothovo na východ odhalené křídlo. Generál Conrad však rozkázal k útoku také c. a k. 3. armádě. Z Karpat postupovala pomalu proti Novému Sączi skupina Szurmay (38. honvédská pěší divize a jedna poskládaná „kombinovaná“ divize). Tehdy Roth vyslal VI. sbor, aby taktéž postupoval na Nový Sącz. To konečně Rusy přinutilo k ústupu.

V případě Limanowe–Łapanówa dosáhl generál Conrad působivého vítězství. Měl na něm svůj nezanedbatelný podíl jak vypracováním dispozic k boji, rozhodnutím o nasazení 3. armády ve směru na Nový Sącz, tak i šťastným výběrem velitelů zodpovědných za provedení operací. V boji samém se podařilo vyrovnat vlastní početní nevýhodu manévrováním a využitím vnitřních linií. Generál Conrad se prosadil také ve srovnání s ostatními armádními veliteli, a tak se pochyby o jeho velitelských kvalitách staly bezpředmětnými a ona krize ve vedení byla překonána. Císař mu za jeho výkon propůjčil Vojenský záslužný kříž I. třídy. Zároveň byl armádní vrchní velitel arcivévoda Bedřich povýšen do hodnosti polního maršála a obdržel povolení nosit maršálskou hůl svého pradědečka arcivévody Karla a svého adoptivního otce arcivévody Albrechta.

Po dalším rakousko-uherském debaklu na srbské frontě představovalo vítězství u Limanowe–Łapanówa vítanou vzpruhu válečnému úsilí podunajské monarchie. Pronásledování ruské 3. a 8. armády pokračovalo ještě několik dní. Během bojů trvajících do 20. prosince se je podařilo rakousko-uherským jednotkám zatlačit až do prostoru Tarnówa a Jasła. Ruské vojsko ustoupilo o padesát kilometrů, přičemž třeba Brusilova 8. armáda přišla o 70% svého stavu.

Přestože ruské síly utrpěly porážku, c. a k. vojsko nemělo dostatek sil úspěch plně využít. Vojáci zoufale potřebovali odpočinek, většina pěších divizí měla jen polovinu, či dokonce třetinu předepsaného početního stavu. Tak se stalo, že nové ruské posily vzápětí vrhly c. a k. 3. armádu zpět do Karpat. Navzdory tomu rakousko-uherský úspěch Rusům dočasně zabránil ve vpádu do Slezska a Uher, přestali ohrožovat krakovskou pevnost a s ohledem na ohrožení vlastního křídla upustili i od tažení do Německa.

Na haličsko-polském válčišti se s posledními prosincovými dny bojová aktivita uklidnila a obě strany přešly do režimu zákopové války. Jak ruské, tak i rakousko-uherské i německé vojsko se zakopalo na dosažených liniích a zařídilo se k přezimování.

Jak na závěr roku vypadala bilance bojů na severovýchodním válčišti? Rusové dobyli celou východní a střední Halič a z Polska vytlačili nepřítele na linii řek Rawky a Pilice. Na jižních hranicích Haliče stálo ruské vojsko před karpatskými průsmyky. I přes řadu významných úspěchů s dalekosáhlými taktickými i strategickými výsledky se Rusům nepodařilo porazit síly spojených nepřátel Rakouska-Uherska a Německa tak rozhodně, aby si otevřeli cestu jak do Vídně a Budapešti, tak i do Berlína.

Obě znepřátelené strany se připravovaly na další dějství konfliktu v následujícím roce. Německé a rakousko-uherské vojsko plánovalo průlom ruské fronty v západní Haliči a zároveň osvobození obleženého Przemyślu výpadem přes Karpaty. Všechny pokusy o vyproštění Przemyślu však selhaly, a tak vyhladovělé posádce pevnosti v březnu 1915 nezbylo v bezvýchodné situaci nic jiného než kapitulace. Na straně carského Ruska se připravovala velká jarní ofenzíva směřující přes Karpaty do Uher. K ní už ovšem nedošlo, neboť ji předešla veleúspěšná německo-rakousko-uherská ofenzíva u Gorlice v květnu 1915.

Tomáš Kykal