Přísně utajená schůzka pod Stalinovým vedením a její důsledky pro čs. hospodářství

Počátkem padesátých let se svět přiblížil k dalšímu válečnému konfliktu. V lednu roku 1950 se konala v Moskvě přísně utajená schůzka, na které byl určen nový směr vývoje: socialistické státy budou zbrojit tak, aby dosáhly vojenské převahy nad Západem a mohly sáhnout ke strategii „aktivní obrany“.

Od roku 1950 věnovaly státy sovětského bloku stále větší pozornost přípravám na novou světovou válku. Podle názorů sovětských představitelů měl být válečný konflikt vyvolán především „imperialistickými kruhy USA“ s cílem vyřešit hospodářskou krizi kapitalistických států, zastavit postup socialismu a definitivně rozhodnout soupeření mezi kapitalismem a socialismem.

Jestliže během prvního zasedání Informbyra bylo konstatováno, že USA a Velká Británie přecházejí k politice přípravy války, v listopadu 1949 již M. Suslov hodnotil jejich politiku jako otevřenou politiku agrese, politiku přípravy a rozpoutání nové světové války.

Situace se vyhrotila po vypuknutí války v Koreji v červnu 1950. Hrozilo reálné nebezpečí, že přeroste ve větší, možná celosvětový konflikt. Válka výrazně ovlivnila i situaci v Evropě, neboť analogie mezi rozdělenou Korejí a rozděleným Německem byla příliš zřejmá.

Vyhodnocení zkušeností z počátečního období války, především poznatek, že nebyly použity jaderné zbraně a že americká technická a technologická převaha nestačí k zajištění vítězství a vyrovnání převahy v počtu bojujících jednotek, přivedlo sovětské stratégy na myšlenku využít převahy v konvenčních zbraních a připravenosti ozbrojených sil a dosáhnout v západní Evropě vítězství dříve, než USA budou schopny přisunout do Evropy dostatečné síly a rozhodujícím způsobem vychýlit rovnováhu sil ve prospěch SSSR. Proto již v druhé polovině roku 1950 bylo rozhodnuto o urychlení výstavby ozbrojených sil všech států sovětského bloku.

Úkoly byly konkretizovány na poradě v Moskvě ve dnech 8. až 11. ledna 1951. Zde každý z ministrů obrany a zástupců jednotlivých zemí podal J. V. Stalinovi zprávu o situaci v armádě a ministři obrany byli seznámeni s požadavky na počet vojsk, jejich výzbroj, úkoly zbrojní výroby a byl s nimi sepsán závazný protokol. O významu této schůzky svědčí i skutečnost, že byla velmi přísně utajena a dosud se nepodařilo najít žádný oficiální dokument o jejím průběhu (existoval-li vůbec). O jednáních se tak dovídáme z pozdějších vzpomínek či velmi stručných, heslovitých záznamů.

Dne 24. ledna 1951 vydal ministr národní obrany armádní generál JUDr. A. Čepička náměstku pro věci materiální div. gen. B. Laštovičkovi ústní rozkaz zpracovat celkové hodnocení možností zbrojní výroby čs. průmyslu u nejdůležitějšího zbrojního materiálu pro požadované přezbrojení armády a doplnění jejích počtů.

Na základě lednových jednání a upřesnění požadavků MNO byl v březnu zpracován Projekt plánu maximální zbrojní výroby. Jeho cílem bylo vyzbrojit čs. armádu novou vojenskou technikou vyráběnou převážně na základě sovětských licencí, a to tak, aby do konce roku 1954 byla připravena na vedení „aktivní obrany“. Současně mělo Československo poskytnout významnou pomoc armádám ostatních lidově demokratických zemí, především bulharské a rumunské armádě. Toho mělo být dosaženo maximálním využitím kapacity existujících zbrojních závodů, jejich rozšířením, umístěním zbrojní výroby v dalších strojírenských závodech a rozsáhlou investiční výstavbou za využití materiální, technické a technologické spolupráce se SSSR. Opatření se blížila přechodu na válečné hospodářství a zásadním způsobem ovlivnila rozvoj mírové ekonomiky.

Výstavba nových kapacit, jejich projektová příprava, strojové vybavení a zajištění surovin spolu s nároky na bytovou výstavbu a občanskou vybavenost předpokládaly v letech 1951–1953 investice v úhrnné výši 30,2 miliardy Kč.

Na počátku 50. let minulého století také došlo k řadě politicky motivovaných procesů proti předním ekonomům, plánovačům a ředitelům podniků za údajnou sabotáž čs. ekonomiky, jejichž cílem bylo vymýtit jakýkoli náznak samostatného uvažování a připravit půdu pro hladké podřízení československé ekonomiky zájmům a potřebám vojensko-politických záměrů Sovětského svazu. Kompletně bylo také vyměněno nejvyšší velení čs. armády.

V letech 1951 až 1953 byly v Československu vybudovány základy nové zbrojní výroby. Úkoly postavené před zbrojní průmysl vysoce překračovaly možnosti čs. ekonomiky – ročně se mělo vyrábět více než 1 500 tanků, 1 500 letadel a více než 3 500 děl. Pro splnění těchto úkolů byly mnohé závody vyrábějící spotřební zboží převedeny na výrobu zbraní, do zbrojního průmyslu směřovala také většina investic. To vše se projevilo na domácím trhu, kde chyběly základní potřeby a vybavení pro domácnosti – pračky, ledničky apod. Oficiálně tvořily výdaje na zbrojení méně než desetinu výdajů státního rozpočtu, ve skutečnosti překračovaly dvacet procent.

Nereálné požadavky, četné změny výrobních programů, problémy se zvládnutím technologií atd. vedly k vynakládání značných finančních prostředků, k plýtvání materiálem, surovinami i pracovní silou a přivedly celé národní hospodářství do chaotického stavu. Významnou měrou se podílely na krizi celé společnosti a byly jednou z nejdůležitějších příčin měnové reformy v roce 1953.

Jaroslav Láník