Prokletý český malíř a příběh ponorky Curie

Na počátku 1. světové války se francouzské námořnictvo začalo angažovat i v Jaderském moři, kde připravilo extrémně hazardní plán na průnik ponorky do hlavní základy rakousko-uherského námořnictva v istrijské Pule. Právě tato akce však de facto obrátila na ruby i život českému malíři Bohumilovi Kubištovi (1884 – 1918).

Realizátorem odvážného až sebevražedného plánu na průnik do Puly se měla stát posádka 52 m dlouhé ponorky Curie s výtlakem 403 tun na hladině, 7 torpédomety a akčním rádiem 1 700 námořních mil. Nositel Nobelovy ceny Pierre Curie (1859 – 1906), nám nejvíce známý coby manžel geniální polské chemičky Marie Skĺodowské, se zabýval při své vědecké práci mimo jiné vlivem tepla na magnetické vlastnosti látek. Velitele ponorky, která nyní nesla jeho jméno, pro změnu magnetizoval jeho horoucí válečnické srdce těžko přístupný přístav a hlavní základna rakousko-uherského námořnictva Pula…

Velitel ponorky Curie poručík Gabriel O´Byrne se již v Bizertě pokusil vlastními ochrannými prostředky zajistit Curie celou soustavu lanek a ochranných zařízení, které by zabezpečily lodní šrouby a perutě kormidel, aby se nezapletly do nepřátelských drátěných sítí. Byl však svými nadřízenými donucen, aby vše nahradil mnohem méně vhodnějšími prostředky, které odpovídaly těžkopádným předpisům, které například chránily hloubková kormidla ponorky spolehlivě, jen když byla v klidu, ale při otáčení možnost uvíznutí v síti se stala 50%! To se nakonec právě jeho ponorce stala později skutečně osudným…

Dne 15. prosince 1914 dal konečně admirál Boué de Lapeyrére O´Byrnemu rozkaz, aby provedl dálkovou operaci k istrijskému poloostrovu. Počítalo se s tím, že by Curie zaútočila na některou z rakouských bitevních lodí na vnější Fasanské rejdě. Jen v případě, že by zde nenašla vhodný cíl, mohla se pokusit o riskantní vniknutí do samotného pulského přístavu. Druhý den 16. prosince ponorka opustila přístav Plateali na řeckém ostrově Vathy, který Francouzi za trpného mlčení neutrální řecké vlády používali jako svou předsunutou základnu.

Curie byla plně zásobena petrolejem, potravinami na deset dní a zároveň se zbavila asi tuny různého materiálu, bez kterého se mohla nějakým způsobem obejít. Přesto O´Byrne zjistil při vyvažování člunu, že Curie je příliš těžká. Příčinou bylo již zmíněné “předpisové” ochranné zařízení, které bylo masivní, solidní – a nebezpečné…

Udělejme si na okamžik odbočku k termínu „vyvažování“. To se u ponorky dělo v klidné vodě, kdy člun zastavil motory, naplnily se ponorné nádrže a potom se regulovalo množství vody, které bylo třeba vpustit do tří vyrovnávacích nádrží (vpředu, uprostřed a v zadní části ponorky) s graduovaným vodočtem, jejichž přiměřené naplnění či vypouštění zabezpečovalo rovnovážnou polohu člunu.

Ta byla potřebná především po bojovém ponoru, aby ponorka neměla nežádaný náklon a snahy stoupat či klesat proti záměrům jejího kapitána. Podmínky “vyvážení” se měnily velice často podle daného nákladu člunu a také podle specifické váhy mořské vody. Stoupla-li tato například z 1 na 1.02 kg na litr, znamenalo to pro 500 tunovou ponorku rozdíl 10 tun přítěže.

Za této situace vyrazily za klidného počasí a lehké mlhy v pět hodin ráno ve čtvrtek 17. prosince 1914 od ostrova Fano u Korfu do vln Jaderského moře francouzské obrněné křižníky Jules Michelet a Jules Ferry. Jules Michelet přitom vlekl za sebou Curie, aby jí ušetřil pohonné hmoty a nechal odpočinout její posádku před náročným bojovým úkolem.

Po devíti hodinách plavby se ve dvě hodiny odpoledne mlha trochu rozptýlila a – francouzští námořníci zahlédli na obzoru kouř neznámé lodi. To bylo nepříjemné, a proto, aby se předešlo prozrazení trojice francouzských plavidel, pustil se křižník Jules Ferry rychlostí 22 uzlů do pronásledování neznámé lodi, ze které se po jejím dostižení vyklubal italský nákladní parník Reno, plující z Brindisi do Splitu. Ačkoliv byla tehdy ještě Itálie neutrální, z obavy před možnými rakouskými špiony v posádce vyslal křižník na palubu Rena kořistní posádku, aby loď pod záminkou podrobné prohlídky dopravila na ostrov Fano.

Zbytek dne proběhl bez dalších rušivých událostí, v noci francouzské lodě propluly mezi ostrovy Pianosa a Palagruža a ve čtyři hodiny ráno 18. prosince se konečně oba křižníky zastavily. Nastala chvíle k odpoutání vlečného lana a rozloučení se s ponorkou. Do noční tmy se ozvala z megafonů přání úspěšné plavby a potom křižníky rychle zmizely jihovýchodním směrem. Za dva dny by se sem však křižník Jules Michelet měl pro ponorku opět vrátit a vzíti ji do vleku při cestě zpět ke Korfu.

Curie nyní osiřela a po klidné mořské hladině vyrazila s pomocí Dieselových motorů k severu směrem k ostrovu Vis. Na úzkém můstku zůstal jen O´Byrne s jedním z námořníků. Zatímco velitel ponorky sledoval prostor ve směru plavby, námořník hlídal prostor vzadu, aby v případě nebezpečí Curie se zaplněnými přítěžnými nádržemi, kdy byla prázdná jen ta prostřední, mohla do minuty zmizet pod hladinou.

Zde je vhodné pro čtenáře, kteří se dosud nezajímali o tehdejší ponorkovou plavební taktiku, připomenout jakousi základní charakteristiku této problematiky.

Ponorka se mohla ponořit buď staticky – přibráním přítěže, což se dělo vpuštěním vody do ponorných nádrží, a nebo dynamicky, což bylo možné ovšem jen při plavbě patřičným nařízením horizontálních hloubkových ponorných kormidel. Tato kormidla byla obyčejně na každém boku ponorky zpravidla tři – vpředu, uprostřed a vzadu. Předních kormidel se užívalo k ponoru, druhých dvou (či alespoň zadního) k vyrovnání polohy, když člun neplul horizontálně, nýbrž s osou skloněnou. K tomuto vyrovnání polohy sloužily ještě také zvláštní vyrovnávací nádrže.

U předválečných typů ponorek šlo o dva základní typy, které se od sebe lišily tzv. flotabilitou – množstvím pří¬těže, kterého bylo potřebí k ponoření. U původního typu, tzv. podmořských člunů, byla flotabilita malá; stačilo jen přibrat 3-10% váhy člunu, aby se člun potopil. Rychlost ponoru byla tedy dosti veliká. U pozdějšího typu Laubeufova, tzv. ponorných člunů (čili skutečných ponorek), byla flotabilita a tedy i stabilita na hladině velká: za to bylo potřebí načerpat alespoň 15-25% vody, aby se člun ponořil; což ovšem vyžadovala více času. Vraťme se však k Curie a její plavbě k Pule.

V poledne se objevil na východě charakteristický obrys ostrova Kornat a za ním záhy ostrov Duga a poté již dalmatské pobřeží horským masivem Velebitu. To O´Byrnemu umožnilo upřesnit svoji pozici a v nově padlé mlze vyrazit přímo k cíli, kterého by měl dosáhnout, pokud by plavbu nic nekomplikovalo, kolem desáté hodiny večerní.

V devět hodin večer se Curie skutečně přiblížila k istrijskému pobřeží. Zastavila proto Dieselovy motory a dál plula na elektrický pohon v neustále pohotovosti k rychlému se potopení. Náhle strážný upozornil velitele, že se k ponorce blíží ze tmy rakouský torpédoborec!

Rázem oba Francouzi mizí v ponorce, do jejíž centrální nádrže se vzápětí valí proudy vody a Curie se rychle v úhlu deseti stupňů od kolmice potápí. Torpédoborec se dostal ve tmě až na padesát metrů k boku ponorky a k malé radosti jejího velitele, který musel stáhnout i periskop, výrazně zmenšil rychlost. Ponorka byla již v hloubce dvaceti metrů, kam se dostala po patnácti vteřinách, a její posádka s napětím očekávala, zda se šrouby nepřátelské lodě opět rychleji roztočí. Přání Francouzů se sice splnilo a torpédoborec záhy opět rychle odplul, ale obava, že ponorku spatřil a vyhlásí v Pule pohotovost, zůstala.

Curie plula ještě půl hodiny pod hladinou v hloubce dvaceti metrů a potom se opět vynořila asi dvacet mil od mysu Kamenjola. Okolí bylo klidné a tak mohla ponorka opět plout k Pule po hladině na jeden Dieselův motor, zatímco druhý nabíjel akumulátory elektromotoru. Ve tři hodiny ráno musela však Curie opět rychle pod vodu, aby se vyhnula velkému torpédoborci s třemi komíny, který se jí ve tmě málem takřka dotknul.

Konečně přišlo zasmušilé a mlhavé jitro 19. prosince 1914 se zataženou oblohou, kdy se před zraky O´Byrneho opět objevilo istrijské pobřeží. Zatímco se ponorka v hloubce deseti metrů proplétala mezi minovišti a rakouskými hlídkovými čluny, O´Byrne a jeho zástupce námořní praporčík Pierre Chailley si u mapy a “Instructions nautiques” nad kapitolou Pula opakovali ve chvílích, kdy museli stáhnout občas periskop, zjištěné či ověřené detaily, které by jim pomohly splnit jejich riskantní úkol, který do značné míry hraničil se sebevražedným šílenstvím bez ohledu na skutečnost, že O´Byrne byl zkušený námořník s devatenáctiletou službou na moři a této ponorce velel již druhý rok.

 

Zrádný kompas

Pulský přístav byl tehdy dlouhou slepou uličkou s kamenitým pobřežím ve výši 25-30 metrů, prošpikovaným dělostřeleckými tvrzemi, z nichž při vplutí do hrdla přístavu na nepřítele čekali především pevnosti Punta Christo, Maria Louise Fisella, Mussil. Valmaggiore a Zonchi. Ty měli Francouzi na mapě, ale nevěděli, zda zde nejsou zamaskována nová postavení děl a torpédometů. Navíc napříč vjezdu do přístavu byla postavena kamenná hráz – dlouhý velký vlnolam, který ponechával mezi svým severním koncem a pobřežním výběžkem a pevnůstkou Punta Christo pouhých 650 metrů, kde šlo předpokládat, vedle přísné ostrahy hladiny, pod vodou protiponorkové zábrany a ocelové sítě.

V periskopu ponorky se z dálky pulské pobřeží s ostrůvky a tvrzemi jevilo jako krajina bez perspektivy, šeď v šedi, plochá jako pozadí nějaké laciné divadelní dekorace. Ani vlnolam se z dálky neodrážel na pozadí. Proto se musí Curie přiblížit ještě více a její velitel také vyřešit velké dilema, když ze severu uviděl připlouvat bitevní loď typu Radetzky, která míří do Puly.

Loď byla na dostřel francouzských torpéd. Její potopení by bylo jistě bráno za úspěch a po návratu k vlastní flotě vysoko hodnoceno, ale O´Byrne nakonec stáhnul periskop a nechal bitevní loď proplout. Chtěl totiž maximum – ve vhodný okamžik proniknout do rejdy a svých sedm torpéd vyslat na chloubu rakousko-uherského válečného námořnictva, dreadnoughty Viribus Unitis, Tegetthoff a Prinz Eugen!

Curie proto míří k přístavu rychlostí pouhých dvou uzlů, aby zmírnila na hladině brázdu za periskopem, který se občas vynoří nahoře. Přestože se blíží vánoce a lze předpokládat, že se rakouská flota na tyto svátky stáhne do pulské rejdy, musí Curie podle původního rozkazu nejdříve prozkoumat blízký Fasanský kanál, kde bývá vnější kotviště i cvičiště rakouských bitevních lodí.

Cestou mimo ponorku proplula ve vzdálenosti pouhých sto metrů další dvojice rakouských torpédoborců. Muži v ponorce jsou v napětí a jejich ticho rámuje jen slabé hučení zpomalených motorů, škubavé bzučení motorku, vysunujícího a zasunujícího periskop, který obsluhuje podle velitelových pokynů elektrotechnik Salaun, a klapání kardanových spojek u výškových a hloubkových kormidel.

Po poledni však již proniká Curie nepozorovaně podél minových polí mezi ostrovem San Girolamo a Velkým Brionem do Fasanského kanálu, kde však na vnějším kotvišti rakouské floty kromě velkého vlečného parníku nenajde jedinou bitevní loď či křižník. Tím byl základní úkol splněn a zítra se ponorka pokusí proniknout do Puly. S počátkem soumraku Curie vystoupila na hladinu a dvacet mil západně od Puly se zastavila a začala nabíjet akumulátory na maximum, protože zítra je pod vodou v rejdě bude při dlouhém pobytu pod vodou náležitě potřebovat.

O půlnoci potom proběhla závěrečná operační porada, které se zúčastnili O´Byrne, jeho zástupce praporčík Chailley a nejstarší navigační poddůstojník Chefnoury. Z pozorování při plavbě kolem pulského mola již dopoledne Francouzi pochopili, že přímo u návrší Cristo projížděly blízko břehu torpédové čluny, což nasvědčovalo tomu, že je zde malá propust pro hlídkové lodi. Na její hledání nebude čas, a proto bude muset téměř šest metrů široká ponorka riskovat a pokusit se protlačit se mezi ocelovými lany, které jsou od sebe vzdáleny asi tři metry…

Těsně před svítáním vyrazila Curie po hladině k Pule, ale brzy se musela před dalším blížícím se hlídkujícím torpédoborcem potopit do hloubky dvanácti metrů a při plavbě na východ důvěřovat kompasu. Ten ji však nečekaně zradil a okradl o cenné tři hodiny!

Když totiž O´Byrne vystřídal u periskopu Chefnouryho, uviděl podivný obraz – Pula se za noc scvrkla na polovinu a Brionské ostrovy zmizely! Před ponorkou se začalo rýsovat malé městečko s velikým kostelem a osamělým majákem a Francouzi při studiu “Instructions nautiques” zjistili, že je před nimi Rovigno. Kompas se zbláznil a oni byli najednou o patnáct mil severněji…

Celonoční nabíjení akumulátorů zřejmě změnilo magnetický stav lodi a tím pobláznilo střelku kompasu. O´Byrne si jen hořce připomene, že již dva roky marně žádá nadřízené o gyroskopický kompas, který netrpí poruchami od elektrického pole a železných součástí lodi. Výsledkem patnácti mil problouděných následkem selhání kompasu je ztráta tří hodin času, a tak teprve v jedenáct hodin dopoledne 20. prosince 1914 konečně poručík O´Byrne, který hladí maskota a miláčka posádky pejska se jménem Radium, dává pokyn k proniknutí do pulské rejdy přes první mříž. Jeho rozkaz zní: “Motory na 800 ampér, ponor 18 metrů, periskop dolů, kormidlo přímo vpřed!”

Rychlostí pěti uzlů vrazí Curie do překážky a vnikne do ní. Tři námořníci, obsluhující hloubková kormidla, udržují malými obraty slepou loď ve vodorovné poloze v nařízené hloubce.

Ponorka snižuje rychlost na dva uzly, kdy lze vystrčit nad hladinu periskop a nezvířit příliš proradnou vodu. Zatímco praporčík Chailley zaznamenává do lodního deníku, že ponorka v 11.32 hodin pronikla v hloubce 18 metrů přehradou do pulského přístavu, torpédisté se již chopili rukojetí brzd torpédometů, aby je uvolnili. Zdálo se, že záhy jejich sedm torpéd vykoná v přístavu k malé radosti Rakušanů dílo zkázy na účet jejich velkých bitevních lodí…

 

V drátěné pasti

Ponorka tedy pronikla za napjatého poslouchání nepříjemného škrábání ocelových lan první sítí, ale záhy radost její posádky vystřídaly další starosti. Náhle Curie do něčeho prudce narazila a na trupu se ozvalo opět podivně nepříjemné skřípění. Tím však vše neskončilo. Vzápětí praskly pojistky u periskopového motorku a periskop se přestal pohybovat. Ponorka zřejmě narazila na druhou protiponorkovou síť, s kterou již její kapitán přece jen příliš nepočítal. Nyní bylo třeba uniknout pozornosti Rakušanů, ponorka proto usedla v hloubce čtyřiceti metrů na dno a O´Byrne zjistil ve světle lampy s reflektorem tlustým okénkem ve velitelském stanovišti, že se za střední kormidlo na levé části trupu Curie zachytilo jedno z lan druhé přehrady…

Lano se vsunulo mezi peruť kormidla a její chránítko a potom mezi ně a stěnu trupu. Po vyhodnocení situace bylo rozhodnuto vystoupat do hloubky dvaceti metrů, kde by se ponorka pokusila vyvléci lano pohybem dozadu. To již bylo poledne a první pokusy byly stále neúspěšné. Začalo se schylovat k tragédii…

Zoufalé pohyby nyní asi 550 tunového kolosu totiž rozkmitaly bóje ochranných sítí na hladině a zburcovaly pulskou posádku. Za chvíli se již do jejich prostoru snáší rychle se zesilující palba pobřežního dělostřelectva, ke které se přidávají i torpédovka Tb.63T a torpédoborce Magnet, Turul a Satellit. Jakékoliv další pokusy Curie o únik se stávají stále více beznadějnější. Jejím štěstím je jen fakt, že tehdy neměli ještě Rakušané ve výzbroji hlubinné bomby, které by ponorku patrně rychle zlikvidovaly.

I tak měla Curie na mále, když se při jednom z jejích posledních pokusů vyprostit vynořila celá příď ponorky nad hladinu a nabídla teď rakouským hlavním na chvíli přesnější cíl!

Když již byly akumulátory Curie takřka k nepotřebě, nechal O´Byrne spustit ponorku opět na dno a svému zástupci nařídil, aby přinesl veškeré tajné a důvěrné lodní listiny. Pokus o jejich spálení pomocí svíčky se však nedařil, protože ve vydýchaném ovzduší ponorky to začalo být takřka neproveditelné. Proto teď oba důstojníci museli trhat na nepatrné kousky tajné kódy, šifrovací deník a další dokumenty, zatímco mechanikové roztloukali kladivem tajné rozpoznávací světelné signální zařízení.

S nastupujícím soumrakem začaly ozařovat rakousko-uherské světlomety hladinu u přehrady, jejíž bóje se však k velkému zklamání rakouských námořníků přestaly hýbat. Francouzská kořist jim však neunikla a byla stále na dosah. O´Byrne se zatím rozhodl zachránit své muže. Vypluje s ponorkou na povrch, její posádka naskáče bez ohledu na riziko rakouské palby do vody a pokusí se doplavat na břeh, zatímco ponorka půjde opět ke dnu. Všem byly rozdány záchranné pásy, a protože na tři námořníky se nedostalo, velitel ponorky, jeho zástupce a kormidelník jim dali svoje…

Začíná vynořování. Curie má opět tendenci vynořit se přídí, je proto třeba udržet výstup podle pravidel vodorovně a tak desátník Calvez reguluje hubice lahví se stlačeným vzduchem, aby vyrovnal loď. Jak člun stoupá na hladinu, jeho okénka najednou zazáří odrazem paprsků z rakouských světlometů. Ponorka je v 16.45 hod. po pětihodinovém zápasu o únik opět na hladině. Vypadá však velice bizarně. Její dříve elegantní takřka “nautilovské” tvary zakryla nerozmotatelná směs ocelových lan z protiponorkových přehrad, která se při jejích podvodních křečích na ní zachytila. Curie nyní vypadala na hladině jako jakési obrovské hadí hnízdo.

To se již k ní za stálé palby hnaly rakouské torpédovky a hlídkové čluny. Brzy bylo rozstříleno velitelské stanoviště a vyražena dvířka od Dieselových motorů. Francouzští námořníci bez paniky a tlačenice spořádaně vystupují z ponorky. Ti první, zachvácení ledovým vzduchem, omdlí a padají do vody. Paradoxně však mají vyhráno, protože jejich další kamarádi, kteří otevírali záklopky nádrží na přítěž, aby se ponorka opět potopila, se v okamžiku výstupu na palubu ocitli v krupobití rakouských šrapnelů.

Desátníkovi Menutovi, mávajícímu na velitelském stanovišti bílou signální svítilnou, je tato nepřátelskou střelou vyražena z ruky, zatímco desátník Lebon je smrtelně zraněn. Zraněni jsou i bocmani Demay, Le Rest a desátník Cassan. Moře kolem ponorky se zbarvuje krví. Jedna ze střel porazí velitele Curie, ale je zatím jako zázrakem nezraněn. V ponorce zůstává již jen on a kormidelník Chefnoury, aby ukončili její potopení. Po té kormidelník vystoupí velitelským stanovištěm a O´Byrne předními padacími dvířky. Tehdy jedna ze střel zapálila jednu torpédovou náplň, která se rozhořela obrovským zeleným plamenem, který nyní doplňoval apokalyptický obraz zkázy ponorky Curie a svým světlem ozařoval jejího velitele, který z paluby, jíž co chvíli zaplaví voda, sledoval své muže, bojující o život.

Viděl praporčíka Chailleye plavat bez čepice k pevnině. Netuší, že jej již nikdo nespatří živého. Jeho mrtvolu, prostřílenou kulemi, najdou až za tři dny na přehradě. Ostatní námořníci uchváceni ledovou prosincovou vodou nemají většinou sílu plavat k břehu, a tak plavou k přehradě a kryjí se za bójemi. Bělají se u vlnolamu, když pod nohami jejich velitele vybuchne jedna ze střel a zasáhne jej dvaceti střepinami – pět uvízne v nohách, čtrnáct dalších v těle a jedna střepina pronikne plícemi a uvízne pod lopatkou. O´Byrne zavrávorá, ale ze všech sil se opět vzpřímí, voda mu sahá již ke kolenům…

Tehdy se však poddůstojník elektrikář Salaun vrací pro svého velitele, a přestože je sám zraněn, vrhne se k němu a stáhne ho do moře. Curie zatím mizí ve vlnách a Rakušané zastavují palbu. Začínají záchrannými čluny sbírat francouzské námořníky, kteří jsou dopraveni na křižník Sankt Georg a admirálský dreadnought Viribus Unitis. Jsou obklopeni zvědavými důstojníky a námořníky rakousko-uherské floty, kteří nemohou pochopit, že Francouzi operovali dva dny před Pulou, nebyli viděni a navíc unikli četným minám před přístavem.

Druhý den byli francouzští námořníci, bez svého velitele, kterého čekaly nekonečné měsíce v rakouských špitálech, dopraveni na nádraží a odvezeni do vězení ve Štýrském Hradci, odkud jsou po deseti týdnech převezeni do zajateckého tábora v krušnohorském Božím Daru, kde stráví zbytek války. Jejich velitel poručík Gabriel O´Byrne se však jejího konce nedožil. Po dvouletém utrpení v rakouských nemocnicích byl sice koncem roku 1916 prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže repatriován do vlasti, kde však záhy na následky zranění z Puly zemřel. Ve chvíli, kdy umíral, jeho ponorka již opět křižovala hladinu Jaderského moře! Ovšem pod válečnou vlajkou rakousko-uherského námořnictva…

 

Nekubistická pointa

Součástí technické výbavy pulského Seearsenalu byl plovoucí jeřáb, údajně v době svého vzniku největší na světě. Byl postaven v letech 1908-1909 firmami Bromovský, Schulz a Sohr – Praha, Hradec Králové, Adamov a jeho dva háky dokázaly zvednout současně břemeno o hmotnosti 500 tun. Byl používán například k nakládání dělových hlavní ráže 30.5 cm a nyní měl být použit k vyzdvižení ponorky Curie zde dna.

Zdvihání Curie začalo již 6. ledna 1915, kdy byla ponorka z hloubky 39 metrů vyzdvižena do 36 metrů. Opatrně a důkladně prováděné zdvihací práce postupovaly systematicky až do 30. ledna, kdy byla Curie již v hloubce 15 metrů a následujícího dne byla konečně vyzdvižena na hladinu.

Po té začala náročné rekonstrukce ponorky, která vyvrcholila 1. června 1915, kdy byla ponorka nyní již jako Seiner Majestät Unterseeboot XIV, čili dnes jednoduše U 14, zařazena do služby v rakousko-uherském válečném loďstvu.

Na svoji první bojovou plavbu vyplula nyní již U 14 10. srpna 1915 pod velení zkušeného válečníka Linienschiffsleutnanta Georga Trappa, kterému byla tehdy svěřena vzhledem k jeho dosavadním bojovým úspěchům na mnohem méně výkonné ponorce U 5. Trapp s U 14 vyrazil poprvé na číhanou mezi Anconu a Benátky, ale vrátil se ještě bez úspěchu.

Trapp ovšem nebyl zpočátku s ponorkou příliš spokojen. Na základě jeho operačních zkušeností se proto na ní prováděly další práce. Nakonec byla U 14 opatřena velkou věží a palubním kanónem ráže 88 mm. Když na jaře 1917 začaly některé výkonnější rakouské ponorky vyrážet přes Otrantský průliv do východní části Středozemního moře, aby zde v rámci tzv. “obchodní války” napadaly spojenecké konvoje, byla to právě bývalá Curie, která jako U 14 s Trappem ve dnech 20. srpna – 1. září 1917 provedla z hlediska objemu potopených brutoregistrovaných tun nejúspěšnější bojovou misi rakouských ponorek v tomto druhu války. Trapp potopil mezi Sicílií a libyjskou Dernou 5 parníků o celkovém objemu 30 000 BRT, přičemž poslední 29. srpna potopená loď, chráněná mimo jiné i dvěma stíhači ponorek typu “Foxglove”, měla délku 180 metrů o výtlak asi 12 000 tun…

Konec války U 14 zastihl v Boce Kotorské, odkud si ji opět pod jménem Curie převzali Francouzi. Ve službách jejich námořnictva sloužila opět od 17. července 1919 až do 29. března 1928, v následujícím roce byla vyškrtnuta ze seznamu válečných lodí a teprve v roce 1930 poslána do šrotu.

Tím by příběh ponorky Curie mohl skončit, ale pozornější čtenář si však možná vzpomněl na úvodní narážku na českého malíře Kubištu a ptá se, kde je slibovaná souvislost mezi ním a ponorkou. Skutečně existuje a v podstatě zarámovala ve značné míře hořký osud toho „proklatého“ umělce…

Malíř Bohumil Kubišta (1884-1918) býval při svých studiích na pražské výtvarné akademii často jediným, kdo dokázal vstoupit do otevřeného sporu s pedagogy, a tak jej vedení akademie odmítlo zařadit do dalšího ročníku. Z akademie tedy odchází, malovat však nepřestává. Naopak. V roce 1905 uspořádal Spolek výtvarných umělců Mánes rozsáhlou výstavu 121 děl Edvarda Muncha. Jeho tvorba vybuchla v srdcích mladých českých malířů jako petarda a zasáhla i Kubištu.

Ten se však také po odchodu z akademie rozhodl, že si odbude vojenskou službu a po absolvování jednoroční vojenské služby v Pule, kde sloužil na dělostřelecké pevnosti, se roku 1906 vydal na výtvarná studia do Florencie a později jako člen dnes již legendární výtvarné skupiny Osma do Paříže, kterou začal zachvacovat kubismus.

Kubištova bída však rychle poznamenala jeho zdejší pobyt, kdy se v ubohém oblečení a bez peněz ocitá záhy na dně.

Zoufale píše domů o půjčku. Zmiňuje se o sebevraždě a vrací se do Prahy. V následujícím roce se seznamuje s Janem Zrzavým, který se stává jeho věrným a snad jediným opravdu blízkým přítelem. Roku 1911 zažívá talentovaný malíř ojedinělý pocit úspěchu. Kritici berlínské výstavy Neue Secession se o něm zmiňují velmi pochvalně. Žil však stále v bídě a jeho dílo stále více poznamenává stigma zápasu o holou existenci. Aby Kubišta vyřešil své finanční problémy, vstoupil v roce 1913 opět do armády jako aktivovaný důstojník rakousko-uherské armády u pevnostního dělostřelectva v Pule. “Budu již brzy všeho zbaven a pak vydechnu volněji,” utěšuje se. Konečně může začít splácet dluh strýci. Celý život čekal na uznání jako malíř, paradoxně se proslavil jako voják…

I zde však maloval, ale také jej zde zastihla válka a nakonec i pokus ponorky Curie proniknout do zdejšího přístavu. Zakladatel českého kubismu, kterému deset let stačilo na to, aby zásadním způsobem ovlivnil moderní českou malbu, byl nyní velitelem jedné z pobřežních baterií a podílel se významně na akci proti Curie.

Kubišta byl na sebe hrdý. V Praze však jeho jméno v oslavných článcích otiskly promonarchistické deníky a Kubišta byl rázem pražskou bohémou považován za zrádce!

Zlobil se na něj i přítel Jan Zrzavý a dokonce jej vyloučili i ze spolku Mánes. Po válce Kubišta malíři Vincenci Benešovi řekl: “Kdybych byl ševcem, snažil bych se dělat co nejlepší boty, když jsem byl důstojníkem, dělal jsem dobrého vojáka…”

Tak jako byl loajální voják rakousko-uherský, byl v říjnu 1918 jeden z prvních, kdo sliboval věrnost nové republice. Jeho nadějí byla i nová láska, teprve sedmnáctiletá Zdeňka Janderová. Přísný až asketický Kubišta najednou dává najevo potřebu lásky a něhy. S tím, co ušetřil, a s podílem na rodinném majetku by konečně mohl v klidu malovat. K tomu však již nedošlo. Na počátku nové éry 27. listopadu 1918 zemřel na španělskou chřipku ve vojenské nemocnici v Praze. Bylo mu třicet čtyři let. Je pochován na hřbitově v Kuklenách. Autorem jeho náhrobku je sochař František Bílek. Pod reliéf truchlící múzy vytesal stručný nápis: “Obsáhnout život silným tahem.”

Český malíř, který k svému plátnu přistupoval s matematickou přesností, kdysi řekl: “Kdybych byl svoji píli a svoje schopnosti věnoval studiu techniky, byl bych nyní inženýrem nebo jiným velkým pánem.” Kdyby se Bohumil Kubišta dal na techniku, jistě by se dočkal uznání. Jako malíř však zemřel zcela nedoceněn a jako obránce pulského přístavu a životů zdejších námořníků krajany zcela nepochopen…

Jindřich Marek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha