První dobrovolníci v Rusku: vznik a bojová činnost České družiny

Počátek pozdějších početných čs. vojenských jednotek v Rusku představovala Česká družina. Vznikla již 12. srpna 1914 jako národní dobrovolnická formace v rámci carské armády. Tvořili ji čeští krajané žijící na území Ruska a nábor dobrovolníků organizovaly krajanské spolky.

 

Časné datum ustavení České družiny souviselo se zájmem ruského velení, jež brzy pochopilo výhody nasazení Čechů na frontě. Jejich očekávaný přínos spočíval zejména v tom, že mohli opatřovat zprávy o nepříteli. Ruská přízeň vyplývala tedy více z vojenských výhod – na politickou aktivitu odbojového hnutí krajanů se ruská vedoucí místa dívala prozatím s nedůvěrou a chovala se k ní zdrženlivě.

Proces formování České družiny probíhal pod vedením štábu Kyjevského okruhu ruské armády. Výstavbu jednotky prosadil jeho náčelník generál Nikolaj Alexandrovič Chodorovič, který její organizaci v počátcích také řídil. Základem se stalo 720 dobrovolníků, zvaných Starodružiníci. Toto označení se od prosince 1914 týkalo všech příslušníků České družiny, kteří do ní vstoupili v srpnu 1914. Později, od roku 1920, se vztahovalo na všechny čs. dobrovolníky, kteří vstoupili do dohodových armád do 31. prosince 1914.

Slavnostní přísahu jednotka složila 28. září (podle pravoslavného kalendáře 11. října) 1914 na Sofijském náměstí v Kyjevě. Na frontu odjela 3. listopadu s podřízením 3. armádě v Haliči, které velel generál Radko Dimitriev. Jednotlivé čety České družiny přidělil plukům divizí své armády s úkolem plnit průzkumné úkoly.

Čeští dobrovolníci již záhy zaznamenali na frontě první úspěchy, a proto se gen. Dimitriev zasazoval o rozšíření čs. jednotek. V bojovém nasazení příslušníci družiny uskutečňovali výpady menšího rozsahu, v blízkosti nepřítele rozhazovali letáky a získávali zajatce. Koncem roku 1914 se stav jednotky zvýšil příchodem dvou set nových mužů, bývalých zajatců. Pro ně se používalo označení Novodružiníci.

Od července 1915 jednotce velel podplukovník Vjačeslav Platonovič Trojanov, jenž prosazoval její další rozšíření a doplňování zajatci.

Nepřítel činnost českých dobrovolníků záhy zaznamenal. Rakousko-uherské velení proto vydalo rozkaz zajaté Čechy po identifikaci odsoudit k trestu smrti. Několik dobrovolníků bylo po zajetí skutečně popraveno. Česká družina ztratila na frontě 48 padlých.

 

Zdroje a počátky čs. odboje v Rusku

Bezprostřední zapojení českého hnutí v Rusku do protihabsburského odboje by nebylo možné bez předcházejícího historického vývoje českého krajanského společenství. Nejvíce Čechů přicházelo od roku 1868 na Volyň, kam jejich cesty vedly kvůli ekonomické migraci. Do vypuknutí 1. světové války se jich v této části Ruska soustředilo více než 30 000. Celkem v Rusku žilo před válkou 100 000 Čechů a Slováků.

Krajanskými centry byly Petrohrad, Moskva, tehdy ruská Varšava a Kyjev. Právě v Kyjevě, kde se formovala Česká družina, existovala početná česká průmyslová aglomerace. Toto město bylo přirozeným střediskem kulturních aktivit Čechů z Kyjevské a Volyňské gubernie. Existovala zde rovněž jediná česká škola v Rusku.

Češi založili řadu společenských organizací. Nejvýznamnějšími z nich se staly Český výpomocný spolek v Petrohradě, Český kroužek v Moskvě, Čs. beseda ve Varšavě a Dobročinný vzdělávací spolek J. A. Komenský v Kyjevě. Sokol vysílal z původní vlasti organizátory a cvičitele, kteří pracovali pro česko-ruské sokolské jednoty.

Po vypuknutí války nastoupila tendence k politickému sjednocení. Za cíl si kladla obhajobu krajanských zájmů, povolení dobrovolnických jednotek a uvedení dynastie Romanovců na český trůn. Z tohoto hnutí vzešla 11. září 1914 Rada Čechů na Rusi, přejmenovaná v březnu 1915 na Svaz českých (od května 1915 československých) spolků na Rusi. Jako vrcholný orgán zpočátku reprezentovala český odboj v Rusku.

Její protirakouský program vyjádřilo memorandum, které delegace rady předala carovi Mikulášovi II. na audienci 17. září 1914. České hnutí jím vyhlásilo boj Rakousko-Uhersku a požadovalo vznik českého království s ruským panovníkem na trůně.

V politickém smyslu se cíle carofilsky orientovaných českých krajanů v Rusku střetávaly s podstatou úsilí Masarykovy zahraniční akce, směřující k demokratickému státu republikánského typu. Toto soupeření trvalo do roku 1917 a vyústilo v úspěch Čs. národní rady. Ta také vytvořila své zastoupení v podobě Odbočky čs. národní rady na Rusi. Nad krajany převládlo vlastenecké hnutí bývalých zajatců.

Karel Straka

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha