Restaurování popravčího meče

Mistři ostrého meče („snížení lidé“) byli svou činností, kterou vykonávali u hrdelního soudu, postaveni doslova na okraj společnosti. Provozovali „nečisté“ řemeslo, při němž se stýkali s lidskou krví. K mnohým nástrojům, jež používali při exekucích, patří charakteristické, většinou dvouruční meče, s širokou, někdy vyžlábkovanou čepelí zakončenou tupým hrotem. Popravčí čepele, na rozdíl od „bojových“, bývaly slabší, pružnější a ke hrotu pádnější. Výzdobné prvky – vyleptané, případně vyryté – tvořily stylizované rostlinné ornamenty, symboly spravedlnosti (šibenice, lámacího kola nebo nápisy jako určité sdělení ubohým hříšníkům). Delší rukojeť s dřevěným jádrem bývala pokryta slabší kůží, někdy také textilem (většinou sametem) a nebo různě spleteným drátem. Uchopení oběma rukama bylo důležité pro jisté vedení přesného seku, protože když kat z nějakého důvodu špatně sekl, případně nedosekl, mělo to pro něj tragické následky. Přihlížející dav jej ubil. Příčná záštita u těchto mečů neplní funkci ochrany ruky, je jednodušší, štíhlejší, někdy zdobená profilací, případně tvarovanými prstenci.

V současnosti se v kolekcích zbraní můžeme setkat i s meči, které zaujmou exkluzivnějším provedením. Mají bohatě profilované rukojeti, někdy kostěné, prutové koše s dokonale řemeslně zpracovanou výzdobou řezby do železa, případně mosazné či zlacené soupravy. Na těchto mečích mnohdy bývá původní pouze nejpodstatnější část, kterou je čepel. Romantické budovaní sbírek v 19. století vykonalo své a kdo by nechtěl oslnit společnost luxusním popravčím mečem.

Stav meče před restaurováním

Meč pochází z fondu militarií Muzea hlavního města Prahy, kde je v současnosti uložen v depozitáři zbraní. Restaurován byl na základě dohody mezi institucemi z výstavně expozičních důvodů v roce 2002 v restaurátorském pracovišti Historického ústavu AČR. Dřívější destrukci předmětu se zřejmě již snažil zastavit prvotní zásah, který je zaznamenaný na konzervátorské kartě u majitele. Stav před opětovným restaurováním nebyl dobrý. Snad největší poškození postihlo sbírkový předmět v místě rukojeti. Dřevěné tvarované jádro bylo původně ovinuto železným spleteným drátem o síle pramenů 0,9 mm, konce zajištěny prstenci (turbánky) stejného profilu a materiálu. Vlivem působení prostředí došlo k postupnému smršťování základního dřevěného masivu, které se projevilo podélným a příčným pukáním. Následovalo odlamování malých částí. Podkorodovaný oplet se uvolnil, popraskal a doslova se rozpadl na jednotlivé prstence.

Restaurátorský záměr a restaurování

Především bylo nezbytné zajistit, stabilizovat a doplnit dřevěné jádro na řapu čepele; důkladně jej zafixovat do stran na původní a zachovalé části; zkonzervovat, ze zlomků prstenců sestavit a dokonale napojit původní oplet. Vše s maximálním ohledem na původnost a tvar. Zřejmě by bylo jednodušší celý komplet vyrobit zcela nově, v přesné replice a původní vedle zakonzervovat. Tímto nepřípustným zásahem by však došlo k hrubému porušení celkové vypovídací hodnoty předmětu. Konkrétní příprava restaurátorských prací začala dokonalým nafotografováním porušených míst, odpadlých částí a nakreslením pomocné technické kresby, která sloužila při sestavování uvolněných prstenců opletu. Nejprve bylo nutné rukojeť zbavit zdegradovaných konzervačních látek, které kompletně pokrývaly celý povrch. Dřívější zásah předmět sice stabilizoval před rozpadem, byl však krátkodobý a nezajistil komplexní celistvost inkriminované součásti. Zatmelené a doplněné části působily rušivě, vizuálně narušovaly tvar rukojeti a celkově nekorespondovaly s kompletem zbraně. Po odstranění dřívějších zásahů se práce především soustředily na rekonstrukci z degradované části jádra. Masiv byl doplněn ořechovými střenkami ze dvou půlek, které přesně navazují na původní vrchní a spodní část rukojeti. Spoj je slepen dvousložkovým, zabarveným lepidlem s plnidlem z ořechových pilin. Po dokonalém vytvrzení následovalo opracování do tvaru, který koresponduje s okolním povrchem.

Následně proběhla konzultace s odborným pracovníkem z Muzea hl. města Prahy, která se soustředila na dosavadní průběh prací a navrhovaný způsob dokončení restaurování. Po vyjasnění názorů a technologie následovala práce na uvolněných prstencích opletu, jež byly částečně zbaveny narostlých korozních krust. Vše se dělo s maximální opatrností, protože prstence ocelového opletu se rozvíjely a praskaly. Dále proběhla celková stabilizace zachovalých ocelových částí a příprava před napojením středu opletu rukojeti. V poslední části restaurování byly prstence navlečeny na zrekonstruovanou část, aby navazovaly na celkovou celistvou spirálu opletu a opět zalepeny dvousložkovým lepidlem. Vzhledem k tomu, že meč má celkově výborně zachovalý původní povrch, byla tomu přizpůsobena i technologie závěrečné povrchové úpravy. Spojila v sobě stabilizační prvky včetně napodobeniny dobové patiny.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha