Retrospektivy hybridní války. Také Československo se v ní v letech 1938-39 ocitlo.

Jedním z charakteristických fenoménů dneška je hybridní válka. Ta může předcházet konvenčnímu konfliktu, ale také pokračovat paralelně s ním a postihovat subjekty, kterých se reálné boje zatím nedotkly. Nedávná minulost i současné dění poněkud svádí k dojmu, že jde o jev, který byl výrazněji zaznamenán teprve v posledních letech. Historie ale skýtá mnoho příkladů použití tohoto zákeřného nástroje.

+5

Mnoho neblahých zkušeností v tomto směru načerpalo Československo v období pro něho zlomovém. Léta 1938‒1939 byla hluboce poznamenána všemi tehdy známými formami hybridní války. V různém rozsahu je proti republice použilo Německo, Maďarsko a Polsko. Jednou z nich byly přípravy na takzvaný subverzivní terorismus. V největším rozsahu je proti Československu uskutečňovala ve druhé polovině 30. let zpravodajská služba německé branné moci (Abwehr). Právě v tomto letním období před čtyřiaosmdesáti lety její podvratné aktivity kulminovaly v souvislosti s úmyslem Třetí říše napadnout Československo.

Nebezpeční protivníci

Uvedené záležitosti mělo v roce 1938 na starosti takzvané Abwehr-Abteilung II (II. oddělení Zvláštní služba), začleněné od února 1938 do Vrchního velitelství branné moci (OKW). Řídil jej mjr. Helmuth Groscurth. Šlo o jednoho z nejnebezpečnějších protivníků československého bezpečnostního a zpravodajského aparátu. Pod jeho vedením se připravovaly sabotážní, teroristické a s nimi koordinované propagandistické akce. Řídil oddělení Abwehru, jež ovšem nevzniklo na zelené louce. Navazovalo na Untergruppe I S-Sabotage, kterou Groscurth vedl již od roku 1935.

Uvedené ústředí si proti Československu postupně vytvářelo řídící prvky u jednotlivých regionálních úřadoven (Abwehrstellen) v Norimberku, Mnichově, Drážďanech, Vratislavi a po anšlusu Rakouska též ve Vídni a Linci. Z těchto míst mohlo operativněji a rychleji pronikat na území zájmového státu.

Československé vojenské zpravodajství se o zmíněných zvláštních odděleních dozvídalo od podzimu roku 1937. Zjistilo, že na československém teritoriu zřizují vlastní agenturní síť, která byla nezávislá na standardní výzvědné síti a z konspiračních důvodů se s ní neprolínala. Docházely zprávy o tom, že Abwehr buduje v blízkosti československých státních hranic depozity zbraní a trhavin pro sabotážní skupiny, a že přistupuje k organizování kurýrního spojení pro ilegální přepravu zbraní do Československa. Pravý čas pro tato opatření měl však přijít až v létě roku 1938.

Sítě drážďanské úřadovny

Charakter příprav uvedeného typu lze dobře dokumentovat na příkladu sabotážní a teroristické sítě, kterou na československém území budovala Úřadovna Abwehru IV se sídlem v Drážďanech. Šlo o jedno z celkem šestnácti větších detašovaných pracovišť Abwehru (13 zaměřeno na teritorium kontinentální Evropy a 3 na mimoevropské oblasti). Tyto složky svou organizací kopírovaly základní skladbu berlínské centrály. To znamená, že integrovaly všechny tři základní činnosti Abwehru: výzvědné zpravodajství, obranné zpravodajství a přípravu sabotáží spolu se zneužitím německých menšin na území cizích států pro agresivní plány.

Do obvodu drážďanské úřadovny náležela oblast severních a severozápadních Čech s hloubkovým dosahem do vnitrozemí, sahajícím až do širšího okolí hlavního města Prahy. Určité poznatky naznačují, že jisté agenturní spojnice vedly až do strategické hloubky státu směrem k Rumunsku. Příslušný sabotážní referát drážďanské úřadovny rozdělil výstavbu speciálních struktur ve specifikované části Československa do tří úseků: východního, středního a západního. V souhrnu šlo o pásmo přibližně 150 km široké. Do hloubky, tedy od státních hranic do československého vnitrozemí, byla tato vzdálenost obdobná. Těžiště výstavby sabotážní sítě tvořil východní úsek, tedy strategicky významný prostor jižně od německého města Žitava (Zittau).

Do sabotážní sítě bylo začleněno v letech 1938‒1939 více než 500 agentů (33 občanů Německa a 480 československých státních příslušníků německé národnosti). Jen menší část z nich byla ale pokládána za opravdu hodnotné jádro. Výstavba sítě ovšem probíhala pod značným tlakem. Většina důvěrníků byla získána v období zhruba dvou měsíců před Mnichovem. Tato skutečnost měla pochopitelně vliv na akceschopnost a reálnou hodnotu celé sítě, přestože její členové procházeli přísně utajeným a systematicky organizovaným výcvikem na území Německa, kam příslušné osoby přijížděly z Československa pod různými falešnými důvody.

Agenturní síť se skládala z řady sabotážních a bojových (teroristických) skupin. Jejich cíle měly vojenskou povahu. Šlo především o československé fortifikace, jichž se příslušné skupiny měly zmocnit náhlým přepadem a zničit je dříve, než je obsadí československá armáda. Tím měly usnadnit praktickou realizaci strategického přepadu Československa pravidelnou německou armádou. Další skupinu cílů tvořila v souhrnu všechna klíčová infrastrukturní zařízení (zejména komunikace a zvláště přenosová síť elektrické energie).

Podstatné je, že plánovaná a připravovaná činnost popisovaných struktur by měla v případě německého útoku na Československo dopady nejen na ryze vojenskou složku obrany státu. Nepochybně zásadně a s dalekosáhlými důsledky by v řadě případů postihla civilní sektor, což by zřejmě vedlo k lidským i materiálním ztrátám v zázemí bojujících front. Pravděpodobně by se do jisté míry projevil též demoralizační psychologický účinek. Vzhledem k tomu je oprávněně možné interpretovat představené záměry Abwehru vůči Československu jako státem organizovaný subverzivní terorismus.

Otazníky kolem Paula Thümmela

Československé vojenské a bezpečnostní zpravodajské orgány zjistily řadu zásadních podrobností o činnosti struktur, které na území republiky budovalo Abwehr-Abteilung II. Na několika místech, zejména ve Slezsku a na jižní Moravě, došlo i odhalení ukrytých zbraní a sabotážního materiálu. Mimořádně závažný únik utajovaných skutečností je v tomto směru spojen s osobou Paula Thümmela, hlavního důvěrníka drážďanské úřadovny Abwehru.

Pro zpravodajské oddělení Hlavního štábu pracoval od jara 1936 pod známou krycí značkou A-54. Až do 12. září 1938 se podílel na rozsáhlém operačním zastírání reality. Svými zprávami pro vojenské zpravodajství cíleně odváděl pozornost od reálného těžiště plánovaných akcí sabotážních skupin v severních Čechách. Posledně zmíněného dne ale nastal obrat. Tehdy jednal se svými československými řídícími orgány v Lounech na poslední předmnichovské agenturní schůzce. Zanechal dosavadních fabulací v tom smyslu, že se přípravy zvláštního charakteru koncentrují do oblasti od středního Podkrušnohoří k Labi.

Agentovy údaje z onoho dne se kryjí s realitou v tom, že drážďanský referát II budoval sabotážní a teroristickou síť s takovou intenzitou, že do ní pod tlakem zařazoval téměř všechny osoby, které připadaly v úvahu. Nábor se kvůli časové tísni uskutečňoval bez zvláštního prověřování vhodných tipů. V Thümmelově jednání se objevil zcela nový prvek. Nabídl se, že zprostředkuje přijetí agenta československého vojenského zpravodajství do sabotážního kurzu, který drážďanský referát II organizoval v Löbau. A-54 začal vyzrazovat též konkrétní řídící subjekty sítě.

Thümmel dále poukázal na příčinný vztah pohraničních nepokojů, vyvolávaných právě v tu dobu Sudetoněmeckou stranou, a řídící úlohou referátu II. Upozornil na požadavek, že z propagandistických důvodů je od vykonavatelů žádáno zanechávat za sebou krvavé oběti. Podle A-54 vydal referát II pokyny tak, aby vlna násilí byla rozpoutána v reakci na Hitlerův projev, přenášený toho večera rozhlasem. Odezněl krátce před uvedeným agenturním jednáním.

Následován byl řadou incidentů. Odehrály se zejména v západních a severozápadních Čechách, tedy v pásmu působnosti drážďanské Abwehrstelle. S realitou se Thümmelovo sdělení dokonale překrylo tehdy, když uvedl, že se těžiště sabotážních a teroristickým akcí nachází ve východním úseku. Explicitně označil pásmo, nacházející se 40 km východně od Děčína. Pravdu měl též v tom, že v dalekém týlu východního úseku, až k Mladé Boleslavi, pokročila nejdále hloubková výstavba sabotážní sítě.

Toto jsou objektivizovaná fakta. V případě drážďanské úřadovny je možné porovnávat realitu se zastírací fikcí, protože původní prameny z provenience Abwehru se v tomto případě dochovaly. Jejich obsah lze tedy porovnat se sděleními agenta A-54. Souhrnně vyjádřeno, víme, co Thümmel skutečně vyzradil, tedy to, co nebylo součástí operačního zastírání Abwehru. Není ale známo, proč tak náhle učinil. V čem skutečně spočíval důvod jeho obratu, zůstává otázkou a podnětem pro další úvahy a výzkum.

Případným zájemcům o předmětnou problematiku lze doporučit podrobnou studii Karel Straka, Sabotážní a teroristická síť Úřadovny Abwehru IV Drážďany v kontextu příprav na napadení ČSR z let 1938‒1939. Historie a vojenství 1919, č. 1, s. 4‒41.

Karel Straka