Samonabíjecí puška ČZ vz. 35 (Automatická puška III)

Samonabíjecí puška ČZ vz. 35 (Automatická puška III)

22. 11. 2018

Vývojová linie samonabíjecích pušek České zbrojovky ve Strakonicích, na jejímž počátku stála puška HB, prošla dvěma stadii pušek S (označovaných podle Strakonic, místa vzniku) a vyvrcholila konstrukcí interně v továrně označovanou jako Automatická puška III, v oficiálních dokumentech vedenou pod označením ČZ vz. 35.

 

Kořeny vzniku posledního vývojového stadia spadají do sklonku roku 1932, kdy VTÚ po zkouškách vrátil zbrojovce k přepracování 10 vylepšených pušek S, interně označovaných jako Automatická puška II (výrobní objekt Z 13). Navržené úpravy původní konstrukce spočívaly především ve zhotovení nového pouzdra závěru, zesíleného na úkor dimenzace vodicí lišty napínacího táhla. Další změny postihly rozměry úderníku, zmenšení vnějšího průměru závitu hlavně v pouzdře závěru z 28 na 26 mm, což přispělo k zesílení spodní partie pouzdra závěru. Na základě připomínek došlo k zesílení předpažbí po celé délce. Některé součásti použila továrna z vrácených zbraní.

Během interních zkoušek absolvovala nová puška pro ověření funkce okolo 350 ran, avšak některé součástky již měly za sebou daleko vyšší počet výstřelů. Například závorník absolvoval do poloviny listopadu 1932, kdy byla zbraň opět předložena VTLÚ, 2885 ran, závorník a uzamykací vložky 1795, kladívko s bicí pružinou 3860 a vratná pružina dokonce 9860 výstřelů. Rámec spušťadla včetně uzávěry pouzdra závěru absolvoval do té doby 15 171 ran. S předáním pušky k posouzení VTLÚ však série prováděných změn vůbec nekončila.

Na jaře roku 1933 putoval vzorek zpět do továrny a na 6. dubna svolal Dělostřelecký a zbrojní odbor MNO konferenci, na níž shrnul poznatky ze střeleb provedených VTLÚ a z nich vyplývající poznámky k celkové funkci zbraně, včetně návrhů na přepracování klíčových konstrukčních uzlů. Přestože VTLÚ navrhoval zbrojovce upravit pušku pro zásobník identický s lehkým kulometem ZB vz. 26, stávající konstrukce vzorků to neumožňovala, ačkoliv vzhledově se jednalo o podobné zásobníky, lišily se v základních rozměrech. Později vyrobené pušky vz. 35 již měly zásobníky zaměnitelné s lehkým kulometem.

Další konstrukční změny, týkající se úpravy zachycení závěru v zadní poloze kladívkem po vystřelení posledního náboje, prodělala Automatická puška III v průběhu roku 1934. Další se týkala konstrukce uzávěry pouzdra závěru, jež u prvních pušek S uzavírala oba celky otočným pohybem ramene zleva doprava. Později byl chod uzávěry obrácen a při své návštěvě v továrně 18. května navrhl kapitán Zeman vrátit se k původnímu způsobu ovládání především z toho důvodu, že odpovídalo zajišťování armádní pušky vz. 24.

Od 11. února 1935 puška absolvovala trvanlivostní zkoušky za účasti kapitána Stanislava Zemana z VTLÚ. Při počátečních kontrolních střelbách zjistil František Myška průrazy zápalek u vystřelených nábojnic, jež se podařilo odstranit použitím slabší bicí pružiny kladívka. Na konci zkoušek 16. února 1935 měla zbraň za sebou 4362 výstřelů, byť s ne zcela zanedbatelnými defekty. Závěrem však kapitán Zeman zkonstatoval, že při zesílení kritických partií havarovaných součástí je zbraň životaschopnější než předchozí vzorky, a nařídil pokračování v trvanlivostní zkoušce až do porušení zbraně.

Poslední závažnou konstrukční změnu na zbrani představovalo jiné řešení pístu a plynové trubice. Interní trvanlivostní zkoušky se zesíleným nosičem závorníku, novým závorníkem a překonstruovaným pístem pokračovaly ještě od poloviny března. Celkově puška vydržela 28 137 ran. Její životnost ukončilo až prasknutí pouzdra závěru na levé straně v přední části výhozného okénka.

Do 23. května 1935, kdy byly zkoušky zastaveny, měla hlaveň vzorku odstříleno 17 745 ran, aniž by střely vykazovaly boční průrazy v terči. Závěrový mechanismus absolvoval celkem 20 745 výstřelů. Výsledek byl natolik uspokojivý, že továrna mohla připravit vzorky do zkoušek v Plaveckém Podhradí, jež MNO plánovalo na sklonek roku 1935. Do nich měla zbrojovka dodat 10 pušek vybavených nástavcem na střelbu cvičnými náboji, stavitelným hledím pouze do vzdálenosti 1000 metrů a protileteckou muškou. Česká zbrojovka vyrobila celkem 14 exemplářů s finálním označením ČZ vz. 35 (výrobní objekt Z 60), z nichž do soutěže zaslala 12 kusů.

Ve dnech 11.−14. prosince 1935 proběhly v Plaveckém Podhradí srovnávací zkoušky střeleb pušek proti leteckým cílům. Účelem akce bylo porovnat jednotlivé druhy střelby na rukávový terč tažený letounem se střední rychlostí 170 km/h létajícího v různých výškách, vzdálenostech a s různým příletovým úhlem vůči stanovišti střelce. Zkoušek se zúčastnili zástupci MNO, VTLÚ, generálního štábu, zbrojně technických úřadů České zbrojovky a Československé zbrojovky včetně zástupců obou firem. Střelby byly prováděny dvěma způsoby: použitím normálních mířidel s předsazením podle citu a pomocí protiletadlové mušky. Zcela jasně se ukázalo, že armádní puška vz. 24 nemůže konkurovat výhodám samonabíjecí zbraně.

Do Plaveckého Podhradí přivezla Česká zbrojovka pušky ČZ vz. 35 s výrobními čísly 20 (určená jako rezervní), 21, 22, 23, 24, 25 (rovněž rezervní), 26, 28, 29, 31, 32, a 33. Většinu závad během střeleb představovaly selhače, avšak nechyběly ani případy nevyhození nábojnice, jejího přetržení v nábojové komoře či exploze náboje u pušky č. 25, jež vedla ke zranění střelce.

Ačkoliv zkoušky nedospěly k jednoznačnému závěru, který by se přikláněl k brněnské či strakonické konstrukci, pro pušku vz. 35 z nich vyplynuly požadavky, týkající se dalších konstrukčních úprav. K těm podstatným patřila možnost vyprázdnění zbraně také v zajištěném stavu, změna v konstrukci čelní plochy nárazníku, uloženého v uzávěře pouzdra závěru, jež by zabránila samovolnému zajišťování zbraně při střelbě či úpravy týkající se konstrukce zásobníku, jeho záchytu a v neposlední řadě změn v provedení dvoudílného předpažbí sestávajícího z pravé a levé poloviny.

Kromě požadovaných úsťových nástavců pro střelbu cvičnými náboji vznesl VTLÚ požadavek vyzkoušet pušky pro redukovanou střelbu. Zcela novou tendenci představovala žádost o upravení ploch k upevnění montáže pro optický zaměřovač, jehož vzorek měl být továrně zapůjčen kpt. Zemanem. Jeho využití v souvislosti se samonabíjecími puškami ČZ se však zřejmě ani v rámci pokusů nerealizovalo.

Po zkouškách byly pušky na základě přípisu VTLÚ ze dne 20. července 1936 vráceny továrně k provedení generální opravy. Jelikož MNO plánovalo na závěr roku taktické zkoušky, do nichž s nimi také ve stejném množství počítalo, trval VTLÚ na urychleném provedení oprav, zejména na zhotovení nových zesílených nástavců pro střelbu veškerými druhy cvičných nábojů používanými v armádě. Důraz kladl zejména na spolehlivou funkci při cvičné střelbě, ale také na správnou dimenzaci, jež by zaručila, že se nebudou opakovat případy roztržení nástavce. Stejným způsobem byla obeslána také Československá zbrojovka v Brně.

Pušky včetně nástavců továrna opravila a 1. října 1936 je předala ZTÚ. Přestože v České zbrojovce vznikl v té době nový a zcela odlišný typ, byly exempláře pušek vz. 35 nadále zkoušeny různými útvary, například dragounskými. V září 1937 se opět konaly zkoušky samonabíjecích pušek v Plaveckém Podhradí, jichž se vedle stálých rivalů zúčastnila také Zbrojovka Ing. F. Janeček s puškou konstruktéra ing. Jeronýma Kynčla.

O půl roku později, 11. března 1938, žádal VTLÚ továrnu o urychlené podání nabídky na opravu pušek vz. 35 a zhotovení protiletadlových mušek. Do závodu se k opravě dostaly pušky s výrobními čísly 21, 22, 23, 24, 26, 28, 29, 31, 32 a 33 se zcela vystřílenými hlavněmi, jež musela továrna vyrobit nové a pušky nastřelit. Hlavně pušek s čísly 28, 29, 31 a 33 měly navíc praskliny poblíž ústí a zbraně celkově nesly stopy hrubého zacházení během provedených zkoušek. VTLÚ na jejich opravu spěchal a termín předání stanovil na 30. duben 1938. Důvodem byly plánované zkoušky samonabíjecích pušek, jejichž realizaci však znemožnila květnová mobilizace čs. armády. Tím se také uzavřela jejich historie, neboť zájem armády se soustředil na konstrukci, jejíž vývoj byl sice oproti předchozím variantám kratší, avšak o to intenzivnější.

Exemplář s výrobním číslem 25 získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy Brno, a. s.

 

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1150 mm

Délka hlavně: 590 mm

Délka záměrné: 525 mm

Kapacita zásobníku: 10 nábojů

Hmotnost zbraně bez zásobníku: 4370 g

 

Jan Skramoušský

 

Aktuálně



Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

29. 03. 2024
U příležitosti 25. výročí vstupu České republiky do NATO se studenti středních…
Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…