Samonabíjecí puška vz. 52

V paletě zbraní, vyvíjených v Československu druhé polovině čtyřicátých let na náboj střední balistické výkonnosti, nemohly samonabíjecí pušky chybět. V České zbrojovce ve Strakonicích vývoj na předválečné konstrukce nenavázal, jako u pistolí a samopalů, nýbrž přinesl nové pohledy na konstrukční uspořádání zbraně. Zavedení pušky vz. 52 do výzbroje armády neznamenalo v žádném případě tečku za vývojem zbraně.

 

Již na jaře 1946 vypracoval hlavní štáb MNO kritéria pro vývoj střeleckých zbraní a mimo jiné požadoval zahájení prací na vývoji automatické pušky v ráži 7,62 mm s bezokrajovou nábojnicí, s přesností střelby do 1000 m. Na základě připomínek ze strany Vojenského technického ústavu (VTÚ), týkajících se v praxi ověřené nízké přesnosti automatických pušek při střelbě dávkou a poukazu na možnost řešení zbraně na náboj se sníženou balistickou výkonností, připustil další vývoj samonabíjecích pušek, zařízených na náboje tzv. střední balistické výkonnosti.

Na počátku roku 1947 zadal VTÚ tradičním výrobcům požadavky na vývoj prototypů samonabíjecí pušky v ráži 7,5 x 45 mm. Střední náboj s původním označením Z-47, později přeznačený na Z-49, zkonstruoval v brněnské zbrojovce ing. Alois Farlík (1900–1985). VTÚ požadoval u nové zbraně celkovou délku do 900 mm, délku hlavně 500 mm, hmotnost pušky neměla s prázdným zásobníkem překročit 3000 g. Bližší specifikaci představoval požadavek na systém uzamčení s odběrem tlaku na píst s uzamykacím uzlem co nejblíže u nábojové komory, jelikož se uvažovalo o používání nábojů s nábojnicemi vyrobenými jak z mosazi, tak z oceli. Z hlediska přesnosti si VTÚ stanovil podmínku, aby střelec 1. třídy dokázal s mechanickými mířidly dosáhnout na 300 m rozptylu 3 ran do průměru 40 cm, vycvičený odstřelovač pak na 600 m se zaměřovacím dalekohledem pak 5rannou položku s maximálním rozptylem do 60 cm.

Do vývoje nových samonabíjecích pušek se zapojila Zbrojovka Brno a Česká zbrojovka ve Strakonicích, ale také tehdy ještě pod brněnský závod nespadající Zbrojovka Ing. František Janeček v Praze-Nuslích, kde na vývoji zbraní pracoval ing. Jeronym Kynčl (1899–1963).

Bratři Koučtí vyvinuli pušku s označením ZK 472, jež vycházela svým pojetím z modelu ZK 420, i když se od něj v řadě konstrukčních prvků odlišovala, a ing. Kynčl navrhl samonabíjecí pušky s označením AK s polouzamčeným závěrem v provedení s pístem a bez něj, později vykrystalizované do provedení ZJ 481.

Ve strakonické zbrojovce se úkolu ujali Jan Kratochvíl (1912–2002) ve spolupráci se svým mladším bratrem Jaroslavem Kratochvílem (1915–1972) a Václavem Polankou. Starší z bratrů Kratochvílových již od roku 1945 pracoval na vývoji velmi originální pušky s akumulační zpruhou, později továrně označenou jako ČZ 148, na základě zadání ze strany VTÚ musel nepochybně další práce na ní opustit a navrhl novou konstrukci s funkcí založenou na uzamčeném závěru s odběrem tlaku plynů na píst.

Prototyp dostal tovární označení ČZ 147 a jeho systém odběru tlaku plynů na mezikruží pístu v podobě prstence, navlečeného na hlavni, vycházel z předválečné konstrukce ČZ vz. 39, navržené v březnu 1939 k zavedení do výzbroje. K přenosu impulzu od kruhového pístu sloužila pístnice (pohybovač), tvořená půlkruhovým výliskem, jež se zadní částí opírala o odpružený odemykač, navlečený na hlavni. Teprve v lednu 1950 přihlásila továrna společně s bratry Kratochvílovými uvedené řešení k patentové ochraně a získala na něj patent č. 80 358.

Ke splnění podmínky VTÚ ohledně umístění uzamykacího uzlu co nejblíže nábojové komoře zvolili konstruktéři řešení se sklopným závorníkem, avšak na rozdíl od většiny známých konstrukcí měl závorník uzamykací ozuby v přední části, takže se během funkčního cyklu sklápěl podél své zadní osy. Jeho pohyb řídilo tvarové uspořádání ve vnitřní části nosiče závorníku, v němž byl také uložen. Symetricky řešené uzamykací ozuby zapadaly do vložky, vsazené do pouzdra závěru. Řešení závěrového mechanismu přihlásila Česká zbrojovka společně s oběma bratry k patentové ochraně v březnu 1950 a získala na něj patent č. 82 314.

Na výrobu dvou vzorků ČZ 147 vystavilo zpětně MNO v prosinci 1947 objednávku a první funkční zkoušky absolvovaly obě zbraně v polovině března 1948. Prioritou toho roku byly především zkoušky vyvíjených samopalů, takže VTÚ nevyvíjel na konstrukční kanceláře ohledně samonabíjecích pušek přílišný tlak. Propracováním ČZ 147 na základě připomínek vznikl prototyp ČZ 493, zkoušený ve dvou exemplářích v červenci 1949 na Střelné u Vsetína a na funkci za nízkých teplot v Meoptě Přerov. Pro další zkoušky objednal VTÚ deset pušek s čísly 3–12, zkoušených na jaře 1950.

Ovšem v květnu 1950 nové velení čs. armády v čele s ministrem národní obrany Alexejem Čepičkou s okamžitou platností zastavilo vývoj a zkoušení zbraní v ráži 7,5 mm a s odvoláním na závazek unifikace se sovětskou výzbrojí zavrhlo a nařídilo rekonstruovat je na náboj ráže 7,62 mm. V časové tísni tak vzniklo kompromisní řešení, jež spočívalo v rekonstrukci střely a úpravě parametrů nábojnice, čímž vznikl náboj 7,62 x 45 mm.

Pro úpravu na nový náboj vybrala vojenská správa na podzim 1950 pouze jeden prototyp ČZ 493, jehož nejsilnější stránkou byla především funkční spolehlivost, v dalších parametrech za ostatními pokulhával. Rekonstrukce probíhala v hektickém tempu, navíc při ní musely být akceptovány dodatečné požadavky vojenské správy a sovětských poradců, kteří například doporučili konstrukci nesnímatelného sklopného nožového bodáku.

Výsledný prototyp ČZ 502 měl ve srovnání se svými předchůdci horší parametry, teprve dalším vývojem v průběhu roku 1951 se podařilo např. snížit jeho hmotnost na 3950 g bez zásobníku. V tomto provedení byla puška dne 20. března 1952 spolu s ostrým nábojem 7,62 x 45 mm zavedena do výzbroje čs. armády pod označením „7,62mm samonabíjecí puška vz. 52“.

Výroba samonabíjecí pušky vz. 52 byla od roku 1951 připravována v národním podniku Považské strojárne v Považské Bystrici, jenž nesl od roku 1948 přídomek závod Klementa Gottwalda. MNO a ministerstvo národní bezpečnosti (MNB) požadovaly celkem 372 000 pušek vz. 52 a jejich dodávky byly naplánovány na léta 1952–1955, přičemž již v prvním roce výroby mělo být převzato 40 000 kusů. Již během první poloviny roku 1952 se však ukázalo, že slovenský závod nedokáže plán splnit, což se vysvětlovalo tím, že jí chyběly kvalifikované a zkušené pracovní síly a že se potýkala s dlouhodobým kritickým nedostatkem nástrojů a měřidel. V červenci 1952 proto hlavní správa 01 ministerstva všeobecného strojírenství přidělila výrobu pušky vz. 52 rovněž Závodům přesného strojírenství Uherský Brod, jež kvůli tomu musely okamžitě přerušit přípravu výroby protileteckých kulometů DŠKM.

Příprava výroby pušky jakožto jmenovitý úkol 704 přinesla řadu obtíží, jež však představovaly ve srovnání s tím, co následovalo, pouhé potíže růstu. Teprve v průběhu roku 1953 továrna postupně zjistila, že ve stávající podobě není samonabíjecí puška vz. 52 zralá k sériové výrobě, nemluvě o tom, že v podstatě nepoužitelná se ukázala být dokumentace předaná ze slovenského závodu. Do konce roku 1953 tak ZPS Uherský Brod předaly vojenské správě pouhých 360 pušek a namísto výroby se pustily do odstraňování odhalených konstrukčních a technologických nedostatků s cílem zajistit funkční spolehlivost a požadovanou životnost zbraně.

Za situace, kdy výroba pušky vz. 52 představovala až 80 % výrobního sortimentu, byla vojenská správa v roce 1954 ochotna převzít pouze 11 314 pušek, přičemž i tento počet pocházel z tzv. výběrové montáže, a nikoliv ze sériové výroby. Podnik se v důsledku toho ocitl ve vážných finančních potížích – chyběly mu prostředky na výplatu mezd, natož pak na prémie, nedokázal platit subdodavatelům materiálu a služeb. To vše se pochopitelně neblaze podepsalo na morálce řadových i vedoucích pracovníků ZPS, kteří společně začali toužebně očekávat chvíli, kdy budou mít výrobu pušky vz. 52 konečně za sebou.

Situace došla tak daleko, že Závodní organizace Komunistické strany Československa (ZO KSČ) v ZPS Uherský Brod sepsala 24. dubna 1954 rezoluci, adresovanou prezidentu republiky Antonínu Zápotockému a Ústřednímu výboru KSČ, v níž zaznívají kromě alarmující skutečnosti, že továrna od počátku května 1953, kdy měla plnit plán, neodevzdala ani jednu hotovou (ve skutečnosti vykázal závod do konce roku 1953 pouhých 360 ks z plánovaných 20 000 pušek), přejímacím podmínkám vyhovující zbraň, poukazy na řadu příčin současného stavu. „…vyrábíme dál a tak ničíme hodnoty nás všech. Naše výrobky považuje banka za šrot, vzhledem k tomu, že neplníme plán. Následkem toho rapidně stoupají nadnormativní zásoby rozpracované výroby a dá se předpokládat při zastavené přejímce, že dosáhnou výše 50 000 000 Kčs do konce roku 1954. Vyrábíme dál přesto, že nevíme, zda-li to, co uděláme, nebude skutečně šrot. Pov. strojárně, po kterých jsme výrobu převzali, pracovaly na jmenovitém úkolu 704 ztrátově dvěma sty miliony ve staré měně. Přes tyto skutečnosti, dostali jsme rozkaz k výrobě dle výkresů Pov. strojáreň. […] Jak bude sloužit tato zbraň, vyráběná až v 5 tisícinách mm vojáku, na kterou při výrobě při dodržování tisícinových tolerancí působí i teplota.“ Do března 1955, kdy se opět palčivými problémy zaobíral celozávodní výbor KSČ v závodě, nepřišla na rezoluci žádná odpověď.

V letech 1953–1955 byly na výrobních výkresech pro pušku vz. 52 provedeny stovky změn. Samotný původní požadavek na životnost hlavně 23 000 ran, stanovený technickými podmínkami, byl na samé hraně splnitelnosti. Výčet veškerých výrobních a konstrukčních problémů včetně velmi vyhraněných postojů přejímacích důstojníků ZVS (zástupců vojenské správy) by byl velmi obsáhlý. Situaci také zkomplikoval občasný výskyt nábojů vz. 52 vyvíjejících vyšší tlaky, jež zbraň při výstřelu spolehlivě ničily a kvůli nimž se muselo přikročit k isotermickému kalení nábojové komory. K dovršení všeho začal plnění plánu ohrožovat naprostý nedostatek kvalitního ořechového dřeva na pažby. Místo ořechu se sáhlo po bříze, od roku 1955 dovážené ze SSSR. Jenže březové pažby ve vlhku bobtnaly tak, že se nedala sejmout botka zakrývající otvory s příslušenstvím, což následně vyřešili konstruktéři přídavnou odnímatelnou botkou, pod níž se nacházela ještě jedna, trvale spojená s pažbou. Teprve v roce 1955 se výroba konečně rozběhla a ZVS během něj převzal 48 435 pušek. Všech nedostatků se tato zbraň nezbavila nikdy. Její výrobu nadále provázely dodatečné úpravy, opravy, drobné technologické i konstrukční změny, nemluvě o přetrvávající nižší životnosti některých součástí či skutečnosti, že zásah prvního výstřelu vykazoval výraznou odchylku od středního bodu zásahu. Až později se zjistilo, že příčina tohoto jevu spočívala v konstrukci závěrového mechanismu.

V roce 1956 již výroba pušek vz. 52 probíhala podle plánu a vojenská správa jich převzala celkem 58 318 kusů. S ohledem na zajištění zaměstnanosti podniku se původně předpokládalo protažení tohoto výrobního programu do roku 1958, kdy na něj měla navázat chystaná licenční výroba sovětských samonabíjecích pušek SKS Simonov. Rozhodnutí o zavedení pušky vz. 52/57 rekonstruované na náboj vz. 43 zastavilo na jaře 1957 práce na přípravě výrobního zařízení pro sovětskou zbraň. K ukončení výroby pušky vz. 52 v ZPS Uherský Brod došlo v září 1957, i když během dalších tří měsíců továrna zkompletovala zbytková množství, takže celkově toho roku vyrobila 35 058 pušek vz. 52. V průběhu let 1953–1955 vyrobily ZPS v Uherském Brodě celkem 153 485 kusů.

Některých otazníků zůstává dosud nezbavena výroba v národním podniku Považské strojárně v Považské Bystrici. S předáním výrobní dokumentace do Uherského Brodu se historie výroby pušek vz. 52 na Slovensku neuzavřela, jelikož celkový plán počítal s výrobou 375 000 kusů. Bližší údaje o produkci zatím nejsou známy, avšak dokument MNO z roku 1958 uvádí jejich celkový počet 236 952 za oba závody, což by znamenalo, že závod v Považské Bystrici vyrobil v letech 1952–1957 celkem 82 467 pušek vz. 52.

Exemplář z roku 1954 vyrobený Závody přesného strojírenství, n. p. Uherský Brod získalo muzeum v roce 1966 převodem z VÚ 7478 Praha.

Ráž: 7,62 x 45 mm

Celková délka se sklopeným bodákem: 1008 mm

Celková délka se vztyčeným bodákem: 1206 mm

Délka hlavně: 526 mm

Délka záměrné: 487 mm

Kapacita zásobníku: 10 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4320 g

 

Jan Skramoušský 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha