Samonabíjecí puška ZK 381

Ačkoliv kartelové smlouvy mezi dominantními zbrojními závody v meziválečném Československu poměrně striktně vymezovaly sféry oborové působnosti na poli ručních palných zbraní, samonabíjecí pušky v nich nefigurovaly. Nepatřily tehdy mezi sériově vyráběné zbraně a ani jedna ze zbrojovek nemohla, vzhledem ke střídavému zájmu ze strany vojenské správy, předvídat, nakolik se jedná o segment budoucnosti.

 

Konstruktérskou hegemonii bratří Holků v Československé zbrojovce v Brně částečně rozrušil v pořadí již druhý, tentokrát definitivní nástup Josefa Kouckého (1904–1989) v roce 1934. Do zbrojovky poprvé nastoupil v roce 1930, avšak během hospodářské krize ji na dva roky musel opustit. V oddělení výzkumu zbraní se dva roky po svém druhém nástupu stal šéfkonstruktérem a vedoucím oddělení zbrojního vývoje. Nepochybně v té době zahájil práce na vývoji samonabíjecích pušek, aby k nim o několik let později přibyly samopaly, protitankové pušky, ale také vývoj protiletadlového kanonu ráže 30 mm.

První, dnes již nedochovaný prototyp Kouckého samonabíjecí pušky s označením ZK 371, známe pouze z továrních fotografií. Ještě téhož roku zkonstruoval Josef Koucký další model, označený ZK 375, se zcela neobvyklou konstrukcí uzamčeného závěru a odběrem tlaku plynů na nikoliv jeden, nýbrž na dva písty. Nakolik byly první Kouckého kroky na tomto poli životaschopné, je otázkou. V každém případě při práci na nich získával řadu zkušeností, jež zúročil u dalších konstrukcí.

V únoru 1938 zahájil práce na další pušce, jež dostala označení ZK 381, a představovala velmi životaschopnou konstrukci s řadou originálních prvků. Systém její funkce využíval uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů na píst, avšak na rozdíl od pušek ZH Emanuela Holka či strakonického vz. 35 měla závorník sklopný do spodní části pouzdra závěru. Uzamykací plocha závorníku se však neopírala do vybrání v pouzdře závěru, nýbrž do příčně vsazené opěrky s excentrickou hlavou a zajištěné maticí. Výhoda řešení spočívala v tom, že odpadla nutnost výroby přesně tolerované a partikulárně kalené uzamykací plochy ve spodní části pouzdra závěru. Vyměnitelná opěrka rovněž umožňovala přesné vymezení závěrové vůle v případě jejich zvětšení jak v důsledku zvětšení závěrových vůlí v důsledku opotřebení střelbou, tak při nepřesnostech v sériové výrobě. Řešení přihlásila zbrojovka k patentové ochraně v únoru 1938 a získala na ně patent č. 67 035.

Puška ZK 381 měla volný píst, uložený paralelně nad hlavní, avšak velmi originální konstrukce. V zadní části pístu byla otočně připevněna odpružená pohyblivá opěrka, tlačená pružinou v pístu směrem vzad. Zadní část pístu procházela vedením v můstku pouzdra závěru a přenášela impulz odebraných plynů na čelní plochu nosiče závorníku. Opěrka nejen zajišťovala píst v zadní části vedení, ale také tlakem pružiny vracela píst do přední polohy. Elegantní konstrukci pístu zakrývalo shora dřevěné nadpažbí, zajištěné v zadní části pružným třmenem, k jehož uvolnění stačil střelci hrot ostrého náboje. Konstrukci pístu si chránila zbrojovka patentem č. 72 096, přihlášeným rovněž v únoru 1938.

Pružnost ramene k zajištění využil Josef Koucký také u konstrukce uzávěry plynového válce (expanzního pouzdra), držené v trubici pomocí dvojice symetrických ozubů. Rovněž patentované řešení postihovalo také možnost fixace ramene uzávěry dříkem vytěráku, uloženého pod hlavní. Uzávěru plynového válce bylo možné také nasadit obráceně, čímž střelec uzavřel přepouštěcí kanálek a puška pak fungovala pouze jako opakovačka. Konstrukci továrna přihlásila k ochraně v červenci 1938 a získala na ni patent č. 71 873.

Velmi netradičně vyřešil Josef Koucký bicí mechanismus. Zcela opustil tradiční koncepci kladívka, uloženého ve spodní části pouzdra závěru, a odpruženého samostatnou bicí pružinou. Otočné kladívko umístil přímo do zadní části nosiče závorníku a spojil jej s opěrnou tyčí vratné pružiny. Vratná pružina tak nejen ovládala dopředný pohyb závěru, ale také fungovala jako bicí. Podobné řešení se u žádné samonabíjecí pušky dosud neobjevilo. Zbrojovka jej sice přihlásila k patentové ochraně v prosinci 1938, ale patent s číslem 72 136 získala až v červnu 1943.

Stejně tak měla puška originálně vyřešený spoušťový mechanismus s přidanou funkcí střelecké pohotovosti. Po vystřelení posledního náboje zachytil ozub spouště nosič závorníku. Po výměně zásobníku stačilo stisknout spoušť, čímž došlo k uvolnění závěru a nabití prvního náboje do nábojové komory. Druhé stlačení spouště pak vedlo k výstřelu. Přestože předmětem patentu č. 71 875 byla otočná pojistka spoušťového ústrojí, patentový spis, přihlášený v lednu 1939, postihoval také konstrukci spoušťového mechanismu.

Na jaře 1938 navštívila zbrojovku sovětská vojenská delegace, jíž z předváděných zbraní zaujala Kouckého samonabíjecí puška ZK 381, přičemž projevila zájem o její překonstruování na sovětský náboj 7,62 x 54 R (7,62 mm Mosin). K interním zkouškám dodala zbrojovce sovětská strana 30 000 nábojů, jelikož střelivo této ráže se v Československu tehdy nevyrábělo. Zbrojovka vyrobila dva vzorky, jeden s neodnímatelným zásobníkem na 5 nábojů a druhý se standardním, odnímatelným na 10 nábojů. Vzorky dostaly označení ZK 381 Au, přičemž doplňkové označení tvořil interní kód, používaný zbrojovkou pro SSSR.

Zkoušek na polygonu v Kolomni, probíhajících v první polovině října 1938, se kromě brněnské zbrojovky zúčastnili také konstruktéři ze Strakonic s puškou ČZ vz. 38.

Výsledky zkoušek sice ukázaly nejen úskalí pro zcela odlišné konstrukce náboje, ale také přinesly řadu poznatků o sovětské metodice zkoušení zbraní.

Pro další avizované kolo zkoušek požadovala sovětská komise úpravu zbraně na zásobník, konstrukčně vycházející z automatické pušky AVS 36, úpravu pažby na tvar odpovídající pušce Mosin a konstrukci zaměřovacího dalekohledu. Ještě v prosinci 1938 dala zbrojovka do výroby zřejmě tři vzorky s označením ZK 381 Au II, z nichž se dochovaly kusy s čísly 014 a 016. Jeden z nich absolvoval v březnu 1939 interní trvanlivostní zkoušky vystřelením 14 000 nábojů. V důsledku okupace zbylé části republiky již k předvádění v Sovětském svazu nedošlo, byť styky se sovětskou stranou tehdy ještě zcela neustaly.

Ještě před okupací, ve dnech od 26. února do 6. března 1939 předváděli Josef Koucký, Emauel Holek, ing. František Sikyta a Otakar Galaš ve Francii pušky ZK 381 a ZH 39, ale také těžký kulomet ZB 53, sice úspěšně, avšak bez dalšího vyústění.

V červnu 1939 dostala pokusná dílna zbrojovky zakázku na výrobu 8 pušek ZK 381 a dalších 5 měla vyrobit podle specifikací německé vojenské správy. O zkouškách ve zkušebním středisku v Kummersdorfu, kde je posuzovalo oddělení pěchotních zbraní (WaPrüf 2), nemáme dosud bližších informací. V témže roce již Josef Koucký zkonstruoval další model s označením ZK 391 a zcela jiným závěrovým mechanismem, zkoušený sice také v řadě zemí, rovněž však sériově nevyráběný. Pušku ZK 381 tak můžeme považovat za konstrukční vrchol v předválečném pojetí konstrukce samonabíjecích pušek Československé zbrojovky.

Exemplář s číslem 0026 získalo muzeum v roce 1966 převodem z VÚ 5728 Olomouc.

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1168 mm

Délka hlavně: 522,5 mm (včetně úsťové brzdy: 593 mm)

Délka záměrné: 651 mm

Kapacita zásobníku: 10 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4300 g

Jan Skramoušský 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha