Samopal (útočná puška) ZK 503

V průběhu druhé světové války se uplatnila nová generace pěchotních automatických zbraní, zařízených na náboj střední balistické výkonnosti, představovaný především řadou německých útočných pušek MKb 42 (H) a MP 43. Ačkoliv poválečný vývoj čs. pěchotních zbraní sledoval v druhé polovině 40. let především otázku samopalu jakožto zbraně jednotlivce, na prahu další dekády se pozornost Vojenského technického ústavu (VTÚ) přesunula k vývoji zbraně, zařízené na střední náboj, jež by nahradila zavedené samopaly 24 a 26 účinnější zbraní, umožňující vykrývat s velkou palebnou hustotou, vyšší přesností a účinkem pásmo v rozmezí 200–600 metrů.

 

Zkušenosti s vývojem automatické zbraně na střední náboj měla na konci války u nás pouze Zbrojovka Brno, kde v letech 1941–1943 vznikly v konstrukční kanceláři Josefa Kouckého (1904–1989) prototypy automatické karabiny ZK 412 v ráži 8 mm Rapid a malého kulometu ZK 423 a ZK 423-II, zařízeného na německý náboj 7,92 x 33 mm. Ačkoli tehdy zůstalo jen u vzorků, nepochybně práce na zbraních se středním výkonem přinesla řadu zúročitelných poznatků.

Požadavek na vývoj samopalu na náboj 7,62 mm, označovaný jako puškový, byť se jednalo o zkrácený náboj Z-50 s nábojnicí v délce 45 mm, zadal náměstek ministra obrany pro věci materiální na poradě v polovině dubna 1951. Vypracované technické podmínky předepisovaly nejen zvýšení účinku a vyšší přesnost oproti zavedeným samopalům 24 a 26, ale také požadovaly maximální hmotnost zbraně do 4 kg. Vzhledem k výkonu náboje se mělo jednat o konstrukci s uzamčeným závěrem. Zbraň měla mít teoretickou rychlost střelby 500 ran/min. a celkovou délku maximálně 850 mm.

Požadovaná přesnost neměla překročit rozptylový obrazec o průměru 22 cm z deseti ran na vzdálenost 100 metrů při střelbě jednotlivými ranami, při krátkých dávkách (2–4 výstřely) neměl rozptyl překročit 45 cm. Na vzdálenost 400 metrů při střelbě vleže s oporou musela zbraň dosahovat jednotlivými ranami přesnosti 80 x 80 cm (160 dmp), na 600 metrů pak 125 x 125 cm (250 dmp). V krátkých dávkách měla umožnit střelci zasáhnout 10 ranami na 400 metrů cíl o rozměrech 150 x 150 cm, na 600 metrů 225 x 225 cm.

Zpřesněné požadavky na vývoj obdržela Konstrukta, n. p., Praha a Česká zbrojovka, n. p., Strakonice. Na poradě 29. března 1952 měl VTÚ k posouzení celkem pět návrhů, z nichž projekt Josefa Kouckého a jeho bratra Františka dostal doporučení k dalšímu vývoji. Ing. Jeronym Kynčl předložil návrh zbraně s pevnou hlavní a zpožděným otevíráním závěru, který byl vrácen k úpravě. Zástupci VTÚ však zcela jednoznačně zamítli dva návrhy Jaroslava Holečka z České zbrojovky ve Strakonicích, zato však doporučila návrh Jiřího Čermáka s pístovým mechanismem v podobě prstence, navlečeného na hlavni. Na pozdější dobu bylo odloženo jednání o dalším návrhu ČZ, projektu J. Kratochvíla, systému s akumulační zpruhou.

Nově předložený návrh ing. Kynčla však nebyl přijat ani o dva měsíce později, v květnu 1952.

Z pěti návrhů tak dostaly zelenou k dalšímu vývoji dva, jeden od Jiřího Čermáka ze strakonické zbrojovky a druhý od Josefa Kouckého. Zatímco Jiří Čermák vyšel při práci z konstrukce samonabíjecí pušky vz. 52, Josef Koucký konstrukčně navázal na svůj prototyp poválečného samopalu ZK 467 v ráži 9 mm Parabellum, jenž se od převážné většiny konstrukcí lišil využitým principem uzamčeného závěru s krátkým zpětným pohybem hlavně.

Pro ověření funkčního principu při aplikaci na daný náboj a jednotlivých konstrukčních uzlů navrhl ještě v roce 1951 Josef Koucký zkušební přístroj ZK 505. Vývojové práce na zbrani v důsledku upřednostnění jiných úkolů pokračovaly ještě v roce 1952, kdy vznikla první verze samopalu ZK 503 v pěchotním provedení s pevnou pažbou, výsadkářská varianta měla sklopnou ramenní opěrku.

Zbraň měla závěr uzamčený uzamykací závorou, uloženou ve spodní části hlavně a spojenou otočným závěsem, jímž procházel spojovací kolík ve spodní části pouzdra závěru. Uzamykací závora měla dvě symetrická ramena, jež zapadala do vnitřních vybrání v závorníku, jenž svoji přední polovinou přebíhal přes zadní část hlavně. Přestože bicí mechanismus tvořilo otočné kladívko, zbraň střílela z otevřeného závěru, závěr po přerušení střelby zůstával zachycen na ozubu spoušťové páky. Volně pohyblivá hlaveň byla vedena v ochranném děrovaném plášti, vybíhajícím z kvadratického pouzdra závěru a centrována na ústí ve vodicím pouzdře. Schránkový zásobník původně na 20 nábojů s dvouřadým uložením byl umístěn ve spodní části pouzdra závěru před lučíkem. Přepínač režimu střelby, kombinovaný s pojistkou, měl otočné křidélko umístěné na levé straně spušťadla v dosahu palce střelcovy ruky.

Jelikož tehdejší hospodářská základna poválečného Československa nemohla zajistit dodávky legovaných ocelí do všech výrobních sfér kovoprůmyslu, patřily legované oceli mezi přísně obhospodařovaný materiál, takže se s nimi při vývoji pěchotních zbraní nepočítalo. Zadávací podmínky z té doby vždy explicitně uváděly zákaz jejich volby při návrhu konstrukce, tzv. „těžké“ samopaly, jak se tehdy zbraním na střední náboj pro odlišení od běžných konstrukcí říkalo, nebyly výjimkou.

Pro závodní zkoušky vyrobila vývojová dílna (závod 07 Brno-Cejl) dva vzorky samopalů ZK 503, jeden v pěchotním provedení s číslem 0001 a druhý se sklopnou ramenní opěrkou měl číslo 0002. Informace z interních zkoušek, tedy z doby do předložení zbraní ke kontrolním zkouškám v srpnu 1953, nejsou k dispozici, ale nepochybně se v jejich průběhu ukázalo, že požadované přesnosti nelze u zbraně s tak velkým pohybem hmot během funkčního cyklu při tak výkonném náboji dosáhnout, takže Josef Koucký musel koncepci zbraně, střílející z otevřeného závěru, opustit.

Rekonstrukcí ZK 503 tak vznikl další prototyp s označením ZK 503/1, střílející již z uzamčeného závěru, což dávalo lepší předpoklady pro dosažení vyšší přesnosti při střelbě jednotlivými ranami. Zkoušky s původní koncepcí tak vývoj zbraně zdržely, takže rekonstruovaný prototyp předložila Konstrukta Praha ke kontrolním zkouškám až v srpnu 1953.

Přejímání materiálu a měření v rámci státních zkoušek probíhalo v Konstruktě Brno, jež vznikla odštěpením závodu 07 (Brno-Cejl), balistické zkoušky probíhaly na dálkové střelnici ve Vlašimi a zkoušení spolehlivosti funkce za ztížených podmínek prováděla komise na střelnici v Praze-Zámcích. Ani rekonstruovaný ZK 503/1 však během zkoušek v polovině roku 1954 nesplnil požadavky z hlediska přesnosti a hmotnosti zbraně. Během nich se ukázalo, že prototyp ZK 503/1 má oproti konkurenčním zbraním ČZ 522 a později přihlášenému prototypu ZB 530 konstruktéra Václava Holka horší přesnost při střelbě krátkými dávkami. Ani jednu ze tří zkoušených konstrukcí nepovažovala vojenská správa za natolik vyzrálou, takže státní zkoušky, připravované na rok 1955, odvolala.

O rok později již došlo k zadání vývoje univerzální zbraně jednotlivce, označované zpočátku jako samopal-puška (tedy zbraně, jež měla nahradit), jenž dostal krycí název Koště, završený ukončeným vývojem pozdějšího samopalu vz. 58.

Ačkoliv Josef Koucký se svým bratrem o stanovených podmínkách vývoje zbraně věděli, po zastavení plánovaných státních zkoušek, do nichž připravili vylepšený model ZK 503/2 se zrychlovačem, na další práce pro vojenskou správu rezignovali. Nepochybně se na jejich rozhodnutí podepsaly ne vždy zcela vyjasněné požadavky ze strany vojenské správy včetně mnohdy neúměrných nároků zástupců VTÚ na konstrukci zbraně.

ZK 503 v provedení se sklopnou ramenní opěrkou získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s., Brno.

 

Ráž: 7,62 x 45 mm

Celková délka: 879 mm (se sklopenou opěrkou: 645 mm)

Délka hlavně: 350 mm

Délka záměrné: 333 mm

Kapacita zásobníku: 25 nábojů

Hmotnost s prázdným zásobníkem: 4478 g

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha