Samopal ZK 471

V průběhu prvních tří poválečných let vznikla v konstrukčních kancelářích a vývojových dílnách zbrojovek velmi rozsáhlá paleta samopalů, ve své době nesrovnatelná s konstrukční potencí v jiných státech. Ne všechny konstrukce měly takový potenciál, jenž by je za příznivých okolností dostal do stádia sériové výroby, některé svojí originalitou znamenaly zcela jasný úkrok stranou, avšak mnohdy posloužily konstruktérům k ověření některých konstrukčních uzlů.

 

Jednoznačným příkladem slepé uličky v poválečné konstrukci samopalů představovaly prototypy ZK 471, později přeznačené na ZK 473, jež vznikly v konstrukční kanceláři Zbrojovky Brno. Základní myšlenka uspořádání byla vedena snahou umístit zásobník co nejblíže těžišti zbraně. Jak známo, v průběhu střelby se s klesajícím počtem nábojů v zásobníku mění těžiště zbraně, což ovlivňuje v jisté míře její chování v rukou střelce.

Zda byl konstruktér Josef Koucký (1904–1989) při navrhování samopalu ZK 471 ovlivněn koncepcí samopalu ZB 1946 a ZB 47, není dnes zcela jasné.

Jisté je, že Kouckého konstrukce vycházela ze snahy co nejvíce přiblížit osu zásobníku ose zbraně a těžiště zásobníku přisunout co nejblíže k těžišti prázdného samopalu. Z tohoto důvodu bylo vedení zásobníku, tvořené ocelovým výliskem, uloženo šikmo shora v pouzdře závěru tak, že zásobník vyčníval pouze malou částí a dnem z obrysu v zadní části pouzdra. Vzhledem k poloze ústí zásobníku vůči nábojové komoře hlavně vyřešil konstruktér Koucký systém podávání tím způsobem, že náboje vysouvalo otočné rameno, jež ovládalo táhlo spojené s pákou vratného systému.

Zcela netypický prvek samopalu ZK 471 představovala vratná pružina, podobná gramofonovému peru. Pružinu bylo možné pomocí páky na levé straně pouzdra závěru předepnout do dvou poloh, z nichž horní poskytovala menší předpjetí a dolní větší, čímž se měnila kadence střelby. Vnější konec pružiny ovládal jednoramennou páku, jejíž kruhový výstupek se pohyboval ve svislé drážce, vyfrézované na pravé vnější straně kvadratického závorníku.

Při pohybu závorníku směrem vzad došlo k pootočení páky vysouvače nábojů směrem vzad. Odpružené rameno se tak přesmeklo přes horní náboj dvouřadého vyústění zásobníku. Po stisknutí spouště došlo k uvolnění závorníku a zároveň k otáčení páky vysouvače, jež vysouvala náboj ze zásobníku. Navedení transportovaného náboje do komory hlavně bylo zajišťováno skrze horizontální kulisu, v níž se nacházel naváděcí otvor. Zde se v principu jednalo o stejné řešení, uplatněné u samopalů ZB 47, byť v jiném konstrukčním uspořádání. Jednoznačnými negativy Kouckého originální konstrukce byla velká stavební výška pouzdra závěru a vysoká hmotnost zbraně. Pěchotní provedení samopalu ZK 471 vážilo s prázdným zásobníkem 4220 gramů, což se v porovnání s jinými konstrukcemi v ráži 9 mm Parabellum jevilo jako zcela neúměrné.

Konstrukční řešení přihlásila Zbrojovka Brno k patentové ochraně 5. dubna 1947, přičemž hlavní patentový nárok spočíval v uspořádání, znemožňující otevření pouzdra závěru bez předchozího vyjmutí zásobníku. Sám název uděleného patentového spisu „Zajišťovací prostředky, umožňující otevření pouzdra jedině po vyjmutí zásobníku pistolového střeliva, pro samočinné střelné zbraně“ vystihoval podstatu přihlášeného řešení, patentově chráněného pod číslem 79 422.

Kromě pěchotního provedení navrhl konstruktér Koucký také výsadkářskou verzi, vybavenou sklopnou ramenní opěrkou. Její jediný vyrobený exemplář, který měl rovněž číslo 001, se svými rozměry od pěchotního provedení lišil. Sklopná ramenní opěrka byla otočná ve vertikální rovině a sklápěla se skrze dělenou pistolovou rukojeť. Na rozdíl od pěchotní verze, kde byla západka zásobníku umístěna ve spodní části pouzdra závěru, neměl výsadkářský samopal samostatnou západku zásobníku. Zásobník byl v pouzdře zajištěn pružnou deskou, jež tlačila jeho tělo směrem vzhůru, a na přední stěně zásobníku byl přiletován výstupek, jenž se po zatlačení zásobníku zaklesl o hranu rámce ústí zásobníkové šachty (tedy o rámec pouzdra závěru). K jeho vyjmutí bylo zapotřebí stlačit zásobník směrem dolů a současně jej vytáhnout z vedení v pouzdře závěru.

Spoušťový mechanismus umožňoval střelbu v obou režimech, dvoupolohová spoušť umožňovala při částečném stlačení jazýčku spouště střílet jednotlivými ranami a při plném stlačení nepřetržitě. Rozdíl mezi oběma odpory spouště byl špatně znatelný, takže osvojení střelby jednotlivými ranami vyžadovalo delší výcvik.

Jediným pojistným prvkem zbraně byla příčně suvná pojistka na napínací rukojeti závěru, jejíž koncepce odpovídala řešení, použitému u německých samopalů MP 40 s tím rozdílem, že závěr šel zajistit také v zadní poloze jako u sovětských samopalů PPŠ 41.

Výsadkářská verze měla hlaveň v délce 198 mm, celkovou délku s vyklopenou ramenní opěrkou 689 mm, se sklopenou měřila 435 mm a její hmotnost byla sice nižší než u pěchotního provedení, ale stále dost vysoká: vážila s prázdným zásobníkem 3860 gramů.

Rozborka obou prototypů rovněž nepatřila mezi oslnivé konstrukční prvky. Pro vyklopení horní části pouzdra závěru s hlavní bylo zapotřebí otočit směrem vzad rámec v zadní části, na jehož horní ploše bylo vylisováno dioptrické hledí. Horní část pouzdra závěru se zalisovanou hlavní byla se spodní částí spojena kolíkem s pružnou sponou. Vyklesnutí spony z tvarového prolisu pouzdra závěru se neobešlo bez nástrojů. V tomto a v dalších ohledech nepředstavovaly prototypy ZK 471 konstrukci způsobilou obstát v soutěži s ostatními samopaly, jež přicházely v úvahu jakožto zbraň jednotlivce naší poválečné armády. Komplikovanost celého mechanismu nedávala ostatně dobré předpoklady pro spolehlivou funkci.

Zbrojovka Brno podala 25. června 1947 na adresu Vojenského technického ústavu (VTÚ) nabídku na dodání dvou prototypů samopalů ZK 471 v pěchotním a parašutistickém provedení (ZK 471 p) v celkové ceně 440 000 Kčs. Pěchotní verze byla VTÚ předána 10. července 1947 a parašutistické provedení měl VTÚ obdržet v září. Účtovaná cena prototypů se VTÚ zdála neúměrná, což neopomněl přípisem z konce září zdůraznit s poukazem na to, že za dva prototypy samopalů Holek (ZB 47) a dva kusy samopalů ZK 466 objednané v listopadu 1946 si Zbrojovka účtovala 280 000 Kčs, což bylo téměř o polovinu méně.

Na poradě VTÚ konané 18. července 1947, jež se týkala nabízených samopalů, zaznělo, že s prototypem ZK 471 nebyly dosud konány trvanlivostní střelby ani zkoušky za ztížených podmínek, jelikož jej zbrojovka dodala VTÚ teprve 10. července. Koncem září 1947 sdělila továrna VTÚ, že vzhledem ke zkušenostem získaným s pěchotním provedením ZK 471 přepracovala konstrukci parašutistického provedení ZK 471 p a samopal dostal označení ZK 473 p. Takto označený prototyp se však ve sbírkách nedochoval, a není také známo, že by na něj MNO vystavilo objednávku. Teprve dodatečně 11. listopadu 1947 potvrdilo MNO objednávku čj. 10.163-III./7. odděl. 1947, znějící na prototypy samopalů ZK 471 a ZK 471 p. Ani jeden z nich se do užšího výběru nedostal a oba samopaly se tak staly pouze epizodní záležitostí poválečného vývoje.

 

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka: 785 mm

Délka hlavně: 288 mm

Délka záměrné: 450 mm

Kapacita zásobníku: 30 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4220 g

Kadence: 650 r/min

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha