Takhle vypadala Praha po největším bombardování v historii

Prahu sice za druhé světové války nezasáhly zničující nálety jako Hamburk nebo Drážďany, ale i do pražské kotliny padaly spojenecké bomby. Dva nálety z počátku roku 1945 tehdy zachytil fotograf Stanislav Maršál. Jeho snímky, které jsou v archivu Vojenského historického ústavu Praha, jsou nyní vydávány knižně pod názvem Bomby na Prahu.
Když v roce 2008 získal Vojenský historický ústav pozůstalost po Stanislavu Maršálovi (1910-2004), byl to skutečně zásadní okamžik. A to nejen z hlediska vojenských dějin, ale i z hlediska historie naší fotografie. Po Stanislavu Maršálovi totiž zůstalo nejen množství snímků dokumentujících prakticky celou druhou polovinu 20. století, ale především zcela unikátní soubor, jenž zachytil bombardování Prahy v únoru a březnu 1945. Jde o více než 250 fotografií, které autor pořídil prakticky okamžitě po náletech.
Snímky jsou ojedinělým dokumentem především díky své šíři, ale stejně tak pro svoji fotografickou kvalitu. Nic takového dosud neexistovalo, resp. nebylo objeveno. Soubory České tiskové kanceláře i dalších institucí zdaleka nedosahují takového rozsahu jako Maršálova práce. Autor tímto souborem bezpochyby vstupuje do historie české, resp. československé fotografie. A řadí se tak ke známým fotografům, jejichž práce už dnes patří k válečné klasice: Ladislavu Sitenskému, Zdeňku Tmejovi, Jindřichu Marcovi či Karlu Hájkovi.
Maršálův unikátní soubor nazvaný v knižní podobě Bomby na Prahu vydává ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem Praha nakladatelství Prostor. Knize také předcházela výstava věnovaná únorovému náletu 1945, uspořádaná na Novoměstské radnici v únoru 2010. Autorem úvodní textové části knihy je historik VHÚ Jan B. Uhlíř, který detailně popsal příčiny, dění i následky náletů na Prahu. Zamyšlení nad Maršálovými snímky z fotografického hlediska pochází z pera publicisty Josefa Chuchmy. Předmluvu ke knize, která je skutečně výpravně a solidně provedena, napsal ministr obrany Alexandr Vondra.
Na více než 270 stranách najde čtenář zcela nečekané, objevné, místy ale i šokující snímky, které vznikly 14. února 1945 a 25. března 1945, resp. ve dnech bezprostředně po bombardování. Maršál byl tehdy fotografickým zpravodajem Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, byl tedy „oficiálním“ protektorátním pracovníkem – i díky tomu se mu podařilo proniknout na místa, kam se běžný člověk nedostal. Snad bylo členství v Kuratoriu možná i důvodem, proč své snímky do konce života Maršál nikdy neukázal – jak ale píše Josef Chuchma, třeba bylo důvodem prostě to, že na ně zapomněl.
Snímky mají velkou vypovídací hodnotu. Ukazují zničené budovy, mnohé mrtvé, ale i členy Kuratoria při oficiálních smutečních obřadech či odklízení sutin. Snímky odhalují poměrně velký rozsah škod, který se nám dnes může jevit jako překvapující. Většina snímků je reportážních, některé mají ale vysokou estetickou hodnotu – velmi dobrou kompozici, využívají efektní práce se světlem.
I když šlo „jen“ o dva nálety, o kterých se navíc dodnes už ví spíše méně než více, ve své době představovaly z hlediska vcelku poklidného života v protektorátní Praze skutečný šok. První nálet 14. února byl důsledkem navigační chyby, bombardéry původně letící na Drážďany bombardovaly omylem Prahu. Útočilo 62 letounů B-17, které shodily během pouhých pěti minut přes 152 tun bomb. Zahynulo na sedm stovek osob, zničena byla velká část benediktinského opatství Na Slovanech (Emauzy), zasažena byla ale celá oblast na pravém břehu Vltavy směrem k Vinohradům, Nuslím a Vršovicím.
Druhý nálet 25. března byl už záměrně cílený na Prahu, na průmyslové centrum na severovýchodě města. Provedlo ho více než 500 strojů B-17 a B-24 v celkem třech vlnách mezi 11.40 až 13.20. Při náletu byly těžce poškozeny vysočanské objekty Českomoravských strojíren (bývalá ČKD) a Pragy. Záměrem útoku bylo zabránit další výrobě lehkých stíhačů JgdPz 38 Hetzer v Českomoravských strojírnách. Bomby padaly ale i na letiště na okrajích Prahy, kam se stahovaly proudové letouny Me 262 Schwalbe. Celkem zahynulo při druhém náletu na 370 osob.
Jak píše Jan B. Uhlíř, více než dvacítka obětí z prvního náletu byla dokonce nalezena až počátkem 70. let (!) dvacátého století ve druhém patře sklepa jednoho vinohradského domu. Záchranné čety v roce 1945 prohledaly pouze vrchní patro sklepa a obyvatelé, kteří byli schovaní jinde, tak byli odsouzeni k pomalému umírání. Zajímavostí je určitě i to, že v knize najde čtenář osobní vzpomínku otce Josefa Chuchmy, který byl coby dvacetiletý mladík při prvním náletu zraněn a následky si nesl celý život.
1 – Unikátní kniha je solidně nakladatelsky připravena
2 – Mapa Prahy s oblastmi, kam padaly bomby
3 – Zničený areál opatství Na Slovanech
4 – Zasažena byla i Gröbeho vila na Vinohradech
5 – Nároží ulic Slezská a Sázavská
6 – Po únorovém náletu chodili mnozí Pražané pro vodu k obecním pumpám
7 – Oběti v opatství Na Slovanech
8 – Oběti shromážděné v kostele sv. Ignáce
9 – Gorazdova ulice, lidé se stěhují ze zasažených domů
10 – Palackého most
11 – Smuteční shromáždění 18. února na Říšském náměstí (náměstí Míru)
12 – Na odklízení byli v rámci Kuratoria povoláni i členové oddílů Zvláštního zasazení
13 – Vyklizovací práce v okolí Karlova náměstí
14 – Přestávka na polévku, Karlovo náměstí
15 – Mládež se baví. Za každého režimu.
16 – Druhý nálet v březnu ´45, pomezí Libně a Vysočan
17 – Vysočanská spalovna
18 – Horní nádraží v Libni
19 – Americká puma o hmotnosti 250 kg
20 – Výstraha na pomezí Libně a Vysočan

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha