Tam kdesi v italských horách či na břehu Piavy…

Z bojů československých legií v letech 1914 – 1918 největší pozornost zákonitě poutá historie našich legionářů v Rusku, ale svou pozornost si však například zaslouží i činnost čs. legionářů v Itálii, i když byla kratší a dominantní roli v ní hrálo především jen několik výzvědných rot, které však dokázaly aktivně zasáhnout i do frontových bojů…

To byl i případ bitvy u Monte di Val Bella (1 312 m. n. m.), kdy se 29. června 1918 na straně italských úderných oddílů (arditů) zúčastnily boje i dvě roty československých výzvědčíků, které v později zformovaném 39. čs. pluku „Výzvědném“ dostaly označení 5. a 6. Italský velitel 3. sboru generál Sani prohlásil po této bitvě: „Prvního Čechoslováka, kterého potkám, zlíbám veřejně.“

V tomto boji, který je asi nejslavnější bojovou akcí čs. výzvědčíků na frontě, bylo sice zabito na 300 nepřátel, zajato 21 důstojníků a 788 mužů, ukořistěna 2 děla a 8 kulometů, ale ani legionáři se neobešli beze ztrát, které představuje 20 padlých a 65 raněných.

Dodejme, že obě roty příslušely k zpravodajskému oddělení VI. italské armády (mjr. C. Finzi). Obě z nich v úseku Altopiasno Asiago měla velitelství v Longa a té první velel třicetiletý pražský rodák poručík František Jirsa, v civilu před válkou bankovní úředník.

Prazáklad této roty vytvořila skupina tzv. “carzanských spiklenců” kolem legendárního slovinského záložního důstojníka Ljudevita Pivka, která na frontě působila již od listopadu 1917 a které 5. ledna 1918 dovolilo racionálně uvažující velitelství italské VI. armády Pivkově skupině verbovat dobrovolníky ze zběhů rakouské armády. V polovině února měli tak Italové již zvláštní oddíl se 77 dobrovolníky (59 Čechů a 18 Jugoslávců), kterému byl 30. března 1918 svěřen samostatný úsek fronty.

Na počátku května 1918 dostal tento oddíl posilu z Verony v počtu 5 důstojníků a 183 mužů pod velením por. E. Klímka, což vedlo k rozdělení oddílu na dvě roty pod velením por. Jirsy a por. Klímka. Oběma rotám velel v té době kpt. Pivko, který byl zároveň styčným důstojníkem u zpravodajského oddělení VI. armády až do 30. června 1918, kdy přestal být československým legionářem a velel již jen jihoslovanským výzvědným oddílům. Dne 7. července 1918 byly potom tyto dvě roty čs. výzvědčíků u VI. armády sloučeny pod velením poručíka Jirsy v jednu, která potom v září dostala definitivní označení 5. rota.

Účast této jednotky při dobytí vrcholu Monte di Val Bella mělo nejen vojenský význam, ale také především politický, protože sám italský král osobně projevil svoje uznání při udílení stříbrných medailí za statečnost pěti českým výzvědčíkům. Došlo k tomu 4. července 1918 na letišti Nove u Bassana za přítomnosti generála M.R. Štefánika.

Koncem října 1918 se jednotlivé čety 5. roty rozmístily po celém úseku VI. armády a zúčastnily se s ní listopadové ofenzívy, při které se dostaly až do Pergine a Tridentu.

Rotě, které byla od září 1918 označována jako 6., velel potom šestadvacetiletý rodák z Opočna poručík Jindřich Felix, před válkou vysokoškolský student „obchodních věd“.

Při dobývání vrcholu Monte di Val Bella se z této jednotky zvláště se vyznamenali podporučíci Karel Pajger, Edmund Klímek, Alois Sedlecký, desátník Josef Havlát a střelec Jan Koubek. Jádrem této roty se stal 21. května 1918 oddíl, vyslaný k VI. armádě od 5. roty 31. čs. střeleckému pluku v počtu 4 důstojníků a 110 mužů pod velením por. Jindřicha Felixe, kterého doplňovali podporučíci Jaroslav Poldauf, Antonín Navrátil a František Raboch.

V té době byl jejich oddíl již třetí výzvědnou rotou u VI. armády, kterou na přelomu září a října 1918 zesílilo 30 mužů od čs. náhradního tělesa ve Folignu a 24 dobrovolníků, které přímo ze zajateckého tábora Mirabella vybral osobně por. Felix. S těmito doplňky se potom rota po jednotlivých četách zúčastnila v listopadu 1918 spojeneckého prolomení fronty a postupu na sever. V červnu 1918 však legionáři vedli dosud stále boj bez nejistého výsledku, protože při dobytí Monte di Val Bella do vzniku samostatné Československé republiky chyběly 4 měsíce a jeden den…

Jindřich Marek