Těžký kulomet vz. 37

Své místo v panteonu československých zbraní má zcela nepochybně také těžký kulomet vz. 37 již z toho důvodu, že s jeho konstrukcí vyvrcholila snaha vyzbrojit naši armádu kvalitními zbraněmi domácího původu. Potřebu těžkých kulometů vykrývaly po celá dvacátá léta a převážnou část let třicátých především adaptované vodou chlazené kulomety vz. 7/24 a nově vyrobené vz. 24 systému Schwarzlose. Na moderní, vzduchem chlazený těžký kulomet značky ZB si musela armáda počkat až do doby vzrůstajícího ohrožení republiky ze strany nacistického Německa.

Na základě poznatků z trvanlivostních zkoušek kulometů vz. 35 a relací pěšího pluku 1, horského pěšího pluku 1, cyklistického praporu 1, jezdeckého pluku 2 a pluku útočné vozby, jež kulomety v roce 1935 zkoušely, ale také na základě zkušeností z výroby prvních 500 kusů v brněnské Československé zbrojovce, stanovil Vojenský technický a letecký ústav (VTLÚ) koncem roku 1936 definitivní kritéria těžkého kulometu, a navrhl výzbrojní komisi MNO jeho zavedení do výzbroje pod označením „kulomet vz. 37“. Společně s kulometem vz. 37 schválila výzbrojní komise 29. ledna 1937 zavést do výzbroje rovněž kulomet vz. 35 a podstavec vz. 37.

První objednávku na nové kulomety dostala zbrojovka 24. listopadu 1936, tvořilo ji 500 kulometů vz. 35 a 6200 kusů vz. 37, oba typy v provedeních s těžkými a lehkými hlavněmi. V objednávce uvedených 500 kusů vz. 35 byly kulomety rozpracované původně na sklad a zbrojovka upozorňovala, že jejich součástky nebudou vzájemně vyměnitelné, protože ještě stále jde o výrobu kusovou, teprve s úplným výrobním zařízením bude moci u kulometů vz. 37 dojít k úplné zaměnitelnosti součástí. Většina z objednaných kulometů byla určena pro Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), všechny kulomety vz. 35 měly být přiděleny úseku MO (Moravská Ostrava), pro ostatní úseky se počítalo s novými vzory 37. S potřebou výzbroje se hlásily také nově budované jednotky útočné vozby, s novými zbraněmi počítala také pěchota a jezdectvo.

Výroba kulometů v brněnské zbrojovce s proponovanou roční kapacitou 3000 kusů se na jaře 1937 teprve připravovala a první 2000kusová série byla na 97 % rozpracována až v říjnu. Počítalo se však s tím, že výroba těžkých kulometů bude přemístěna do projektovaného závodu III ve Vsetíně, jehož roční kapacita měla být vyšší. K přemístění výroby došlo až na jaře 1939 a vsetínská zbrojovka začínala nejprve s výrobou hlavní.

Kulomet vz. 37, stejně jako jeho předchůdce, fungoval na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů na píst. Přesto neměl pevnou hlaveň – ta vykonávala společně s uzamykacím pouzdrem a závěrem během funkčního cyklu pohyb vzad na dráze 25 mm, což pomáhalo absorbovat část zpětnorázové energie vzniklé impulzem výstřelu. Ve spodní části hlavně byla v otočném lůžku zavěšena plynová trubice se čtyřstupňovým regulátorem odběru tlaku plynů, oproti původnímu vzoru 35, jehož regulátor měl pouze dva stupně.

Hlaveň, uložená v prstencovém plášti, měla v zadní části otočnou rukojeť, sloužící nejen k uzamčení hlavně s uzamykacím pouzdrem, ale také k rychlé výměně při delší střelbě. Chránítka mušky tvořily dvě bočnice. V zadní části pouzdra kulometu se nacházel otočně zavěšený zpomalovač kadence s nárazníkovou pružinou, jenž umožňoval volbu teoretické rychlosti mezi 500 ranami a 750 ranami za minutu. Natočením do horizontální polohy se zkrátila dráha závěru, a tím také kadence zbraně. Na rozdíl od předchozího vzoru neměla základna vratného systému ozub, jenž by zajišťoval víko pouzdra závěru. Jako zajišťovací prvek sloužil pojistný kolík s kruhovou hlavou, jehož dřík procházel dírou v zadní části víka. Konstrukční změna tak přinesla uzavření zadní části pouzdra kulometu, což umožnilo použití zesíleného zrychlovače kadence.

Sklopný rámec hledí, umístěný na příklopu pouzdra, měl na levé straně stupnici pro střelbu s náboji vz. 23 označenou písmenem L, na pravé straně, značené písmenem T, pro náboje s těžkou střelou vz. 34. Pomocná pevná mířidla v průzoru na pravé straně podávacího stolu byla odstraněna. Potřeby lafetace v tancích také vedly k odstranění kruhových nálitků na postranicích pouzdra. Spoušťový mechanismus s postranními sklopnými řídítky měl otočnou tlačítkovou spoušť pro oba režimy střelby, střední poloha spouště zbraň zajišťovala.

Pro kulomet vz. 37 připravila zbrojovka v součinnosti s VTLÚ a ŘOP tři provedení hlavní. Pěchotní kulomety měly hlaveň vsazenou v žebrovaném chladicím plášti a opatřenou dřevěnou rukojetí pro snazší výměnu hlavně, ale také pro přenášení zbraně. Hlavně pěchotních kulometů si MNO ve zbrojovce objednalo v lehkém a v těžkém provedení, avšak dosud není jasné, zda a v jakém množství je stihla vojenská správa převzít. Provedení „ÚV“ (útočná vozba) se od pěchotního lišilo především absencí dřevěné rukojeti, nahrazené ocelovým tvarovaným ramenem, rozměrově vhodným pro instalaci zbraně v tankových lafetách. Těžká hlaveň s hladkým povrchem pláště nesla označení „O“ (opevnění), měla hmotnost 10 450 g (oproti 7420 g u pěchotní hlavně) a byla určena pro lafetace v pevnostních objektech čs. opevnění.

Původní podstavce pro kulomety vz. 35 čelily již během zkoušek v roce 1936 poměrně silné kritice, zejména s ohledem na obtížné přenášení ve volném terénu při bojových přesunech v jiné, než transportní, složené poloze. Pro použití v zákopech a střeleckých stanovištích vadila především jeho široká základna a dlouhá zadní noha. Nevyhovovala ani jeho hmotnost. Zkoušky, prováděné následně pěchotním učilištěm v Milovicích, zcela jasně poukazovaly na nutnost vývoje nového podstavce.

Teprve v červenci 1938 předložila zbrojovka dva nové vzorky podstavce typu A a B, lišící se konfigurací nohou a provedením kolébky. Teprve 17. ledna 1939 výzbrojní komise schválila zavedení upraveného podstavce typu A se dvěma nohami vepředu a jednou vzadu, avšak s kolébkou převzatou od varianty B, pod názvem „podstavec vz. 37″. Pod továrním označením ZB-308 jej zbrojovka vyráběla především na export, do armády se již před okupací nedostaly.

MNO sice mělo ve zbrojovce objednávku na 1500 podstavců pro kulomety vz. 35, ale tu v říjnu 1938 změnilo v tom smyslu, že zbrojovka místo nich dodá do konce roku 1939 podstavce nového vzoru. Kromě toho ještě počátkem února 1939 MNO počítalo s tím, že objedná u zbrojovky dalších 6500 podstavců vz. 37 s dodacími lhůtami, rozepsanými do konce srpna 1940, jež však vzhledem ke stavu strojního zařízení považovala zbrojovka za nereálné.

Na základě řady objednávek MNO ještě koncem října 1938 počítalo s tím, že s jejich splněním bude mít na stavu z celkového počtu 9334 kusů 6284 pěchotních, 1010 kulometů „ÚV“ se stejným počtem záložních hlavní a 2040 kusů v provedení „O“ s 8160 záložními hlavněmi. Realita však byla jiná. Do poloviny října 1938 se k útvarům dostalo celkem 3178 kulometů vz. 37, po okupaci zbylé části republiky mělo MNO k 18. březnu 1939 v evidenci 4174 kusů, na Slovensku jich zůstalo 285. Řadu objednávek muselo MNO v důsledku změněné politické situace stornovat, což postavilo brněnskou zbrojovku vzhledem k rozpracované výrobě před problém, jehož jediné řešení spočívalo v exportu.

Koncem února a v první polovině března 1938 proběhly v Rumunsku zkoušky těžkého kulometu vz. 37 a pušek vz. 24. Vzorkový kulomet s číslem 55 299 absolvoval během zkoušek se dvěma hlavněmi 84 000 ran, během nichž se vyskytlo pouze osm zádržek. Před odjezdem do Bukurešti absolvovala zbraň 45 000 výstřelů pro ověření funkce, životnosti a precize, takže kulomet měl za sebou 129 000 výstřelů. Po 85 000 ranách se sice zlomil píst v závitové části a po 48 000 výstřelech byla vyměněna vratná pružina, úderník, pružina úderníku, opěrka a vytahovač. Výsledky zkoušek v Bukurešti otevřely kulometu vz. 37 cestu k exportu do Rumunska.

Během roku 1939 vyrobila brněnská zbrojovka celkem 5061 kulometů, z nichž plných 4005 kusů tvořilo export do Rumunska, 800 kusů putovalo do Iránu, 150 jich odebrala firma Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) pro tankovou výzbroj, 86 kusů prodala továrna do Chile a 20 do Afghánistánu. Z celé uvedené roční produkce připadlo na vsetínskou výrobu 2339 kulometů, nadpoloviční většinu vyrobil ještě mateřský závod v Brně.

Do výzbroje rumunské armády, tehdejšího spojence Německa, se zbrojovácké výrobky nedostávaly pouze přímým exportem z továrny. Ještě v srpnu 1940 jí prodala německá vojenská správa z majetku bývalého MNO celkem 20 000 pušek vz. 24, 750 kulometů vz. 37, 420 zaměřovacích dalekohledů a 400 lafet DZ-19. V období od ledna 1939 do května 1941 dodala zbrojovka někdejšímu malodohodovému spojenci 4500 kulometů vz. 37. Rumunsko se tak stalo zcela paradoxně největším odběratelem pušek a těžkých kulometů značky ZB, jelikož je odebíralo především v době, kdy někdejší malodohodové smlouvy znamenaly méně než cár papíru.

Německé branné moci spadlo do klína oněch 4174 kulometů vz. 37 z majetku MNO. Do výzbroje je zavedla pod označením MG 37 (t), kde, stejně jako u řady jiných zbraní z československé výzbroje, písmeno v závorce označovalo původ, tedy slovo tschechisch, český.

Na konci okupace zůstalo ve Zbrojovce Brno, respektive v jejím závodě III ve Vsetíně rozpracováno 3000 kulometů vz. 37. Vedení závodu se již v létě 1945 obrátilo na ministerstvo průmyslu a na MNO s dotazem, jak naložit s rozpracovaným materiálem. Zbrojovka měla v té době kromě nich ještě rozpracovaných 200 000 pušek K 98k (německé označení P-18), 7000 německých kulometů MG 34, 3000 lehkých kulometů ZB 26 a 2700 samopalů ZK 383. Počátkem srpna 1945 dostala zbrojovka od MNO povolení k montáži kulometů vz. 37, ale zatím jen na sklad, neboť v té době ještě nevěděla, zda a jaká množství bude potřebovat.

Celé množství si MNO objednalo až koncem roku 1946, kdy bylo ve Vsetíně dokončeno prvních 700 kusů. Expedice celého množství se však protáhla až do konce roku 1948, avšak vojenská správa ve skutečnosti převzala pouze 2100 kusů, jelikož 900 kulometů zbrojovka vyvezla mezi květnem a srpnem 1948 do Izraele. Zpoždění v dodávkách smontovaných kulometů způsobila rozbíhající se výroba za války vyvinutých podstavců ZB 309, s jejichž výrobou začala zbrojovka až v roce 1946, poté, co byly ukončeny zkoušky s prvními 20 podstavci, zhotovenými v červnu toho roku. MNO si objednalo celkem 3700 nových podstavců, z nichž prvních 200 bylo dokončeno v prosinci 1947, dalších 3250 v roce 1948, zbývající množství vyrobila továrna v následujícím roce. Kromě nového typu ZB 309 vykázala zbrojovka v letech 1948–1949 ještě výrobu 600 kusů podstavců ZB 308.

S dodáním 3000 kulometů z rozpracované válečné výroby, jež byly na základě výnosu MNO pro rozlišení značeny na pouzdře „KULOMET VZ. 37, V.“ (v. = válečná výroba), se historie jejich výroby ještě neuzavřela. Ve vsetínském závodě se nacházelo ještě poměrně velké množství rozpracovaných součástí, z nichž zbrojovka postupně vyrobila v letech 1946–1951 ještě 3840 kulometů vz. 37, avšak MNO je od továrny odebíralo postupně teprve od počátku padesátých let. Celkově tak vojenská správa získala v poválečném období 6840 kusů, což představovalo větší množství, než jaké stihla zbrojovka do okupace v březnu 1939 pro armádu vyrobit.

Exemplář z roku 1946 získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s. Brno.

 

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1100 mm

Délka hlavně: 682 mm (včetně tlumiče plamene: 734 mm)

Délka záměrné: 799 mm

Hmotnost: 19 320 g

Hmotnost podstavce: 18 000 g

Teoretická kadence: 500–750 ran/min.

 

Jan Skramoušský

 

 

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha