Tobrucké krysy „Made in Czechoslovakia“

Legendární obrana Tobruku, kterého se v jejím závěru od 12. října do 10. prosince 1941 v rámci polské brigády Karpatských střelců zúčastnili po boku Australanů, Britů a Indů i vojáci Československého pěšího praporu 11 – Východního, patří k tradicím, na které může být český voják i dnes právem hrdý. Občas se však lze setkat – především v pracích současných novinářů a televizních redaktorů – s paušálním označováním všech příslušníků čs. jednotek na Středním východě v letech 1940–1943 jako „tobrucká krysa“. A to bez ohledu na to, zda se dotyčný zúčastnil obrany Tobruku v roce 1941 či nikoliv.

 

S obdobnými případy se můžeme někdy setkávat i u historie čs. vojenských jednotek na východní frontě v letech 1942–1945. V článcích se u některých veteránů objevuje tvrzení, že prošel bojovou cestu „z Buzuluku až do Prahy“ či zde najdeme úctyhodný titul „dukelský hrdina“. Opět bez ohledu na to, zda dotyčný svou válečnou pouť v řadách čs. armády skutečně zahájil v dalekém Buzuluku, či zda se aktivně zúčastnil bojových akcí v oblasti Dukelského průsmyku.

Válečný titul „tobrucká krysa“ (vzniklý původně z rozhlasových nadávek britského zrádce Williama Joyceho v nacistickém vysílání) patří výhradně těm čs. vojákům, kteří alespoň nějaký čas od 12. října do 10. prosince 1941 byli po přesunu po moři v obklíčeném Tobruku jako příslušníci Čs. pěšího praporu 11 – Východního. Šlo o tři lodní transporty, jak to ukazuje následující tabulka:

 

Příjezd Počet Doprava
Ubytovací oddíl 12. 10. 1941 6 + 23 torpédoborec Hero
Čs. pěší prapor 11 – Východní 21. 10. 1941 35 + 602 torpédoborce Napier a Hasty
Doplňky za nemocné a zraněné 6. 12. 1941 0 + 84 ?
Celkem 41 + 709

 

Šlo tak celkem o 750 mužů, kdy drobné rozdíly v dříve citované literatuře musíme přijímat s pochopením, protože je třeba brát v úvahu neustálou proměnlivost těchto čísel, kterou potvrzuje například i válečný deník Čs. pěšího praporu 11 – Východního, uvádějící například tato čísla:

 

Bojový počet praporu v Tobruku 30. 11. 1941: 41 důstojníků a 570 mužů (611)

Bojový počet praporu v Tobruku 10. 12. 1941: 40 důstojníků a 650 mužů (690)

Kmenový stav praporu v lednu 1942: 43 důstojníků a 754 mužů (797)

Stav praporu při odjezdu z Tobruku 7. 4. 1942: 40 důstojníků a 745 mužů (785)

 

Kmenový stav praporu byl sice o více než 60 mužů vyšší, ale předchozí pobyt jednotky v Sýrii poznamenal jednotku řadou nemocí, mezi kterými dominovala především malárie.  Pobyt v klimaticky náročném prostředí a skalních pevnůstkách způsoboval revmatismus, hnisavé kožní záněty, bronchiální onemocnění až po záněty pohrudnice a plic a hrozbu recidivy malárie, která postihla značnou část praporu v Sýrii.

Právě vysoká nemocnost i řada zranění v říjnu a listopadu spolu v samotném Tobruku si potom vyžádaly, aby z bojového stavu vyřazené (a mnohdy i z Tobruku již evakuované) muže nahradily posily z těch, kteří se již uzdravili z nemocí a zranění v Sýrii, nebo již dokončili zkrácený výcvik u Čs. výcvikového střediska – Východního v Agami. V této početné skupině byli i rotmistr Jan Chlebek a vojín Josef Pivko, kteří byli nasazeni v Tobruku již v říjnu 1941, ale byli z něj na čas evakuováni.

Poslední posily čs. prapory do Tobruku dopluly v sobotu 6. prosince 1941 – tedy o čtyři dny předtím, než byl obklíčený Tobruk osvobozen.

Vzhledem k tomu, že v době jeho obklíčení byla cesta do Tobruku i z něj možná jen po moři, kde číhala nepřátelská letadla a ponorky či námořní miny na rozbouřených vlnách, můžeme za takovou pouť s určitou dávkou velkorysé nadsázky dát titul i třem československým vojákům, kteří se sice obrany Tobruku nezúčastnili a do jeho přístavu se dostali až po jeho osvobození – avšak za velice dramatických okolností v době vánočních svátků.

Svobodník Ladislav Pulíček a vojín ing. Josef Plíva z 2. roty spolu s vojínem Josefem Linderem ze 4. roty byli před odjezdem praporu do Tobruku odveleni dočasně k Čs. výcvikovému středisku – Východnímu v Agami u Alexandrie. Dva týdny po osvobození Tobruku byli však 23. prosince 1941 pověřeni, aby dopravili po moři do Tobruku 80 pytlů zásob, několik beden vánočních dárků a také zásilku živých slepic.

Jak dokazují následující řádky z jejich hlášení, svůj úkol však nesplnili. Nikoliv vlastní vinou. Ale jejich dramatický zážitek z plavby se v lecčems vyrovnal bojovým zážitkům jejich kamarádů:

„Odjeli jsme dne 23. 12. 1941 v 16.00 hodin na lodi „Warszawa“ z Alexandrie jako doprovod dárků pro čs. prapor v Tobruku. Podle jejich udání byly ty dárky z Palestiny, jakož i z tábora V.S. – V. v Agami. Loď „Warszawa“ jela v konvoji s muniční lodí a 6 torpédoborci. Do 16. 00 hodin dne 25. 12. 1941 byla jízda normální. Pak bylo vypáleno nepřátelskou ponorkou na loď „Warszawa“ torpédo v prostoru asi 80 km od přístavu Tobruk. Torpédo zasáhlo záď lodi, při čemž zahynulo asi 15 Arabů a polský šéflékař lodi jakož i asi 4 členové polské posádky lodi.

Všichni na lodi se záchrannými pásy naskákali do moře. Polští námořníci zůstali na lodi, uvolnili záchranné čluny, které pak trosečníky dovezly na jeden torpédoborec. Posádka zůstala nadále na lodi. Jeden z torpédoborců vzal pak zasaženou loď do vleku.

Sotva se však dal konvoj znovu do pohybu, byla „Warszawa“ torpédována opět (asi 2 hodiny po prvním zásahu) na přídi a během pěti minut se potopila. Bylo to asi v 18.00 hodin. Posádka „Warszawy“ se zachránila, avšak celý náklad lodi (mezi tím i vánoční dárky pro čs. prapor) se potopil.

Konvoj dorazil do Tobruku dne 27. 12. 1941 asi v 01. 00 hodinu.

Tři čs. vojáci, výše jmenovaní, kteří jeli na lodi, se s ostatními zachránili a dojeli promočeni do Tobruku.“

K této dramatické události patří dnes již celkem známá humorná historka, která přesto stojí za připomenutí: jeden z trojice trosečníků svobodník Ladislav Pulíček tehdy z moře zachránil kromě holého života jediný předmět – přípis náčelníka československé vojenské mise veliteli praporu. S ním ještě promočený spěchal hrdě ke Klapálkovi, aby mu jej odevzdal. Přípis byl stručný: „Dne 11. prosince t.r. byl britskou vojenskou policií zatčen opilý svobodník Pulíček. Jmenovaný se zúčastnil v restauraci Eged v Jeruzalémě výtržnosti, kterou tam ztropili dva jiní českoslovenští vojáci. Jmenovaného přísně potrestejte a zastavte mu dovolené…“

Občasná nekázeň a různé „průšvihy“, zvláště pokud je to mimo boj, už prostě k vojákům patří.

Jindřich Marek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha