Univerzální kulomet vz. 59

Začátek druhé poloviny padesátých let přinesl revidovaný pohled na paletu dosud v čs. armádě zavedených a používaných zbraní, jehož výsledkem bylo zadání vývoje nové zbraně jednotlivce, zařízené na sovětský náboj středního balistického výkonu 7,62 mm vz. 43 (7,62 x 39 mm), ale také nového, univerzálního kulometu, jenž by ve výzbroji nahradil zavedený lehký kulomet vz. 52 a licenčně vyráběný těžký vz. 43 (SG-43). Na rozdíl od souběžně vyvíjeného samopalu vz. 58 prodělal 7,62mm univerzální kulomet vz. 59 poměrně svízelný a delší vývoj, obě zbraně však ve výzbroji naší armády přežily nejen změnu společenského zřízení, ale jsou stále i přes svoji morální zastaralost v menších množstvích používány.

Hlavními důvody zadání vývoje univerzálního kulometu na sovětský náboj 7,62 x 54 R spočívaly nejen v nutnosti dosažení úplné unifikace pěchotního střeliva, ale také v potřebě zařadit do výzbroje univerzálně využitelný kulomet, jelikož taková kritéria nesplňoval ani jeden ze zavedených vzorů.

V roce 1955 proběhly ohledně dalšího vývoje pěchotních zbraní konzultace v Moskvě, jež vyústily na základě příkazu Technické správy generálního štábu (TS GŠ) k zařazení vývoje nového 7,62mm rotního kulometu na sovětský okrajový náboj 7,62 mm do plánu na rok 1956. Na doporučení sovětské strany měl být kulomet řešen ve dvou alternativách, a to s dvojnožkou o celkové hmotnosti 9 kg a s lehkým trojnohým podstavcem o hmotnosti do 17 kg. Termín ukončení vývoje stanovila TS GŠ konec roku 1957.

Takticko technické požadavky (TTP) na vývoj zbraně vydala vojenská správa 19. 12. 1955 a v základních parametrech měla zbraň mít hmotnost do 9 kg, libovolný systém uzamčení, avšak funkci na principu odběru tlaku plynů z hlavně s možností jeho regulace, teoretickou kadenci v rozmezí 600–700 ran/min., možnost střelby jednotlivými ranami a dávkami, zásobování pásem ze závěsné schránky na 50 nábojů, možnost střelby ze snadno snímatelné dvojnožky v rozsahu palebné výšky 260–340 mm nebo z podstavce. TTP počítaly s minimální životností celé zbraně 60 000 výstřelů.

Vývoj byl zadán Konstruktě Brno, n. p. pod krycím označením „Rachot“ a zbraň se rodila v konstrukčním oddělení vedeném Ing. Jaroslavem Myslíkem, přičemž práce na kulometu vedl Antonín Foral (1915–1988) a na podstavci Ing. Břetislav Caha.

Navržená zbraň vycházela ze zadaného principu náhonu automatiky odběrem tlaku plynů na píst, původně s třístupňovým regulátorem a hlavní zajištěnou příčným klínem. Futuristicky vyhlížející pažba měla boční odlehčovací výřez a suvné spušťadlo sloužilo k napínání závěrového mechanismu. Kulomet byl vybaven sklopnou dvojnožkou a k vyjímání rozpálené hlavně sloužila dřevěná rukojeť, připevněná na otočné objímce. K zásobování zbraně sloužil nábojový pás, podávaný z pravé strany ze závěsné schránky nebo z velké schránky s 200článkovým pásem.

Výkresová dokumentace konečného projektu byla dohotovena 18. června 1956, podchycující dvě alternativy závěrového mechanismu, jednu kyvným uzamykacím klínem a druhou s přímoběžným pohybem uzamykacího klínu. V polovině září byl konečný projekt odeslán ke schválení a až do ledna 1957 probíhaly práce na výrobní dokumentaci pro zhotovení dvou prototypů. Do ní byly také postupně zapracovávány úpravy vyplývající ze zkoušek funkčního vzorku s označením K 56, dohotoveného v polovině července 1956. S ním také proběhly ve dnech 4. – 11. října 1956 balistické zkoušky na dálkové střelnici Blanických strojíren ve Vlašimi. Do konce října měla zbraň odstříleno 3700 ran a po úpravách byla připravena ke konzultacím v SSSR, jež proběhly v listopadu a v prosinci. Během nich se nejen vyjasnilo nazírání na využití zbraně v univerzálním rozsahu, tedy v podobě lehkého kulometu s dvojnožkou a lehkou hlavní a těžkého, s podstavcem a těžkou hlavní pro zvýšení stability zbraně a vyšší tepelné kapacity hlavně. Rozdílnost v případných délkách hlavně nesměla narušit balistickou shodnost do vzdálenosti 1000 m.

Konzultace přinesly řadu připomínek, na jejichž základě doporučili sovětští odborníci další vývoj zbraně, ovšem s přehodnocením konstrukce nevyhovujícího pivotového podstavce, příklonem k rámové konstrukci, úpravám takticko-technických podmínek s ohledem na snížení hmotnosti obou provedení, zvýšení teoretické kadence na 700–800 ran/min., snížení životnosti hlavních částí zbraně na 30 000 ran a vypuštění požadavku na možnost střelby jednotlivými ranami. Konzultace také přinesly změnu názvu vývojového úkolu z rotního kulometu na 7,62mm univerzální kulomet na náboj 7,62 TŽ.

Do května 1957 vyrobila Konstrukta Brno v kooperaci s dalšími závody dva prototypy kulometů K 56 s čísly 1633 a 1634, s nimiž zahájila koncem měsíce kontrolní a tovární zkoušky. Na přelomu července a srpna proběhly ve Vlašimi balistické zkoušky, během nichž kromě jiných závad prasklo u kulometu číslo 1633 pouzdro závěru v místě uzamykacích ozubů, což vedlo k předčasnému ukončení zkoušek. Neuspokojivé výsledky vedly k zásadní rekonstrukci zbraně, schválené 31. 8. 1957 s tím, že do konce roku budou vyrobeny tři další vzorky, jeden v Konstruktě Brno a dva ve výrobním podniku, v Závodech Říjnové revoluce, n. p. Vsetín, v někdejším závodě III Zbrojovky Brno.

Konstrukce zbraně se tak dostala do podoby, jejíž koncepční základ se udržel po celou dobu dalšího vývoje a následné sériové výroby. Systém upevnění hlavně pomocí otočné hlavňové spojky s přerušovanými ozuby zůstal zachován včetně uzavíracího ramene s funkcí příklopu podavače. Poloha uzamykací závory byla přesunuta do osy hlavně, zásadní rekonstrukcí prošel systém napínání pomocí pohyblivé rukojeti a spoušťového mechanismu. Přibyla spouští ovládaná odpružená krytka výhozného okénka, na jejíž řešení získal Antonín Foral čs. patent č. 133 002.

Zachováno zůstalo řešení podávání nábojů vylupováním z článků pásu, jež umožňovalo dopředným pohybem závěru transport náboje do nábojové komory. Všechny do té doby konstruované automatické zbraně s pásovým podáváním nábojů, zařízené na okrajový náboj, využívaly zpětného chodu závěru k vytažení náboje z pásu, což jednak komplikovalo podávací cyklus, ale také zvyšovalo závislost na rychlosti a zákluzové energii závěrového mechanismu. Foralovo řešení, přihlášené k patentové ochraně v únoru 1956, chránil čs. patent č. 121 452. Na konstrukci zbraně získal Antonín Foral celkem osm veřejných patentů, počet a charakter tajných patentů není znám.

S nově vyrobeným vzorkem č. 1883 probíhaly od listopadu 1957 do ledna 1958 za účasti MNO tovární zkoušky, během nichž zbraň odstřílela 30 100 ran s celkovou poruchovostí 0,155 %, což dalo předpoklady k zahájení kontrolních a opakovaných zkoušek s dalším vzorkem s číslem 2084. V jejich závěru zbraň kromě dalších navrhovaných úprav splňovala takticko-technické požadavky a dostala doporučení k plánovaným zkouškám v SSSR.

Pro zkoušky na zkušebním polygonu ve Ščurovu byl vyroben další exemplář s číslem 2181, zkoušený sovětskými odborníky a našimi konstruktéry v dubnu a v květnu 1958. Během června probíhaly úpravy na výkresech, do nichž se promítaly poznatky ze zkoušek v SSSR, v červenci prošel úpravami zkoušený exemplář s číslem 2181 a koncem července předala Konstrukta Brno do Vsetína veškerou dokumentaci ke zhotovení prototypové série šesti kusů.

Další zkoušky proběhly v září 1958, vzorek se zesílenou vrstvou tvrdochromu ve vývrtu hlavně na 0,1 mm a tvrdochromovaným závěrem z oceli 16 420 (Poldi TEM) absolvoval 32 000 ran, avšak s nevyhovujícím výsledkem, zejména vzhledem k překročení hmotnosti a životnosti hlavních součástí.

Z šesti ve Vsetíně vyrobených kusů prošly dva do prosince 1958 opakovanými a kontrolními zkouškami, kde sice v řadě zkoušek obstály, ale na životnost nevyhověla hlaveň a nosič závorníku. Do vojskových zkoušek poslalo MNO po dvou exemplářích útvaru ve Vojenském výcvikovém prostoru Turec a ve Vyškově. V prosinci 1958 vojskové zkoušky skončily, avšak odnesly si z nich obsáhlý výčet nedostatků, shrnutých v 35 bodech.

Teprve v doplňkových zkouškách, ukončených v červnu 1959, splnily kulomety podmínku životnosti hlavních částí s výjimkou hlavně. Pro opakované zkoušky v SSSR zhotovil výrobní závod další dva exempláře, podrobené v listopadu a v prosinci 1959 zkouškám na polygonu. V té době již měla vsetínská zbrojovka rozpracovanou ověřovací sérii 60 kulometů, z nichž 12 kusů absolvovalo v továrně v průběhu dubna 1960 velké kontrolní zkoušky, avšak opět s velmi rozporuplnými výsledky, zejména s ohledem na požadovanou životnost součástí, takže v celkovém hodnocení nevyhověly. Tlak na urychlené zahájení výroby tak vedl ke zmírnění technických podmínek, ale ani v roce 1960 sériová výroba zahájena nebyla.

Na konci vývoje zbraň nesplňovala v celém rozsahu podmínky zadávacích TTP, celková hmotnost lehké verze je překračovala o 500 g a těžké provedení mělo hmotnost o 300 gramů vyšší, podstavec o rovný kilogram. Z hlediska požadované životnosti 30 000 ran u hlavních součástí ji s výjimkou nosiče závorníku a tří drobných dílů zbraň nakonec splnila. Minimální životnost hlavně 12 000 ran mohlo zaručit jen použití střeliva čs. výroby, sovětské náboje s vyšší kalorickou hodnotou prachové náplně ji snižovaly na maximálně 9000 výstřelů.

Návrh na zavedení univerzálního kulometu sice předložil 30. května 1959 kolegiu ministra národní obrany velitel dělostřelectva genmjr. Jaroslav Hradil, avšak teprve na základě usnesení kolegia ministra národní obrany, konaného 27. října 1960 pak ministr svým rozkazem č. DO 13/33 z 5. listopadu 1960 zavedl do výzbroje „7,62 mm univerzální kulomet vz. 59 (7,62 mm UK vz. 59)“, v lehkém provedení „7,62 mm UK vz. 59L“.

Sériová výroba v Závodech Říjnové revoluce, n. p. Vsetín tak začala s více jak ročním zpožděním. Plán výroby počítal s dodávkou prvních 2000 kusů do konce roku 1960, ale vsetínská zbrojovka stihla vyrobit pouze 747 kulometů, z nichž jen 75 kusů mělo těžkou hlaveň. Původní plán počítal s výrobou 24 090 kusů v průběhu let 1960–1965, avšak v pozdějším období přehodnotilo MNO svoje požadavky a snížilo je. Na počátku roku 1963 již mělo v evidenci 5465 kulometů vz. 59 L a 1950 kusů s těžkou hlavní, čímž společně s ostatními typy kulometů naplnilo tabulky válečných počtů.

Ani sériová výroba se, stejně jako u řady jiných zbraní, nevyhnula konstrukčním změnám. Nejzásadnější z nich u kulometu vz. 59 představovala úprava rozměrů pouzdra závěru v místě doběhu nosiče závorníku, kde na bočních stěnách docházelo k výskytu trhlin. Současně s úpravou se do sériové výroby dostaly nosiče závorníku s tvarovými změnami na přední části, úpravám se tak nevyhnul ani závorník. Nové, v průběhu výrobní série Y během roku 1962 vyráběné díly, nebyly použitelné v pouzdrech závěru z předchozí etapy výroby. V téže době již u sériově vyráběných kulometů také existovala tři provedení sklopného hledí, úpravami prošla rovněž botka pažby a pažba.

Přechodně snížené požadavky MNO na dodávky kulometů vz. 59 nevedly k postupnému výrobnímu útlumu a vsetínská zbrojovka jej měla ve výrobním programu až do roku 1975, kdy ukončila sériovou výrobu s celkovou bilancí 37 222 vyrobených kusů.

Univerzální kulomet vz. 59 našel uplatnění nejen v rámci motostřeleckých jednotek jako podpůrná zbraň družstva v lehkém provedení s dvojnožkou a těžkém s podstavcem, ale vyvíjely se pro něj rovněž lafetace pro použití v polních stálých opevněních, v obrněných vozidlech i letadlech. Pevnostní univerzální lafeta UL-1 která umožňovala upnutí jak univerzálního kulometu vz. 59, tak i těžkých vz. 43 a lehkých kulometů vz. 52/57, se vyráběla od roku 1960 pro stálé i prefabrikované polní opevnění na hranicích s kapitalistickými státy.

Jednoduchá otočná trubková lafeta pro UK vz. 59 byla montována na všechny obrněné transportéry OT-810, lehké transportéry OT-65 a střední OT-62 ve vyzbrojené verzi dostávaly UK vz. 59 jako organickou zbraň, zalafetovanou do kulometné věžičky. Bez kulometů vz. 59 se také neobešly vyprošťovací tanky VT-55 a samohybné raketomety 122 mm RM vz. 70, u nichž figurovaly jako standardní pomocná výzbroj.

Samostatnou, byť z hlediska objemu vyrobených kusů méně významnou kapitolu, představují kulomety vz. 59, vyráběné na základě požadavku ministerstva zahraničního obchodu (MZO) pod označením UK vz. 59-N v ráži 7,62 x 51 mm (7,62 mm NATO) pro export. Adaptaci prvních pěti kusů provedl výrobní závod v roce 1965, v listopadu 1966 dokončil výrobu 50kusové ověřovací série, jejíž zkoušky byly ukončeny v první polovině března 1967, a ještě téhož roku putovalo do Maroka 300 kusů, dalších 201 kulometů odebraly zahraniční soukromé firmy, jež je s největší pravděpodobností dodaly do bojující Nigérie. Další 500kusová série v těžkém provedení, tentokrát na přání zákazníka s označením HM-68, byla dokončena v listopadu 1968, avšak okolnosti jejího vývozu nejsou dosud spolehlivě osvětleny.

Exemplář s číslem 35, pocházejícím z 60kusové ověřovací série z roku 1960, získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy a. s., Brno

 

Ráž: 7,62 x 54 R (náboj vz. 59)

Celková délka: 1115 mm

Délka hlavně: 550 mm (s tlumičem plamene: 593 mm)

Délka záměrné: 635 mm

Kapacita závěsné schránky: 50článkový pás

Hmotnost: 8670 g

Teoretická kadence: 700–800 ran/min.

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha