Váleční „biatlonisté“: vojáci na lyžích z praporů generála Svobody

Váleční „biatlonisté“: vojáci na lyžích z praporů generála Svobody

22. 02. 2021

I když první lyžařský kurz v československé armádě byl otevřen již v roce 1919 a v roce 1930 byl vydán samostatný předpis T-III-2 „Jízda na lyžích“, který se zabýval technikou výcviku, skutečně hlubší lyžařský výcvik probíhal pouze u čtyř horských pěších pluků, které do března 1939 působily na Slovensku. Tyto jednotky měly vlastní límcové označení v podobě sokola s třemi lipovými listy.

K lyžování se dostávali v rámci tělesné přípravy především důstojníci. Reprezentanti v soutěžích vojenských lyžařských hlídek, jenž předcházely na mistrovství světa a olympijských hrách soutěžím dnešního biatlonu, byli vybíráni z řad lyžařských závodníků, kteří na sebe upozornili svými výkony již před nástupem na vojnu.

 

Danajský dar pro majora Chrastinu

K jedinému pokusu vytvořit ve válečných podmínkách speciální lyžařskou jednotku čs. armády došlo 2. února 1945, kdy velitel 1. čs. armádního sboru generál Ludvík Svoboda vydal rozkaz k vytvoření dvou lyžařských praporů, které měly vzniknout v úseku Vysokých Tater náborem lyžařů, vycvičených záložníků z řad čs. či slovenské armády s vlastní lyžařskou výstrojí.

Místní národní výbory, četnické stanice a oddělení finanční stráže byly povinné pomoci s náborem a shromážděním lyžařů a případně zaopatřit i lyže a lyžařskou výstroj od osob, na které se tento nábor nevztahoval. Generál Svoboda vydal se souhlasem 4. ukrajinského frontu rozkaz o zformování dvou praporů lyžařů samopalníků v celkové síle 400 lyžařů, kteří měli dostat potřebný počet automatů, 18 lehkých kulometů a také vedle lékaře a proviantního důstojníka čtyři důstojníky lyžaře a 4 radiostanice RBM, pokud možno s obsluhou radistů lyžařů. Za místo formování obou praporů bylo určeno Štrbské Pleso.

Veškerou organizací a výcvikem obou praporů byl pověřen major Břetislav Chrastina (1901 – 1971), který byl původně velitelem paraskupiny SPELTER, vycvičené ve Velké Británii. Byl to opravdu danajský dar, protože za čtyři dny měl předložit program procvičení a zdokonalovacího výcviku, 8. února měl nahlásit zformování a vystrojení jednotek a za další týden ukončení bojového výcviku a stav bojové pohotovosti! Záhy se však ukázalo, že tyto plány jsou z řady důvodů zcela nereálné.

Vášnivý lyžař Chrastina se sice s chutí pustil do práce, ale od počátku narážel na mnoho problémů: většina mladých mužů–lyžařů byla ještě v partyzánských oddílech či odvedena k jiným jednotkám, těžko se sháněl lyžařský materiál a sbor mu nepřidělil slibované důstojníky a místo toho naopak jen šibeniční termín bojové pohotovosti 14. února.

 

Automatčíci nebo samopalnící?

První lyžaři v Chrastinově jednotce byli z obcí Východná, Hybe a Štrba. Za výcvikovou základnu lyžařů bylo určeno Štrbské Pleso s ubytovacím prostorem Móryho osady. Zatímco Chrastina pokračoval v náboru lyžařů v Popradu, Kežmarku či Spišskehj Belej, až 12. února mohl začít výcvik.

Nakonec se podařilo shromáždit pouhých 142 mužů, ze kterých byl zformován „prapor“ o dvou rotách. Jednotka měla kromě Chrastiny jen dva důstojníky – lékaře npor. MUDr. Jiřího Landu a velitele 1. roty poručíka Michala Kováče, který teprve v roce 1943 ukončil slovenskou vojenskou akademii, ale vyznamenal se v povstání. Tento rodák z evangelické rodiny v podtatranské obci Važec bojoval velice aktivně jako příslušník VI. taktické skupiny v dvouměsíčních urputných bojích v prostorech „Biely Potok“ a výšina „Ostro“, kde se slovenští vojáci přes opakované útoky německých jednotek velice houževnatě a úspěšně bránili až do konce povstání německým snahám o průnik na Banskou Bystricu ze severu. Druhé rotě musel velet rotný Jozef Kajánek, kterého Chrastina poznal v 1. čs. partyzánské brigády M. R. Štefánika.

Chrastina s Kováčem vypracovali čtrnáctidenní plán urychleného výcviku první roty o 72 mužích, zatímco druhá rota se teprve formovala, když již bylo zcela evidentní, že dva prapory lyžařů se dají dohromady jen těžko. Nakonec se podařilo dát dohromady pro stávající mužstvo alespoň lyže, svetry, spodní prádlo, rukavice, vosky a další potřebný materiál, který doplnily ušanky a battledressy. Základní výzbroj jednotky tvořily sovětské samopaly a lehké kulomety.

Již 23. února byl por. Kováč se svou rotou odeslán k obci Pribylina, odkud byla po intenzivním výcviku a nácviku bojových akcí jeho rota nasazena do bojů. Bohužel hned v prvním boji 3. března 1945 u Smrečian byl velice těžce zraněn poručík Kováč a od té doby musel mjr. Chrastina obstarávat jako jediný důstojník vše sám a přitom na jeho jednotku byly kladeny nároky jako na plnohodnotný prapor.

Kováčova rota měla během třídenních bojů tři mrtvé, jednoho nezvěstného a 22 raněných. Byla proto z fronty stažena do obce Liptovský Ján, kam se přesunula i 2. rota. Zde se však již přestalo uplatňovat členění na roty a místo toho se začal prapor v síle jedné normální roty podle potřeby členit na různě početné přepadové a úderné skupiny. Nejednoznačný je i název jednotky. Chrastina ve svých rozkazech a hlášeních vždy uvádí „Prapor lyžařů automatčíků“, v jiných dokumentech je pro změnu třeba název 1. čs. lyžařský prapor samopalníků apod.

 

Přišla obleva, lyže dolů

Nyní „lyžařský prapor“ čekaly boje v prostoru Demänovské doliny. První velký úspěch jednotka zaznamenala 21. března, kdy tři přepadové skupiny v počtu 40 mužů zlikvidovaly německou pozorovatelnu a dva bunkry nad obcí Ilanovo na hoře Poludnica (1 459 m n.m.). Lyžaři při tom zajali jednoho německého důstojníka a sedm vojáků.

Bohužel situace jednotky nebyla optimální. Nemoci kvůli nedostatečnému oblečení a řada bojových zranění poznamenaly záhy stav praporu do té míry, že 27. března byl „prapor“ v síle pouhých 70 mužů byl v Demänovské dolině poslán do neúspěšného útoku na kótu 1119, kterou bránilo 150 dobře opevněných Němců.

Není se co divit, že téhož dne večer se v Chrastinově hlášení objevují vedle informace, že má nyní jen 57 mužů schopných boje i věty: „Mužstvo nutně potřebuje výměnu! Sám jsem úplně vysílen a píšu toto hlášení skoro spící!“

O tom v jakých podmínkách jeho „prapor“, který se musel pro oblevu vzdát 29. března lyží, bojoval i v dalších dnech, svědčí například hlášení z 1. dubna 1945: „Ku dnešnímu dni má prapor 1 + 67 aktivních bodáků. V tom však jest zahrnut rt. Baláž, který jest přeložen k dělostřelectvu a 10 poddůstojníků a mužů, které mám dodat „Zvláštnímu oddílu“ a kteří ještě k tomu mají být jedni z nejlepších. Jelikož prapor nyní drží úsek 4 km široký, v těsném dotyku s nepřítelem, nemohu postrádat ani jednoho muže a tyto lidi odešlu, až bude úkol splněn. Malý počet osazení tak velkého úseku působí depresivně na morálku mužstva. Nutno k tomu připočíst, že nebylo cvičeno na stálou obranu a také není pro ni materiálně vybaveno. Většina mužstva nemá pláště a je velké množství nachlazených. Tím spíše nemohu stav zmenšovat…“

Tím skončila lyžařská epizoda této ojedinělé jednotky, jejíž torzo do konce války působilo jako pěší samopalná jednotka převážně v rámci činnosti 4. čs. samostatné brigády.

Jindřich Marek

 

 

Aktuálně



Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…
Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

17. 03. 2024
V pátek 15. března 2024 se na hřbitově v Landicanu za účasti představitelů…